Německý autor příručky Das Interview vždy zdůrazňoval požadavek na schopnost novináře správně klást otázky. Připomíná v této souvislosti, že americký režisér Oliver Stone udělal v posledních dvou letech několik rozhovorů s Vladimirem Putinem, který s jednou přestávkou vládne v Rusku už 17 let.

"Je to třicet hodin interview, tedy opravdu hodně času na to, aby se také položilo pár kritických otázek. Ty ale položeny nebyly. Putin z toho tedy vychází jako prima týpek, který všechno ví, má to v hlavě srovnané a všechno má v paži," stěžuje si Haller.

Stoneův oslavný styl bohužel zapadá do současného mediálního trendu, který se nese v duchu hesla 'buďte na sebe hodní'. Profesor Haller vypozoroval, že konkrétně v německé televizi se podíl kriticky vedených rozhovorů v posledních dvaceti letech výrazně snížil. Ubývá otázek, které by šly k jádru věci, zaznívá pořád méně protiargumentů a stále častěji jde jen o plytké žvanění.

Vést interview neznamená jen "dát politikům slovo"

Až do 90. let novináři chápali jako svou úlohu klást představitelům státní moci a funkcionářům kritické otázky. Nikoliv samoúčelně, ale aby veřejně zdůvodnili a ospravedlnili své mocenské kroky. To si samozřejmě novináři sami nevymysleli: v německých zemských tiskových zákonech, rozhlasových smlouvách nebo rozhodnutích ústavního soudu bývá výslovně uvedeno, že žurnalisté mají ve vztahu k politice vykonávat kritickou a kontrolní funkci.

"Kdo funguje jako někdo, kdo prostě jen dává politikům slovo, není podle těchto kritérií novinář, ale de facto 'píárista' a poskok politiků toužících po sebeprezentaci," říká Haller.

Trend od konfrontačně vedeného rozhovoru k bezzubému dotazování ve stylu "tak nám něco povězte" lze vypozorovat i u rozhovorů pro prestižní týdeník Der Spiegel. V polovině 50. let magazín přišel s konfrontačně vedeným diskursem. Skvělé a tvrdě k věci vedené disputace pokaždé skýtaly napínavé poučení a osvětlení problému – ať už šlo o rozhovory s Franzem Josefem Straussem, Helmutem Schmidtem, Willym Brandtem, Brunem Kreiskym, Donaldem Rumsfeldem, Muammarem Kaddáfím, Francoisem Mitterandem, Kurtem Waldheimem, Michailem Gorbačovem nebo Franzem Beckenbauerem.

Vlastně na tom nic není: Dobře se připravit, zaměřit se na to důležité a nenechat se odbýt

Stejně kritický postoj zaujímá Haller i k bezpočtu diskusních pořadů v televizi, kde žvanění vystřídalo někdejší soustředěné diskuse, které se snažily vnést do věcí jasno.

S tímto trendem odlehčených rozhovorů jde ruku v ruce blízkost k politické elitě, upozorňuje dále autor. Podle několika studií se řada novinářů hlavních sdělovacích prostředků ráda pohybuje ve vysoké sféře berlínské politiky.

Zřejmě se pak považují za mocnější, když jsou jedna ruka s mocnými. Přebírají pak pohled politiků a z jejich zorného pole se vytrácejí pozice, které se od politického mainstreamu odchylují. Také s parlamentní politickou opozicí se v médiích zachází jako s něčím naprosto bezvýznamným, takže se pak nelze divit kritickému postoji vůči médiím mezi veřejností.

Přitom klasické řemeslo vedení interview je pořád stejné: dobře se připravit, zaměřit se na důležité body, tvrdošíjně se jich držet a neúnavně se dožadovat odpovědi, říká Haller. Připouští, že v poslední době v Německu se přece jen několik televizních žurnalistů "probralo". Poznali, že i v silně omezeném čase pěti až šesti minut lze z rozhovoru vytáhnout něco více, než jen pár stanovisek a prohlášení. Že lze divákům ukázat, jak ministr zachází s kritickými zpětnými dotazy, zda ze sebe jen sype prázdné fráze, anebo dokáže přijít s věrohodnými argumenty.