Temná strana (síly lidu) a referendum jako nástroj zkázy

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Vojtěch Ondráček

Referendum dává lidem možnost rozhodnout v důležitých otázkách vlastnoručně, nikoli prostřednictvím politiků, takříkajíc "o nás bez nás". Bohulibý nástroj přímé demokracie ale příliš dobra nepřináší. Na jedné straně pomáhá politikům zamaskovat jejich neschopnost účinně řešit problémy, na straně druhé rozděluje společnost na nesmiřitelné tábory tak výrazně, až je z toho vzniká dojem, že propukla občanská válka. 

Britské referendum nepřineslo pouze brexit, ale rozdělilo společnost na dva vzájemně se nesnášející tábory

Britské referendum nepřineslo pouze brexit, ale rozdělilo společnost na dva vzájemně se nesnášející tábory,zdroj: ThinkStock

Politika je zvláštní věc. Tak dlouho jsme se vysmívali Spojeným státům za jejich dvoupartajní systém, který rozděluje společnost a umožňuje vzniknout něčemu tak kontroverznímu, jako je republikánský prezidentský kandidát Donald Trump, až jsme si zanesli virus "buď - anebo" i do Evropy. Přitom na starém kontinentě jsme se dlouho těšili z pluralitní demokracie, umění kompromisu a společenského smíru. Staré dobré časy jsou ale pryč.

Nástroj politické moci

Referenda měla rozšířit demokracii a přiblížit ji ideálu, ve kterém mají všichni příležitost řídit věci veřejné. Jenže dosavadní zkušenosti s hlasováním lidu ukazují něco jiného. Už jen nedávné hlasování o brexitu se stalo přehlídkou demagogie, zkreslování fakt a nenávisti, která si vybrala svou daň vraždou labouristky Jo Coxové.

Referendum - jak vyšlo najevo - není nástrojem vůle lidu, ale ostřílených politických šíbrů. Není náhoda, že nejdůležitější referenda v Evropě z poslední doby vyhlásily vládnoucí strany, neiniciovaly je opozice, byť je to pro ně možnost, jak demokraticky zasáhnout do záležitostí, s nimiž nesouhlasí spolu se svými voliči. 

Britští konzervativci přišli s brexitem, řecká Syriza se před rokem tázala lidu na vystoupení z eurozóny a italský premiér Matteo Renzi potřebuje podzimním referendem potvrdit ústavní změny.

Všechny tři případy mají jedno společné: premiéři, kteří vyhlašují referenda, chtějí posvětit vlastní politické rozhodnutí ničím menším, než vůlí lidu. Jako kdyby se zbavovali vlastní zodpovědnosti za své kroky.

Ale lidé dokážou být nevděční, britský premiér David Cameron by mohl vyprávět. Jeho velkolepý plán potopili Britové, kteří nepochopili, že referendum mělo být jen hrou podobně jako řecké OXI v referendu, které nezměnilo na mizerné situaci Řecka vůbec nic. Také šéf italského kabinetu, který vsadil svou hlavu na říjnový plebiscit, v klidu asi nebude.

Nepřátelé na volby a na smrt

Jenže výsledek všelidového hlasování jako takový není největším problémem. Jistěže, rozhodnutí o tom, jestli země zůstane nebo opustí EU, má reálné dopady na životy lidí. Nezávisle na výsledku ale zůstane jedna strana zhrzená, zatímco druhá se veze v euforii vítězství. A čím těsnější jsou výsledky, tím větší pocit nespravedlnosti cloumá táborem pokořených. V Británii byl představoval rozdíl milion voličů. A například v druhém kole rakouských prezidentských voleb dokonce pouhých 30 tisíc hlasů.

Místo aby referendum jakožto nástroj přímé demokracie lidi spojovalo, funguje dost často zcela opačně. Na složitou záležitost nabízí dvě nejjednodušší odpovědí: souhlas, nebo nesouhlas. V momentě, kdy se předloží základní otázka, nikdo už nemá šanci zpochybňovat dvě protikladné možnosti jako omezující. Politici a aktivisté, kteří se chopí jedné z odpovědí, rozjíždí agresivní kampaň "my versus oni". Kompromis neexistuje. Všichni, kdo zastávají opačný názor, se okamžitě mění v nepřátele.

Malé okénko jako příklad: Polská vládnoucí strana Právo a spravedlnost nadávala svým volebním protivníkům do komunistů, zlodějů nebo vegetariánských cyklistů. Španělští Podemos útočili na království, bankéřské kleptomany a mediální barony. A turecký prezident Recep Tayyip Erdogan zase obvinil z protistátního spiknutí snad úplně každého kromě sebe. Čím agresivnější a absurdnější osočování druhého tábora, tím spíš to zahání lidi na jednu či druhou stranu.

Po takovém způsobu boje se těžko uznává výhra vítězného tábora, jehož příznivci vnímají konečný výsledek jako dost úzkoprsé potvrzení vlastní pravdy.

Česká otázka

Příklady rozkolu společnosti v důsledku nechutných a agresivních kampaní nemusíme hledat jen v zahraničí. Druhé kolo prezidentské volby zanechalo hluboké rány v české společnosti, které se nezahojily dodnes.

Souboj Miloše Zemana s Karlem Schwarzenbergem se od začátku nesl v duchu "kdo není s námi, je proti nám". Lidé si museli vybrat svou stranu mince. Burani versus elita, nemakačenka proti pracujícím, město, nebo vesnice. Kdo chtěl zůstat mimo, patřil k druhé straně. Česká společnost se v mžiku rozštěpila na dva nesmiřitelné tábory, které nepřipouštěly ani na okamžik druhé straně právo na existenci.

Český příběh odkryl hlavní důvod, proč výběr pouze ze dvou možností působí hluboké rozkoly v jinak pasivní veřejnosti. Lidé si volí svůj tábor podle toho, proti komu se staví. V prezidentských volbách uslyšíte tisíce důvodů, proč nevolit druhého kandidáta a pouze jeden, proč volit toho vašeho.

Demokracie je umění kompromisu

Ať tak či onak, hlavní vinu na současné polarizaci společnosti nesou politici, kteří lidem nedokážou jasně vysvětlit, že vzájemnou dohodou uspokojí většinu, což je v podstatě smyslem demokracie. Místo toho ve složitých otázkách přehazují zodpovědnost na voliče, které nutí ke výběru ze dvou protikladných (!) možností. A z vedení kampaně se snaží vytřískat co největší politický kapitál sami pro sebe.

Lepší variantou než referendum tak nadále zůstává zastupitelská demokracie a poměrný systém. Zvolené strany reprezentují názorový rozptyl ve společnosti a je jejich úkolem jednat v zájmu nejen svých voličů, ale i celé společnosti. Do té doby, než se jako společnost naučíme tolerovat opačný názor, by bylo přece jen lepší se nechat zastupovat. 

Tagy: Česko Velká Británie zahraničí domácí referendum česká politika Brexit přímá demokracie

Zdroje: Vlastní