Vyhlásíme referendum o EU a NATO... A pak sbohem a šáteček?

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Pavel Jégl

Dříve či později dostaneme příležitost zariskovat si v referendech o státních záležitostech. Jak s ní naložíme?

Z protestu stoupenců KSČM proti průjezdu amerických vojáků Českem. Ilustrační snímek

Z protestu stoupenců KSČM proti průjezdu amerických vojáků Českem. Ilustrační snímek,zdroj: Jan Handrejch / Právo / Profimedia

Andrej Babiš shání podporu pro svou druhou vládu. Dveře k ní by mohla pootevřít dohoda na zákonu o referendu s komunisty a okamurovci.

Třešničkáři tlačí na všelidové hlasování o vystoupení ze Severoatlantické aliance. Důvod je nasnadě: S patnácti poslanci ve sněmovně chtějí splnit hlavní bod svého programu a konečně nastolit světový mír.

Referendum o NATO by nepochybně podpořili také okamurovci. Pro tuhle partaj je nicméně klíčové referendum o odchodu z Evropské unie.

Hlas lidu, či hlas boží?

NATO může být Babišovi ukradené, nic z něj nekápne. Zato riskovat odchod z Evropské unie, ze které jeho byznysu závislému na dotacích nakapala (a patrně ještě nakape) utěšená hromádka miliard, se mu chtít nebude.

Je to patrné také ve volebním programu ANO, který členství ve společenstvu bruselského prstenu prohlašuje za nezpochybnitelnou prioritou. "Prioritním zájmem naší země je pevné ukotvení v Evropské unii…," píše se v něm. Po volbách k tomu Babiš poznamenal: "Dělat referendum o vystoupení z EU by pro nás bylo zničující." (Dvojnásob zničující by bylo pro Babišovo obchodní impérium.)

Tomio Okamura to vidí jinak. Razí heslo populistů, kteří lidu nadbíhají, místo aby ho vedli: Hlas lidu = hlas boží (vox populi, vox dei).

Mezi tyhle dva hlasy však ve skutečnosti rovnítko nepatří. Zatímco hlas první je stálý (konstantní), druhý je proměnný (až náladový).

Za koho hlasujeme?

Ve volbách děláte důležitá rozhodnutí. Jenže v případě voleb do sněmovny, které jsou pro směřování státu klíčové, dostanete nejpozději za čtyři roky příležitost případnou chybu napravit a škody omezit.

U referend mohou být opravy obtížnější. Leckdy se v nich také rozhoduje o tématech, jež se spíš než hlasujících dotknou těch, kteří nehlasují, protože ještě nejsou plnoletí. Důsledky některých referend se mohou naplno projevit až za mnoho let.

Příkladem je hlasování o britském členství v Evropské unii. Za vystoupení v roce 2016 hlasovala nejhojněji nejstarší generace, která jeho dopady už naplno pocítit nemusí. Jen samotná procedura odluky – se započtením doby před podáním žádosti o propuštění z unie, přes etapu vyjednávání až po přechodné období – zabere nejmíň pět let a zatím není jasné, co bude na jejím konci.

Dokážeme při takovém hlasování v referendu myslet nejen na sebe, ale i na své děti a vůbec příští generaci?

Svět je černobílý

Tohle tvrdí referenda a nabízí dvě odpovědi: "ano", nebo "ne". Svět však má nejmíň padesát odstínů šedi.

Britové tak hlasovali o tom, zda setrvat v Evropské unii za podmínek, které dojednal tehdejší premiér David Cameron, anebo ji opustit. Rozhodli se pro druhé.

Referendum však neurčilo formu brexitu, ani ji určit nemohlo. Nerozhodlo, zda má Spojené království zůstat na vnitřním trhu, pouze v celní unii, anebo odejít úplně. Mezi první a třetí možností přitom není o nic menší rozdíl, než mezi odpověďmi "ano" a "ne" v referendu.

O vypsání dalších referend však vláda ministerské předsedkyně Theresy Mayové už neuvažuje. Brexit chce zařídit po svém.

Kujme pikle, pikle kujme

… snad se pikle s piklí ujme.

Dalším důvodem, proč s referendy nakládat opatrně, je sklon voličů k záškodnictví. Upozorňuje na to na svém blogu oscarový režisér, spisovatel a nenapravitelný levičak Michael Moore.

"Nepodceňujte sklon voličů k záškodnictví. Miliony z nich se považují za tajné anarchisty a v okamžiku, kdy se za nimi zatáhne plenta volební kabinky, dají tomu volný průchod," píše umělec, kterého proslavil protibushovský dokument Fahrenheit 9/11 a který dokázal předpovědět volební vítězství Donalda Trumpa. "Ta kabinka je v dnešním světě jedním z vůbec posledních míst, kde vás nešmíruje bezpečnostní kamera, odposlouchávací zařízení, manželka nebo manžel, děti, šéf, daňový úředník, anebo policajti…"

A tak podle Moorea racionalitě ustupuje vztek, chuť pomstít se "zkorumpovaným a hrabivým politikům a všem nahoře udělat čáru přes rozpočet". Z voliče se stává "spiklenec", anebo "mstitel".

Kolik Čechů má takové sklony?

S chladnou hlavou?

Fakt, že volič si leckdy nezachová chladnou hlavu, však ještě neznamená, že je debil, jak hlásal v roce 1992 v československém parlamentu Miloš Zeman.

Tehdejší federální poslanec brojil proti chystanému zákonu o referendu slovy: "Třetina obyvatel je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel země má podprůměrný intelekt," upozorňoval v debatě (přepis projevu zde).

Tak zlé, jak tvrdil Zeman, to s Čechy není. Problém je v tom, že se často nechají unést emocemi, anebo nehlasují pro někoho, ale proti někomu. Tyto protestní hlasy, které zmiňuje Moore, mohou v referendu napáchat mnohem větší škody než ve volbách.

Volič mnohdy nehlasuje o samotné otázce vypsané v referendu, ale o zástupném tématu, zpravidla o politikovi, který s otázkou spojil další kariéru, anebo o vládě, kterou je možné odpovědí položit.

Příkladem takového hlasování je třeba referendum o euroústavě v roce 2005 ve Francii, které se změnilo na hlasování o prezidentu Jacquesi Chirakovi a jeho neoblíbeném kabinetu.

Referenda, která se mění ve volby, postrádají smysl.

Včera, dnes a zítra

Babišova vláda před třemi týdny zaujala alibistické "neutrální" stanovisko k návrhu ústavního zákona Okamurových poslanců o všeobecném referendu. Návrh počítá s možností vypsat referendum ke členství v mezinárodních organizacích, tedy i k EU a NATO.

Na to, že návrh v této podobě sněmovna schválí, bych nevsadil ani zlámanou grešli. Natož na to, že takový zákon potřebnou třípětinovou většinou schválí senát.

Jenže co není myslitelné teď, může být reálné v příštích letech. Nápady donedávna pokládané za pošetilé a nepřijatelné se stávají čím dál přijatelnější alternativou.

I pro vás?

Tagy: Česko domácí Evropská unie NATO česká politika

Zdroje: Vlastní