Starobylý Levín nedaleko Úštěka nabízí ovšem nejen krásné okolí a záhadnou šelmu. Učený jezuita Bohuslav Balbín jej kdysi označil za "vlast hrnčířů". V místech dnešního náměstí se nacházelo ložisko kvalitního jílu, základ to několikasetleté tradice tzv. levínské keramiky, která bohužel v době novější neudržela krok s tovární výrobou, a tak z mnoha hrnčíren dnes zůstává poslední v č.p. 10.

Zdejší spolek Levínská keramika se úspěšně snaží o znovuobnovení tradice pořádáním hrnčířských symposií a řemeslných jarmarků. Zájemci o pravý levínský hrnek nechť se hlásí v místním keramickém ateliéru, anebo rovnou navštíví keramický jarmark, který na zdejším náměstí propukne již tuto sobotu 12. srpna o desáté hodině.

Levínský hrádek z poloviny 13. století, jehož skrovné pozůstatky vykukují nad městečkem, zanikl zřejmě již za husitských válek při bojích o nedaleký Žižkův Kalich. Dnešní zdaleka viditelná bílá věž je ve skutečnosti zvonice, vystavěná roku 1699 ze zbytků středověkého sídla.

A kde najdete Levínského kocoura? Třeba nad vchodem do zdejší hospůdky, ale především v interiéru netradičně zakulaceného barokního kostelíka Povýšení sv. Kříže. Na zazděné kopii klenebního svorníku ze 13. století uvidíte zvláštní zvíře. Pravda, kocoura připomíná spíše okrajově.

Ani léta dohadů a nejrůznějších teorií nepřinesla jistotu. Po slovanském bůžkovi či Beránku Božím se dnes mluví o lvici nebo jejím mužském protějšku. Kristus, "lev z kmene Judova" či erbovní zvíře majitelů zdejšího hrádku? Prostě nevíme. Okolo zvířecí postavy se navíc nacházejí nečitelná písmena nejasného významu. Cyrilice, germánské runy, dokonce prý keltské písmo. Anebo kamenické značky. Můžete si vybrat.

'Po pohřbu však vstala a zardousila mnoho lidí'

A což takhle něco strašidelného? Prosím, malebný městys dodá i hrůzostrašný příběh. Právě do Levína je totiž situována středověká upírská historka. Vzdělaný kronikář Neplach z doby Karla IV. zapisuje k roku 1344: "Jakási žena v Levíně zemřela a byla pohřbena. Po pohřbu však vstala, zardousila mnoho lidí a nad každým z nich tančila. A když byla probodnuta, vytékala z ní krev jako ze živého tvora. Také pozřela více než polovinu vlastního závoje, a když jí byl vytržen, byl celý zkrvavělý. Když měla být spálena, nemohlo se dřevo jinak rozhořet než od tašek z kostela, podle poučení nějakých stařen. Ačkoliv již byla probodnuta, stále ještě vstávala, ale jakmile byla spálena, tu všechno trápení ustalo."

Tak vida, v Levíně měli i vlastního upíra! Hororová historie je ovšem poněkud znevážena možností, že se jedná o Levín v Kladsku. Neplachův zápis totiž převzal méně seriózní Václav Hájek z Libočan, který upírku Brodku, ženu hrnčíře Ducháče, umístil do Levína "litoměřického". Ale přece jen, kdo ví...

V osvíceném 19. století bychom si zrekreovali tělo i duši v nedalekých, po válce zaniklých Lázních Jeleč, majících počátek ve dvou koupacích kabinkách v domě levínského lékaře Kittela. Z nich později vznikl zásluhou lobkovického knížecího lékaře Johanna Mayera z Lindenthalu "vodoléčebný ústav" s železitými lázněmi, které návštěvou poctil i světoznámý německý přírodovědec Alexander von Humboldt.

Dle propagační brožurky z počátku 20. století "pobyt v Lázních Jeleč není vázán na použití léčebných prostředků, přesto doporučují se vynikající účinky zotavení, idylického odloučení a divuplného klidu, úplně kouře a prachu prostého, na silný ozon bohatého lesního horského vzduchu, jakož i znamenité ocelové pramenité vody při použití četných léčebných prostředků nebo lázní za vedení zkušeného lázeňského lékaře významně posíliti." Ovšem pozor - "za výkrmnou kůru, zvláštní dietu neb vegetariánskou stravu platí se dle dohody."

Pro milovníky roubenek...

Ale dost již Levína, ačkoliv se v jeho okolí nacházejí další zajímavosti, jako třeba pravěké halštatské hradiště či zámecky vyhlížející mauzoleum průmyslníka Schrolla. Nyní pro změnu něco pro železniční nadšence aneb vzhůru do Zubrnic!

Nejen pro železniční, ale také pro milovníky nejrůznějších roubenek, špýcharů či vodních mlýnů, které mohou návštěvníci objevit v jednom z našich nejmladších skanzenů lidové architektury, založeném na sklonku socialismu.

Několik původních staveb postupně doplnily další přenesené objekty z východních krajů Českého středohoří, z nichž úplně prvním se stala střížovická barokní studna z roku 1695 s nápisem AMOR DEI ET PROIMI CAUSA FONTI (láska k Bohu a bližnímu postavila tuto studnu). Barokní kostel sv. Máří Magdalény zase zaujme starými náhrobky a smírčími kříži z Chabařovic u kostelní zdi, kaplička ze zaniklých Žichlic pak hrázděnou architekturou.

A dále? Stará vesnická škola. Vesnický obchod s původní krámskou skříní, zemědělská usedlost s roubeným chmelařským domem z roku 1808, špýchar se stodolou a kůlnou na vozy, unikátní horkovzdušná sušárna ovoce. Pokud se do Zubrnic stihnete vypravit do konce prázdnin, užijete si navíc víkendového pečení koláčů.

...a mašinek

Skanzen nabízí i vodní mlýny, kterých kdysi na zdejším Lučním potoce klapalo celých dvacet. V tom nejmladším, stavěném na tzv. horní vodu, se před několika lety natáčela pohádka Dešťová víla. Modely roubenek v rozměrech domečků pro panenky naleznete na zahradě domu č. p. 21. Elektrotechnické muzeum zase opatruje historická rádia, gramofony i staré elektronky. A také modelové kolejiště.

Ano, konečně slibované mašinky. Těch je na dochovaném zubrnickém nádraží více než dost. Některé z odstavených vagonů si můžete ohmatat i zevnitř, to jest při prohlídce expozic o historii lokálky, železničního osvětlení či zabezpečovacího zařízení. Neváhejte vyzkoušet, jak zněla stará zvonková návěst či letecký poplach!

Lokální trať Velké Březno – Lovečkovice – Verneřice/Úštěk slavnostně zahájila provoz 18.8.1890 při příležitosti šedesátin císaře Františka Josefa I. Jako údajně "nemoderní" pak byla zrušena roku 1978, zachována zůstala pouze její část coby muzejní železnice. Díky sdružení nadšenců s výstižným názvem Zubrnická museální železnice byl 28. října 2010 v úseku Velké Březno - Zubrnice obnoven sezónní turistický provoz. Součástí muzea je navíc expozice historické parní vodárny na nádraží Ústí nad Labem – Střekov.

A ještě se naposledy vraťme do Levína. Zmiňovaná trať se totiž objevuje ve slavném filmu Páni kluci z r. 1975 režisérky Věry Plívové-Šimkové, a to spolu s Levínem a jeho nádražím. To už dnes na rozdíl od zubrnického uvidíte pouze v tomto filmovém snímku, s potěšením sledovaném nejedním železničním nadšencem. Po kolejích v něm dodnes supí Vlkava, řízená Josefem Lauferem, a na zrušené nádražní budově svítí nápis Levín, přestože se původně uvažovalo o fiktivním názvu Zaječí.