"V Rakousku je 140 tisíc nezaměstnaných a 180 tisíc gastarbajtrů." Tuhle větu si Jörg Haider jen jakoby "odložil" v kampani v roce 1986.

Už tenkrát, když Haider stranu přebíral, fungovalo tohle poselství výborně, protože bylo srozumitelné – cizinci přece "berou práci Rakušanům".

Haider zemřel v říjnu 2008 při dopravní nehodě, jeho politický a rétorický styl má ale řadu následovníků.

Tajemný hrad v Alpách 

Kam se evropská krajní pravice od začátku tisíciletí posunula, ukazuje 17 let staré setkání na dolnorakouském hradě Kranichberg.

Pod taktovkou rakouské strany Svobodných se tam sešli zástupci řady pravicově populistických i otevřeně antisemitských stran (belgický Vlámský blok, maďarský MIÉP a další z Francie, Německa či Chorvatska).

Svobodné v tu dobu ze zákulisí do velké míry řídil právě Jörg Haider, i když se vzdal funkce šéfa strany, aby umožnil její vstup do vlády.

Byla to schůzka v ústraní a bez oficiální politické záštity, protože celostátní vedení strany odmítlo akci posvětit. I tak ale na hrad dorazila řada politiků Svobodných.

Svobodní v té době byli součástí rakouské vlády, která vedla s Českou republikou spor o dostavbu jaderné elektrárny Temelín. Strana spustila podpisovou iniciativu, která spojovala vstup Česka do Evropské unie právě s odstavením Temelína.

Na přelomu let 2001 a 2002 se kvůli tomu tehdejší český premiér Miloš Zeman do Haidera ostře pustil. V mediálních rozhovorech v Česku i v Rakousku Svobodné například označil za "postfašistickou stranu" a řekl, že by se Rakousko mělo Haidera i jeho strany co nejdříve zbavit.

Česká republika se už předtím také připojila k diplomatickým sankcím uvaleným většinou členských států EU na Vídeň právě kvůli účastí Svobodných ve vládě.

Nepřítel? Místo Čechů uprchlíci 

Posuňme se teď do roku 2018. Kde je dnes Rakousko, kde jeho český soused a kde je Evropa?

Svobodní jsou od loňska stejně jako před 17 lety součástí rakouské vlády s lidovci. Stejně jako tenkrát, i dnes členové Svobodných včetně stranického vedení prokazují, jak blízko mají ke krajní pravici (HlídacíPes.org to popsal například ZDE.).

Stejně jako tenkrát je i dnes jedním z nejvyšších českých ústavních činitelů Miloš Zeman, místo premiéra je prezidentem.

Svobodným už ale neříká postfašisté, naopak jednoho z jejich vrcholných politiků Norberta Hofera přijal v září 2016 uprostřed rakouské volební kampaně na Pražském hradě a veřejně ho podpořil v kandidatuře na post rakouského prezidenta.

Svobodní se po rozchodu s Jörgem Haiderem (od roku 2005 vede stranu nový předseda H.C. Strache, zatímco Haider si v posledních letech před smrtí založil novou partaj BZÖ) stali stranou, která se za své krajně pravicové vazby méně stydí.

Důkazem jsou třeba zčásti krajně pravicové buršácké spolky, které výrazně posílily svůj vliv ve vedení Svobodných i mezi jejich poslanci.

Sám Haider, který kdysi Svobodné vytáhl k moci, se tuhle tvář strany snažil potlačovat a sázel sice na proticizineckou, národní, ale ne otevřeně antisemitskou, antimuslimskou či antiromskou notu.

Za jeho předsednické éry navíc pojem "cizinci" symbolizoval spíš obyvatele z potenciálních nových členských zemí EU (včetně Česka), kteří mohli změnit poměry na rakouském pracovním trhu. Rovnítko mezi pojmy cizinec a muslim nebo uprchlík přišlo až později.

Současní Svobodní se i jako vládní strana dopouštějí opakovaně slovních přešlapů vůči národnostním a etnickým menšinám. Desítky z nich zmonitoroval Mauthausenský výbor v Rakousku.

To nejlepší z Haidera

Že Haider inspiroval západoevropské populisty, je evidentní. Slovní tanec na hraně zákona si osvojila třeba šéfka francouzského Národního sdružení Marine Le Penová, která na rozdíl od svého otce Jean-Marie Le Pena už nezlehčuje existenci plynových komor během holokaustu ani neuráží Romy.

Uvolněné vystupování bez verbálních xenofobních úletů, byť s jasnou antiimigrační notou, převzal třeba i italský vicepremiér a lídr strany Liga Matteo Salvini i další lídři pravicově populistických stran v Evropě.

Rozdíl oproti roku 2001 a schůzce na zastrčeném hradě v Rakousku je v tom, že se pravicoví populisté – včetně jejich krajně pravicových křídel – už neschovávají, ale pronajímají si velká kongresová centra (viz setkání krajně pravicového evropského uskupení MENF v Koblenci, Nice nebo v Praze).

Po 17 letech od schůzky na rakouském hradě už také evropští pravicoví populisté nechtějí prorazit jen v celostátních volbách, ale i v těch evropských příští rok na jaře. Haiderův uhlazený styl jim v tom má pomoci.

Český prezident Miloš Zeman naopak svým čerstvým výrokem na adresu nezaměstnanosti Romů ("Za komunismu Romové museli pracovat. A většinou pracovali jako kopáči, a když odmítli pracovat, byli označeni za osobu práce se štítící a šli do vězení.") navázal na post-haiderovské tradice rakouských Svobodných, tedy ty otevřeně extrémní a xenofobní.

Pokud Zeman kdysi Haidera a jeho stranu označoval za postfašisty, o Svobodných v éře po Haiderovi to platí ještě víc.

Uhlazenou fasádu z dob "otce zakladatele" si navenek nechali, vyplnili ji ale hrubějším obsahem. Generaci původních bývalých nacistů uvnitř strany také nahradili jejich mladší následovníci.

Že se teď ke Svobodným český prezident hlásí, i když je kdysi odsuzoval, je možná jen důsledným uplatňováním jeho vlastního dlouho používaného bonmotu, že jen blbec nemění své názory.

Svobodní ty své každopádně nezměnili. Jen je od Haiderových časů vystavují víc na odiv.

Vojtěch Berger pro Ústav nezávislé žurnalistiky