Babiš je menší zlo, produkuje reálné statky, říká místopředseda KSČM

ROZHOVOR - Magazín autor: Jaroslav Bican

Místopředseda KSČM Josef Skála v rozhovoru pro Tiscali.cz vysvětluje, proč by podle něj za určitých okolností měli komunisté podpořit menšinovou vládu, z jakých důvodů v roce 1970 vstoupil do KSČ a čím si myslí, že oslovuje mladé straníky.

Josef Skála

Josef Skála,zdroj: PETR TOPIČ / MAFRA / Profimedia

  • Když jste před více než rokem kandidoval na předsedu KSČM a nakonec jste se stal místopředsedou strany, mluvil jste o tom, že komunisté si témata, která by k nim přirozeně patřila, nechávají ukrást jinými politickými subjekty. Explicitně jste zmínil Andreje Babiše. Jak se za tu dobu daří nenechat si témata brát?  

Je to samozřejmě proces, a nikoli otázka, která by se dala vyřešit přes noc. V řadě věcí jsme udělali pokrok, například v přístupu k migrační krizi. Zpočátku jsme možná měli – nebo spíš mí dnešní kolegové, nebyl jsem tehdy ve vedení strany – určitou obavu, abychom nebyli označkováni, stigmatizováni jako nějací xenofobové a blázniví národovci.

Některé akcenty z té doby možná uvolňovaly prostor pro politickou konkurenci, která se tématu rizik, bezpečnostních hrozeb spojených s migrační krizí chytala, ač na to mnohdy neměla bůhvíjak morální právo, protože předtím stranila politice, která k masovému exodu do Evropy vedla. Stranila pomatenému sluníčkářství Berlína a Evropské unie, a dokonce mnohdy i agresím za "změnu režimu" a drancování blízkovýchodních a afrických zemí. Teď vidí, že lidem to není jedno, že z toho mají obavy.

Podle mě to bude jedno z klíčových témat říjnových voleb. Otázka, nakolik se lidé budou cítit bezpeční a nakolik se budou obávat, že i u nás se může stát to, co se děje napříč západní Evropou - a nejen tou. Naše stanoviska v tomto směru jsou zralejší a razantnější, jdou víc k jádru věci. Jsou sféry, kde by to podle mého soudu chtělo ještě přidat, ale to je věc naší vnitřní kuchyně.

  • Chápu to tak, že v tématu migrace nechcete být na straně ani jednoho z dvou protichůdných táborů a namísto toho chcete vysvětlovat příčiny. Nesklouzáváte ale nakonec stejně k represi? Vybavuji si text projevu vašeho předsedy Vojtěcha Filipa z konference o bezpečnosti uveřejněný v Haló novinách, který vyzníval velmi represivně. Tvrdil, že kdyby lidé, kteří přicházejí do Evropy, byli opravdu váleční uprchlíci, vypadalo by to jinak, a dával k úvaze, zda to nejsou spíš nájezdníci.

Řeknu vám svůj názor, říkám ho nahlas dlouho, tak to není žádné kličkování z pozice generála po bitvě. Nesmíme se nechat – podobně jako u jiných témat – vehnat do role užitečného idiota. Ta role by spočívala v tom, že nám někdo jiný nabízí dvě či více tzv. varianty, z nichž skutečným řešením není ani jedna. Nechali bychom si vnutit toto hřišťátko a buď se pak sami opticky ocitli na straně těch, kdo straní bezhlavé represi a nehodlají řešit nic jiného, a to je pro nás jako komunisty přece naprosto nepřijatelné.

Jenže ti, kdo prchají ze svých zemí do Evropy, jsou také lidé, a ne zvířata. Nemůžeme však naletět ani sluníčkářské optice, která je pod hesly humanismu hlava nehlava ochotná ohrozit lidská práva vlastních lidí. Nesklouznout do pozice užitečného idiota znamená začínat tam, kde ostatní končí – a od toho, co se kmitá na povrchu, jít až k příčinám, hybným motivům v pozadí. A hlavně návrhům řešení, které problém skutečně zvládnou, a ne že to jen trapně simulují. 

Tu krizi někdo způsobil – a cosi ji také znovu a znovu reprodukuje. V prvé řadě je to politika válek za "změnu režimu", schopná plodit pouze "zhroucené státy", chaos a humanitární kalamity. Nemusím být přece fanouškem Muammara Kaddáfího, nebudu-li zavírat oči před nesporným faktem, že dokud byl v Libyi jakž takž stabilizovaný režim, lidé tam žili podstatně lépe než dnes. Kaddáfí dokonce západní Evropě slíbil, že do ní nebude propouštět chaoticky se valící masu, s níž si Evropa nebude vědět rady.

Vedle trestných výprav proti zemím, označeným za "darebácké státy", nelze opomenout ani ničivou roli "predátorské globalizace", mám-li se vyjádřit v telegrafické zkratce. Ta je v podstatě klackem v rukou "práva" silnějšího, drancováním slabších zemí ekonomickou, obchodní i jinou politikou, způsobující sociální i ekologické pohromy. Lidé, kteří jsou její obětí, hledají logicky někde útočiště.

Má-li být migrační krize vyřešena skutečně, a ne jen papírově, musí se změnit tyto dva pilíře politiky "euroamerické civilizace". Právě to se však zatím nerýsuje ani v náznaku. Troufnu si vyslovit předpoklad, znějící hrozivě, a jsem zvědavý, zda mi ho kdo kdy vyvrátí – a hlavně jak dopadne před soudnou stolicí praxe: Migrační vlna je jedním ze stále širšího a zlověstnějšího seriálu pastí, s nimiž si hřiště dnešní ekonomické a politické moci neví rady a už je nevyřeší.

I migrační krize tak bude už jen dál pokračovat a gradovat a mít stále vážnější důsledky. Právě ty se však, viděno z opačného gardu, mohou stát tím, čemu se v Americe říká "trigger", tedy spouští změny k lepšímu. A to prostě proto, že určité problémy našeho kontinentu vyhrotí natolik, až se i jejich viníci zdiskreditují v míře, která dá šanci politickým silám zasazujícím se o skutečnou, a ne jen kosmetickou změnu i v jiných otázkách.

  • Zdá se mi, že akcenty KSČM částečně splývají s tím, co říká Tomio Okamura, třeba důraz na represi či řada levicových témat, Okamura se například vymezuje vůči exekutorské mafii a zdůrazňuje mnohé sociální otázky. Dělá KSČM dost proto, aby byla ve veřejném prostoru od Okamurovy SPD odlišitelná i vzhledem k tomu, že Okamura i KSČM míří na voliče, kteří jsou se současnou situací nespokojeni, a přetlačují se o stejný balík voličů?

V tom, čím vaše otázka končila, máte samozřejmě pravdu. Jsme stranou systémové opozice, radikální levice, a pochopitelně tak kromě svých stabilních příznivců bojujeme i o tzv. protestní hlasy. A právě protestních hlasů v této zemi přibývá úměrně zklamání a frustraci z krachu jistých iluzí a problémů, které ty iluze vyvracejí.

O protestní hlasy přitom nebojuje jenom Tomio Okamura, ale dneska i Andrej Babiš, ba dokonce i pravicová opozice, TOP 09 a ODS. Jestliže, když to zjednoduším, se tu ještě před dvaceti, patnácti i méně lety v politice bojovalo hlavně o mrákoty a iluze, pak dneska se ten střet vede hlavně o nespokojenost, rozčarování a stále víc i strach a vztek.

  • Jak si vysvětlujete to, že se nespokojené voliče daří získávat i lidem, jako je Andrej Babiš - člověku, který je velmi bohatý a který se vymezuje vůči systému, ale zároveň, kdyby byl opravdu antisystémovový, nikdy by pravděpodobně nemohl získat takové bohatství? Jak to, že to funguje?   

Příčin je víc, ale vzpomenu alespoň dvě. První spočívá ve velké přesilovce, jakou lidé a síly typu Andreje Babiše a jeho hnutí ANO, kterému přezdívám sarkasmem "miliardářův fanklub", disponují co do svého finančního zázemí, mediálního vlivu atd. Mají v ruce zbraně neporovnatelně větší než my, a tedy i nesrovnatelně větší možnost ovlivňovat veřejné mínění. Mají na to i štáby odborníků najatých ze zahraničí, ani na to se ovšem donekonečna vymlouvat nelze.

Jakmile si témata, bytostně patřící skutečné, ničím nepančované levici, která není na prodej, privatizují levou zadní síly, které k nim mají – jak jste správně upozornil – vztah, diplomaticky řečeno, velice rozporuplný, je to pokaždé i určité vysvědčení naší vlastní práce. Toho, že jsme nevykonali dost pro to, abychom si "naše" témata nenechali tak snadno vyfouknout.

Příčiny toho, nač se ptáte, však vedou i k tomu, co se tu odehrálo na přelomu 80. a 90. let. V tehdejší atmosféře, kdy se na straně čerstvé minulosti srovnávala praxe a na straně budoucnosti sladké sliby, které testem praxe zatím projít nemohly. A než lidé přišli na to, o čem to bude, skočili mnohdy snadno i na docela zjednodušená schémata. Od nás to vyžadovalo změnit přístup, prezentaci naší politiky i slovník. Vynutilo si to určitý manévr za situace, kdy se tu mnohé síly dožadovaly našeho zákazu a perzekuce.

Tehdy jsme, oč lidé právě přicházeli i k čemu to ještě povede, kritizovali vlastně jen my. A byli tak k rozlišení už na první pohled. Jenže od té doby se tematické ohnisko politiky změnilo od základu. A od nás to chce dostat se dál než všichni ti, kdo jsou nuceni reagovat na důsledky své vlastní politiky a kriticky se vymezovat k době, jejímiž spoluviníky jsou sami. 

  • Když tu otázku zopakuji, kdybyste měl stručně vysvětlit, v čem jsou komunisté jiní než Tomio Okamura?

Mluvíme o stejných problémech, máme však pro ně každý jiné řešení. Tomio Okamura těží z toho, že to, co lidi pálí a štve, umí vyhrocovat a vcelku právem i dramatizovat. S řešením mířícím až k příčinám však, při vší úctě k jeho politickému talentu, nepřichází také. Ten talent má nemalý a v lecčem s ním lze i souhlasit. My si s tak silnými slovy většinou nehrajeme, o to víc ovšem míříme k tomu, co bude skutečným, a ne jenom fiktivním východiskem.

Děsivé pomníky loupeže a okrádaní našich lidí

  • Když mluvíte o tom, že by KSČM měla svoji politiku posunout na další rovinu, aby se vymezila vůči těm, kteří se snaží pochytat tu nespokojenost, nemůže ji poškodit, pokud by po volbách kývla na vstup do vlády, teď nemluvím o podpoře menšinové vlády? Je to věc, do které by za vás KSČM měla jít, zvlášť pokud by to byla vláda, ve které by hlavní slovo mělo miliardářovo hnutí?    

Tyhle předvolební spekulace o nás komunistech, zasedajících ve vládě například s Andrejem Babišem, sledují docela průhledný cíl: poškodit naši prestiž v očích lidí, pro něž jsme subjektem, který je skutečně opoziční, a ne na prodej, a proto do něj vkládají naděje na změnu k lepšímu třeba i v delší perspektivě. Dneska nás reálně do vlády nechce ani Andrej Babiš, ani nikdo jiný. Říkají to koneckonců nahlas.

  • Něco jiného je situace před volbami a po volbách.

To za prvé. A za druhé volební výsledek takovou konfiguraci podle mého soudu ani nevytvoří. A hlavně za třetí a to nejdůležitější – rozhodující je přece, co chceme my sami.

  • A co chcete vy sami?

Řeknu vám svůj názor. Naším úkolem – a chcete-li povinností – je násobit především opoziční, a ne koaliční potenciál.  V této zemi se, podobně jako jinde ve světě, množí ohniska nespokojenosti a protestu – a úměrně tomu přibývá i občanských iniciativ, různých hnutí, ale i konkrétních osobností s určitým vlivem, které se vůči dnešním poměrům vymezují stále kritičtěji.

Já sám si beru s labužnickým gustem – nejen na různých setkáních, ale dokonce i z tribun na náměstích – proti agresivní politice NATO či pomatenému střečkování Evropské unie slovo i spolu s lidmi, kteří před lety podepsali Chartu 77.

Nedovedu si představit Komunistickou stranu Čech a Moravy ve vládě, která by se nechala řídit Severoatlantickou aliancí či bruselskou centrálou EU, to by byla politická sebevražda. Absolvovalo ji několik komunistických stran, například v Itálii komunisté získávali i ještě v 80. letech až kolem 33, 34 procent hlasů.

Byl to gigantický výkon, jen co však vlezli do chomoutu politiky vstřícné k NATO, nezůstal z toho kámen na kameni, už jsou dokonce i mimo parlament. Ve Francii šli do toho podivného experimentu už s Mitterrandem a dopadlo to tragicky. Všimněte si, že i nám každý, kdo nás vábí do party, klade pokaždé podmínku, že se musíme zbavit kritického ostnu vůči NATO a EU.

Pro to však neexistuje nejmenší důvod. Protože NATO pro naši zemi není bezpečnostní zárukou. A členství v něm není ani úspornější, jak někteří říkají s dodatkem, že jinak bychom si museli budovat vlastní armádu. To my sami jsme totiž pro NATO dojnou krávou.

Utrácíme peníze za zahraniční zbraně, použitelné ne při obraně vlastní země, ale v trestných výpravách kdesi daleko od našich hranic. Ty naši bezpečnost neposilují, ale – v podobě různých bumerangů typu migrační vlny a jejích narůstajících rizik – ji mohou naopak velice vážně ohrozit. Pro nás je to nepřijatelné ne snad z jakýchsi dogmatických důvodů. Pro nás je to špatně věcně. My, komunisté, se cpát do takového chomoutu nemáme nejmenší důvod.

  • Říkáte zmnožovat opoziční potenciál. Je v rozporu s touto snahou podpora nějaké menšinové vlády? To znamená jednorázový akt?

Teď vyslovím ryze osobní názor, protože žádné takové kolektivní rozhodnutí nemáme. A já vždycky velmi přísně ctím, co je skutečně kolektivní vůlí a co mým ryze osobním názorem. V politice se někdy stane, že stojíte před variantami, z nichž jedna, která velmi vážně hrozí, je mnohonásobně horší než druhá. Ideální není žádná z nich, ta druhá je sice také zlem, ale podstatně menším než ta první. V takových situacích se někdy i komunistická strana musí rozhodovat trošku jinak, než bývá u ní zvykem.

Uvedu vám historický případ, který známe asi všichni. Když byl Tomáš Garrique Masaryk na samém pokraji svých sil, stála otázka buď Edvard Beneš, anebo kandidát české krajní pravice. Do té doby kandidovali komunisté svého lídra pokaždé i do prezidentských voleb. Tentokrát ale řekli: k Edvardu Benešovi máme sice i spoustu výhrad, je to však vlastenec a bude bránit suverenitu a bezpečnost této země, nebude slouhou těch, kdo jí jdou po krku. Šli do parlamentu, hlasovali pro Beneše a čestně to zdůvodnili.

Každý historický příměr samozřejmě kulhá. A to, o čem může být řeč v budoucnu, jistě nebude reprízou, natož mechanickou kopií toho, co se odehrálo tehdy. A už vůbec to, prosím, neberte jako úvahu, mířící a priori k Andreji Babišovi. Dovedu si představit situaci – a nemusí nastat po těchto, ale třeba po nějakých dalších volbách nebo v průběhu volebního období – kdy se spolčí úplně všichni, kdo tuto zemi rozkrádali v miliardách.

Všichni ti, kdo mají na svědomí všechna ta OKD, ty děsivé pomníky loupeže a okrádaní našich lidí ve velkém. A právě jejich životopisy je přivedou k tomu, aby dali dohromady jakýsi prohnilý kompromis a koalici, která tuto zemi ohrozí ještě mnohem většími pohromami. Většími i proto, že nová recese se blíží, a to velice rychle jak v Evropě, tak zdaleka nejen tu. A proti takovému riziku se naskytne i jiná varianta, ochotná upsat se i jasnými zárukami, že pokud ji budeme tolerovat, a ne že bychom s ní hlava nehlava lezli do vlády, určité věci budou garantovány.

Takové příklady jsou i kolem nás. V květnu tu byl generální tajemník portugalských komunistů, což je stále jedna z vlivných stran i politicky velice vyhraněných a zkušených. Šli jsme na večeři a já na otázky, jimiž jsem ho trápil do noci, dostal docela slibné odpovědi.

V Portugalsku se komunisté rozhodli tolerovat vládu tamější sociální demokracie, která se musela zavázat, že některé věci určitě neudělá a jiné naopak zaručí. Mzdy ve veřejném sektoru, sražené za krize hodně dolů, musela vrátit zpátky, což lidé vnímají jako markantní pokrok. A to je jen část vzájemně vymahatelného memoranda, kterým se nijak netají.

Ptal jsem se portugalského kolegy, zda to neohrožuje jejich důvěryhodnost a prestiž u portugalské levicové veřejnosti. Ujistil mě, že zatím takové signály nemají a lidé naopak chápou, proč to udělali, a drží jim palce. Nevylučuji, že podobná situace vznikne jednou i u nás. Jakkoli patřím k lidem s radikální pověstí, tohle by ovšem byl případ, kdy bych uvažoval o flexibilní, pružné reakci, aniž bychom se jakkoli zaprodali.

  • Říkal jste, kdyby vznikla koalice těch, kdo tady léta okrádali. Z vašeho pohledu tedy Andrej Babiš nepatří mezi ty, kdo tady léta loupili a okrádali?

Nejste první, kdo mi tu otázku klade. Jedna redaktorka mě dokonce nutila, abych jí přitakal na pojem "parazitní oligarcha" – jen proto, že jsem slovo parazitní použil v odpovědi na jinou otázku. Nejsem ani členem, ani fanouškem ANO a vím samozřejmě i to, že také Andrej Babiš se svého jmění domohl v atmosféře 90. let a způsoby typickými pro tu dobu. 

  • Zároveň Čapí hnízdo, které se teď řeší, to už nejsou devadesátá léta.

Ano, dostanu se i k tomu. Barev je ale víc, než jen černá a bílá. Byznys Andreje Babiš není o spekulaci na finančních trzích. Vytvořil impérium, produkující reálné statky a zboží. Sice v kapitalistických podmínkách a se vším, co to v nich obnáší, tak uspokojuje normální lidské potřeby, ač samozřejmě pro svůj zisk. Dává práci několika desítkám tisíc lidí. A zdá se, že i velkou většinu svých výnosů zdaňuje v České republice. Že by své zisky podloudně vyváděl kamsi do daňových rájů, mi není známo a netvrdí to ani jeho oponenti.

Už tyto čtyři parametry jsou docela příznačným zrcadlem všech, kdo jaktěživ nepostavili ani kozí chlívek. Přesto sedí na miliardách, válejí se po svých vilách a jachtách, často i kdesi na Riviéře. A na adresu své země mají ještě přisprostlé poznámky, české justici se vysmívají, protože si nakonec vždycky nějak zařídí, že se jim nestane zhola nic. 

To srovnání není o žádném obdivu k Andreji Babišovi. Je o holých faktech, která bijí do očí. Babiš, ač Slovák, uchoval logikou svého byznysu v domácích rukou určitý, docela významný segment naší ekonomiky. A přiznejme si, že kdyby se tak nestalo, ten samý segment už je dávno kořistí zahraničních spekulantů.

Dnešní stav není vůbec ideální, porovná-li se však obojí, rozdíl je docela zřetelný. Podnikatelé tohoto typu mají i u nás jiné pořadí priorit, než spekulanti a gauneři, co umějí jen "tunely" do státní kasy, výprodej českých aktiv zahraničnímu kapitálu za hubičku a korupci.

Pokud jde o Čapí hnízdo, nechci kibicovat policii, státnímu zastupitelství ani soudu. Fakt, že se z té kauzy stala politická karta před volbami, je však nesporný. Nechme stranou proč a jak, objektivně tou kartou je. Podstatně víc než třeba už vzpomenuté OKD, kde jsme my všichni přišli o ranec miliard.

Jen co už není v rukou šejdířů a zločinců, rázem je v zisku dvou a půl miliard už za pár měsíců. Poté, co se nám roky vtloukalo do hlav, že to je beznadějný pomník komunistického megalomanství, se dozvídáme, že se tu skoro půlka akcií podniku prodala za necelý dvojnásobek půlročního zisku.

 Hlas mladých a skoro padesát let ve straně

  • V souvislosti s KSČM často zaznívá, že to je skanzen, že se velmi upínáte do minulosti. To podle vás neplatí?

V určité míře někde snad i ano, buďme však objektivní, i pokud jde o příčiny. Lidé, kteří svůj život spojili se socialismem a komunistickou stranou, a tedy už byli v aktivním věku a za něco odpovídali za socialismu, jsou už v určitém věku. A jsou-li i dnes nejednou vystaveni naprosto nejapným urážkám, logicky se jich to dotýká.

Zkuste se vžít do pocitů šéfa podniku, který za pár korun, tehdy nebyly žádné velké výplaty, za něj nesl veškerou odpovědnost v situaci, kdy měly odbory nepoměrně větší pravomoci, vykonával to v podmínkách studené války, kdy celá řada vazeb za západní hranice byla zablokována nikoli z naší strany, a navzdory tomu všemu dosahoval výsledků typu tehdejší bytové výstavby – tedy více než dvou miliónů nových bytů od počátku 60. do konce 80. let.

Lidé, mající za sebou takový výkon, pociťují velice hořce, jsou-li za něj sprostě napadáni. A někdy je to dožene až – jakkoli to není masový a typický jev – k jakémusi vzdoru, trucovitému vztahu k dnešní době, který pak někdo vydává za nostalgii.

Být ovšem KSČM opravdu jen spolkem nostalgiků a starých zbrojnošů zahleděných do dávno minulých dob, jen sotva by měla i dnes víc členů než všechny ostatní strany. A byla tím politickým subjektem, do nějž vstupuje – přes všechny existenční hrozby, s nimiž to je leckde spojeno i dnes – víc nových členů než do partají, které upsaly duši dnešní době a mohou rozdávat i spoustu voňavých benefitů.

  • Z vašeho pohledu tedy KSČM nemá problém s lákáním nových, mladých členů?

Ale jistěže má. Pokud bych tvrdil opak, byl bych k smíchu. Ano, úbytek členů je větší než mladá krev, proudící do strany nově. Ten samý problém ovšem zaznamenávají i všichni naši političtí konkurenti. Do našich řad vstoupí rok co rok víc nových členů, než do těch jejich - přestože se na rozdíl od nás střídají i u vládní moci, a mají tak z čeho rozdávat různé posty a všelijaké sinekury a sedí i u kohoutků různých "penězovodů". My svým členům nic podobného nabídnout nemůžeme a ani to nemáme v plánu.

  • Nemůže to zmíněné staromilství nebo nostalgie mít ten negativní efekt, že vlastně trochu odpuzuje "mladé levičáky", kteří by teoreticky k té straně tíhli?

Nebudu popírat, že určitou součástí problému je i to, byť nepoměrně menší než se to leckde traduje. Mám to však vyčítat lidem, kterým je často přes 70 a i ještě víc, chtějí být přesto politicky aktivní i dnes, což je obdivuhodné samo o sobě? Mám jim mít za zlé, že někdy – jakkoli zdaleka ne všichni – uvízli mentálně v určitých kolejích, které jsou pro "mladého levičáka" – řekl jste to hezky – poněkud hůř stravitelné?

Nejde jen o jiný slovník či zorné úhly. Ti lidé strávili většinu života za socialismu, kdy byla politika správou země, a ne arénou. Váš "mladý levičák" však vyrůstá právě v jejím prostředí. Je konfrontován tlakem médií a politických konkurentů. Hledá způsob, jak se s ním vyrovnat argumenty, které dávají jeho politické orientaci smysl a raison d'étre. A hlavně to je úplně jiný duševní svět, než jakým prošli ti, kterým je 70 a víc. A někdy skutečně ztuhne i v jakousi psychologickou bariéru s dopadem, který nám příliš nepomůže.

  • V souvislosti se sjezdem, na kterém jste byl zvolen místopředsedou, jste říkal, že mladí v KSČM si stěžují, že nemají svůj hlas, a že podporují vás. Vnímáte v tom nějak specificky svoji úlohu a není to trochu paradox, že vy jako člověk, který v KSČ, respektive KSČM je už skoro padesát let, zastupujete hlas mladých, radikální hlas a nový vítr? 

Ten paradox je jen zdánlivý. A já sám jsem na něj hrdý. Otázku, odkud se bere, byste měl položit mladým komunistům. Mám-li se o ní pokusit uvažovat nahlas sám, bude to zřejmě v tom, že mladý člověk, který už našel kuráž postavit se proti proudu natolik, že se přihlásí veřejně ke KSČM – a popravdě řečeno tím leckdy existenčně riskuje i dnes – to přece nedělá proto, aby si to odseděl na schůzích za sedmero západy, nebo jen roznášel letáky před volbami anebo "omlazoval" tu či onu kandidátku.

Na startu do života hledá příležitost ke smysluplné seberealizaci. Šanci, díky níž poroste v tom, jak získávat jiné, a ne přesvědčovat přesvědčené. A ne si připadat jako pěšák bezplatné servisní organizace těch, kdo mají být zvoleni tam či onam. 

Tihle "mladí levičáci" k socialismu nemají štítivý vztah. Právě v něm hledají oporu pro svou životní volbu. Zvlášť atraktivně jim zní i fakta o tom, jak zásadně změnil podmínky právě v už vzpomenuté sféře bydlení. To, že tehdy stálo jen 10, 15 procent jednoho platu. Dnes stojí jediný metr nového bytu v Praze v průměru už skoro 90 tisíc. Člověk s průměrným příjmem na něj vydělává tři i víc celých měsíčních výplat, což je naprosto skandální.

"Mladý levičák" hledá způsob, jak se podobnými fakty vyzbrojit, aniž to vyzní směšně. Jak jim dát tvar, díky němuž vyzní tak přesvědčivě, aby s ním obstál před svými oponenty a politickými konkurenty. Možná to vyzní trochu neskromně, právě to je však téma, s nímž si mezi nimi dávám záležet. Aby se naučili neprohrávat s těmi, kdo našemu krédu a výsledkům nesahají ani po tkaničky.

To samozřejmě není výzvou popírat, že se naším jménem staly věci, které se stát neměly. Morálním traumatem jsou i pro mne, byť jsem u nich ještě sám být ani nemohl. Právě my jsme však jediný vlivný politický proud, který má čest a svědomí o tom otevřeně hovořit. Našim politickým konkurentům je cizí.

Přál bych jim aspoň procento férového přístupu, kterým se řídíme my sami už dlouhé desítky let. Tím spíš, že v podstatě k ničemu z toho, co si nedáme za rámeček, by nemělo jak dojít, pokud by i naše země nebyla vystavena brutální, zákeřné přesilovce studené války, rozpoutané Západem proti Východu a jeho spojencům, a nikoli v opačném gardu.   

 Budižkničemové v Sovětském svazu

  • Zeptám se přímo vás: do KSČ jste vstoupil v roce 1970, když vám bylo osmnáct. Stále dokola zaznívá, že za normalizace, v 70. letech do KSČ vstupovali jenom kariéristé, jak jste to měl vy? Jaká tam tehdy byla atmosféra, byli tam kariéristé?

Na téma kariérismus vám odpovím ne snad jen nějakou nadoblačnou abstrakcí, ale jinou etapou ze svého vlastního životopisu. Když to tu v roce 1989 ruplo, měl jsem možnost se zařídit velice luxusně, mimořádně lukrativně. Jako prezident velké mezinárodní organizace jsem měl velikánský náskok co do znalostí okolního světa i vlivných kontaktů, jazykové výbavy i jiných předpokladů.

Oslovilo mne několik zahraničních bank i mezivládních struktur s nabídkou stát se tykadlem velkých predátorů, honosících se například metodou "kobra", kterou mi také detailně přiblížili. Americkou banku, mající obzvláštní zájem, jmenovat nebudu, abych se snad ještě nemusel soudit. Dneska bych byl miliardář, ale na úkor vlastní země.

Jiní nabízeli vysoké posty v OSN nebo v UNESCO, tady však výměnou za to, že budu "zpívat" všelijaké důvěrnosti o lidech a věcech z doby, co právě končila. Odmítl jsem všechny, na takové věci nemám žaludek. Zachovat si osobní integritu je pro mne stokrát důležitější.

Zařídil jsem se jinak. Za cenu existenčních dramat, jimž se to občas nevyhnulo. Tolik na téma "kariérismus". A pokud jde o mé skutečné osobní motivy, jsem z levičáckého pytle, pocházím z komunistické rodiny, jeden můj pradědeček patřil k zakládajícím členům Komunistické strany Československa. Za první republiky si za to užil svoje.

S tímhle rodokmenem mne přelom 60. a 70. let konfrontoval určitým otřesem důvěry ve spoustu základních hodnot, které jsou kostrou komunistického kréda. Mým celoživotním motivem je lidem tu důvěru nejenom vrátit, ale dosáhnout jménem našeho kréda výsledku ještě podstatně lepšího. 

Kariéristi byli, jsou a budou. Největší dostihy kariérismu, které pamatuji osobně, nastaly na přelomu 80. a 90. let. Lidé, kteří tu předtím skloňovali všechny -ismy, byli najednou s to se nejen dopouštět pravého opaku, ale leckdy dokonce všelijak donášet na své kolegy. Podívaná to byla šílená. A nemá smysl popírat, že kariéristické pohnutky sledoval leckdo i v roce 1968 a v době, která následovala. Takové doby zlomu jsou pokaždé i obrovským testem charakteru.

  • Bylo během 47 let, co jste členem, nějaké období, vážná krize či otřes, kdy jste vážně pochyboval o tom, zda to angažmá má smysl, jestli z té strany nemáte vystoupit?

Na sklonku 80. let jsem měl díky tomu, jakou práci jsem vykonával, možnost hovořit i s vysokými představiteli tehdejší Komunistické strany Sovětského svazu a samotného SSSR. A to byl velice tristní zážitek, když lidé, kteří předtím vedli načančané revoluční řeči, házeli najednou zpátečku způsobem, hraničícím jak s naprostým idiotismem, tak odpuzujícím i tím, čemu říkám morální křivice.

Při pohledu na ty snůšky hloupostí a podlostí jsem si říkal: tohle že je proboha hlavní mocnost východního bloku? Pro mne to byl asi největší z otřesů, na něž se ptáte, když to dovedli až tam a pak ještě cukli kobercem i nám. Člověk měl na vybranou jen ze dvou možností: buď na vše kvůli těm budižkničemům zanevřít a nechat to plavat – anebo se naopak zakousnout a říct si, že takhle to nechat nemůžeme, tohle se musí napravit. Zvolil jsem druhou cestu.

  • Jste na třetím místě sněmovní kandidátky KSČM v Praze, jste s tím spokojený? Také jsem si všiml, že nefigurujete ve stínové vládě, kterou KSČM má.

Z toho, zda budu poslancem nebo ne, nijak zfanfrněný nejsem. Komunistická strana samozřejmě potřebuje i svůj poslanecký klub, základem její politiky však přece musí být masivní mimoparlamentní činnost. A sedět v parlamentu, popravdě řečeno, váže spoustu času i sil, takže mě to až tak netrápí. Pro mne by poslanecký post byl hlavně šancí ještě viditelněji působit všude tam, kde se vede boj o veřejné mínění.

  • Před více než rokem jste kandidoval na předsedu KSČM. Je šance, že byste se někdy v budoucnu o tuto funkci znovu ucházel?

V tom, co vám odpovím, budete možná hledat úhybnou diplomacii, je to však snadno ověřitelná pravda. Ani tehdy, před loňským sjezdem to nebyl můj nápad, spousta lidí mě musela s prominutím ukecat, abych do toho šel, jejich vůli jsem vyhověl teprve pak. S výsledkem, který byl velice důstojný, zvlášť s ohledem na rozdílný prostor v médiích i jiných směrech.

Někteří novináři to dokonce hodnotí jako svého druhu rekord polistopadové politiky. Protože, jak říkají, se tu ještě nikdy nestalo, aby někdo takhle vystoupil úplně z mlhy a během pár měsíců to dovedl až k tak těsnému výsledku na sjezdu.

To samé bude platit i kdykoli příště. Budu-li osloven, a ne že si o to budu říkat sám, lidmi, kteří si přejí určitou politiku komunistické strany, pak je mou povinností to seriózně uvážit. Ale abych za sebe někde loboval, to mne nenapadne ani náhodou.

Tagy: ČSSD ODS EU Česko uprchlíci domácí KSČM NATO migrace KSČ Parlamentní volby hnutí Ano česká politika komunistický režim Svoboda a přímá demokracie SPD

Zdroje: Vlastní