Podaří se zastavit plíživý rozklad NATO?

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Třicet let míru v Evropě někde muselo nutně zanechat stopy. Severoatlantická aliance pomalu ztrácí schopnosti nezbytné pro obranné sdružení a bude se muset rozhodnout, zda chce ještě být obranným paktem, anebo spíše jen nezávazným politickým klubem.

Ilustrační foto

Ilustrační foto,zdroj: Profimedia.cz

Americký prezident Donald Trump je pro evropské členy NATO vlastně učiněný dar z nebes. Svým rýpáním do údajně zbytečné aliance a svým tvrdošíjným opakováním výzvy, že členové musí víc investovat do obrany, vytváří ideální obraz nepřítele. Na něj pak lze svést všechno, co se nehodí do krámu. Navíc odvádí pozornost od problémů, které existují nezávisle na něm. Není to totiž Trump, kdo činí NATO zbytečným, je to aliance sama – pomalu, ale jistě.

Anexe Krymu dramaticky změnila situaci v Evropě 

Zatímco se NATO v posledních 25 letech angažovalo mimo území svých členských zemí, po ruské anexi Krymu se situace změnila a hlavním úkolem aliance se znovu staly bezpečnostní záruky pro její členy.

Platí to samozřejmě především pro pobaltské státy. Pravda totiž je, že kvůli jejich geografické poloze, kdy jsou de facto obklíčeny Ruskem (a jeho spojencem Běloruskem), je nelze ochránit před překvapivým úderem. Jsou vlastně ve stejné situaci, v níž kdysi býval Západní Berlín. Tam ale bylo rozmístěno dost amerických jednotek na to, aby jakýkoliv ozbrojený konflikt vedl k okamžité eskalaci. Případný sovětský útok by proto nebyl jen potyčkou někde daleko v Německu, ale útokem proti Spojeným státům s fatálními následky.

Stejná logika stojí za rozmístěním čtyř mezinárodních praporů v Pobaltí a Polsku pod americkým, německým, britským a kanadským velením. Ony čtyři tisíce mužů samozřejmě nijak neovlivní poměr sil v Pobaltí, kde je ruská armáda s dělostřelectvem, tanky, vojenským námořnictvem, letectvem a protileteckou obranou v jednoznačné přesile. Tato zranitelnost Pobaltí je politická zástava, jíž Moskva pilně využívá.

Ozbrojené síly NATO jsou sice dohromady mocnější než ruská armáda, ale ne hned a ne na tomto území. NATO proto musí letos jednoznačně prokázat, že to s obranou Pobaltí a se závazkem vojenské pomoci skutečně myslí vážně.

To samozřejmě vyžaduje investice do logistiky. Zatímco v době studené války trval přesun divize přes Atlantik týden, dnes to je deset týdnů pro jediný prapor. Kdyby šlo do tuhého, aliance by do Pobaltí nedokázala dostatečně rychle dopravit posily. Uvedení potřebné vojenské mašinerie do pohybu stále ještě brzdí právě logistické problémy. Přesun jednotek z Portugalska do Polska například ztroskotal na národních a evropských předpisech, které s takovými krizovými scénáři vůbec nepočítají.

Téměř třicetileté období míru se podepsalo i na výzbroji evropských členů. Například Velká Británie, severské státy a Německo natolik snížily stavy svého vojenského námořnictva, že ruská válečná plavidla prakticky ovládají celé Baltské moře. Německá armáda kdysi mívala mezi Lübeckým zálivem a Skagerrakem celou flotilu rychlých člunů, v roce 2016 šly ale poslední z nich do šrotu.

Mír zaručí jen věrohodná obranyschopnost

O transatlantické názorové rozpory tedy rozhodně není nouze. A není to jen kvůli Trumpovi, skřípalo to i za jeho předchůdce. Už Obamův ministr obrany Robert Gates vyzval před sedmi lety bez obalu a tvrdě Evropany, aby laskavě koukali převzít více odpovědnosti za svou obranu.

NATO ztratilo schopnosti, které jsou pro obranné sdružení nezbytné, a změnil se i styl. Sami vysocí vojenští představitelé přiznávají, že zatímco dříve spolu navzájem mluvili otevřeněji a upřímněji než jejich politické vedení, dnes tomu už tak zdaleka není. Nebezpečí plíživé sebedestrukce ale členské země naštěstí poznaly a pokoušejí se tomu čelit. V roce 2016 výdaje na obranu poprvé od pádu berlínské zdi stouply, šok z ukrajinské krize byl zkrátka příliš veliký.

Nikdo samozřejmě nechce, aby se Evropa znovu stala válečným polem, a přesto se po anexi Krymu tato myšlenka opět stala živou. Odstrašující efekt, a tudíž i mír, garantuje pouze věrohodná obranyschopnost. Tato souvislost je zjevná například u jaderných zbraní.

Nebýt rizika jaderného armagedonu, stala by se kdysi ze studené války pravděpodobně dříve či později válka horká. Jaderné arzenály přitom nejsou relikt minulosti. Jenom díky americkému jadernému deštníku nad Evropou mohli například Evropané jednat s Moskvou o Ukrajině jako rovný s rovným.

Jaderné zbraně opět nabývají na významu

Narůstá politická konfrontace mezi jadernými mocnostmi a drhne snaha o kontrolu zbrojení, která v době studené války hrála ústřední roli v souboji o strategickou stabilitu mezi USA a Sovětským svazem. V důsledku je tedy jaderný konflikt pravděpodobnější než kdy předtím.

Nejde totiž jen o Evropu. Situace se vyhrocuje i v Asii, kde dosud zdrženlivá Čína posiluje svůj jaderný arzenál. Stejně jako Indie, která se snaží vůči mocnému sousedovi vybudovat věrohodnou odstrašující sílu a pracuje na vytvoření jaderné triády. V důsledku toho přisuzuje taktickým jaderným zbraním stále větší význam i tradiční indický soupeř Pákistán a nevyzpytatelný severokorejský vůdce Kim Čong-un se svými zkouškami raket a jaderných zbraní je kapitola sama pro sebe. O podezřelém íránském jaderném programu nemluvě.

Plán vytvořený již za Baracka Obamy předpokládá, že Amerika v příštích třiceti letech investuje bilion dolarů na modernizaci jaderných zbraní. To se samozřejmě týká i Evropy, protože americké bombardéry a jaderné hlavice jsou rozmístěny v Německu, Belgii, Nizozemsku a Itálii.

USA pracují na nové jaderné doktríně

Americká vláda nyní vytváří novou jadernou doktrínu, která by měla odvrátit ohrožení evropských spojenců. Strategie v mnoha směrech potvrzuje Obamovu jadernou politiku. Trump se od ní liší v tom, že nechce snižovat roli jaderného arzenálu v obranné politice USA. Jaderné zbraně chce sice také použít jen v "mimořádných případech", sází ale na větší odstrašovací sílu těchto zbraní a hodlá vybudovat nové kapacity pro odstrašení Ruska v Evropě.

Podle kritiků může tato strategie přiblížit zemi k jadernému konfliktu s Ruskem. Autoři plánu ale namítají, že americké strategické letouny vyzbrojené jadernými bombami, které jsou dnes jedinou formou jaderného odstrašení Ruska v Evropě, ztrácejí vlivem ruské protivzdušné obrany na účinnosti. Posilování nukleárního arzenálu USA v Evropě učiní konflikt méně pravděpodobným, protože Rusko ztratí důvod eskalovat konvenční střet nasazením jaderných zbraní.

Evropa si nepřeje opakování osmdesátých let a tehdejšího strachu z jaderné války, a proto se jakékoliv debatě o jaderných prioritách zatím vyhýbá. Ze strachu z nových závodů ve zbrojení přimhuřuje oči i nad tím, že Rusko tajně rozmisťuje nové střely s plochou dráhou letu, a porušuje tak dohodu o zákazu raket středního doletu. Před tím USA varovaly už v roce 2014.

Pokud chtějí být Evropané v bezpečnostní politice opravdu méně závislí na Spojených státech, čeká je řada nepříjemných rozhodnutí, a to nejen finančního rázu. Budou se třeba muset rozmyslet, zda náhodou nepotřebují vlastní, společnou jadernou obranu. Včetně rozmístění jaderných zbraní na území nových členských států.

Tagy: zahraničí NATO protiraketová obrana jaderná raketa Severoatlantická aliance jaderné rakety jaderné odzbrojování íránský jaderný program

Zdroje: vlastní,NZZ