Stanislav Rolínek (1902 až 1931) se narodil 9. února 1902 v Bořitově u Černé Hory pivovarskému dělníkovi Františku Rolínkovi a jeho manželce Balbíně coby poslední ze čtyř sourozenců.

Po brzké smrti otce na tom rodina není finančně nejlépe, přesto Stanislav absolvuje obecnou školu i měšťanku a vyučí se čalouníkem. Brzy se ukáže, že zvolené zaměstnání není zrovna tím pravým, v pouhých dvaadvaceti letech totiž mladému muži diagnostikují tuberkulózu plic. Rolínek musí přerušit práci v nábytkářské firmě a podstoupit léčbu v nedalekých Pasekách.

Podruhé se léčí doma. Plachý mladík už od dětství rád maluje, a pokouší se také o sochařská díla. Při častých procházkách lesem na lékařské doporučení si všímá vhodných pískovcových skalek, jako stvořených pro sochařské dláto. To sice nevlastní, využije tedy, co má k dispozici – hasičskou sekyrku a polovinu starých ovčáckých nůžek, a v opuštěném lomu u Velkého Chlumu vytvoří reliéf dívčí tváře.

Pro posměšky ze strany sousedů se přesune na opačnou stranu zalesněného kopce, a následně se tajně pustí do husitského sousoší v nadživotní velikosti. Snad jej inspiruje pověst, že právě zde nocovala husitská vojska při svém moravském tažení.

Přistihne jej hajný a zakáže mu vstup do lesa, Rolínek tedy pracuje v noci při měsíčním světle. Tolik si přeje dílo dokončit! Zákaz naštěstí zruší boskovický velkostatkář Mensdorff-Pouilly, který nařídí, že amatérskému sochaři nemají v práci bránit. Husité jsou hotovi do tří měsíců.

Jeskyně blanických rytířů | zdroj: Helena Kalendová

Získají ovšem nečekaný ohlas, a z okolí se trousí davy zvědavců. Mezi nimi i bývalý kunštátský starosta, uzenář a restauratér František Burian. Je nadšen a pojme zajímavou myšlenku. Což takhle zvýšit turistickou atraktivnost zdejšího kraje?

František Burian (1876 až 1943) byl velmi zajímavou postavou. Jako vyučený řezník se dvakrát vydal do světa na zkušenou, procestoval Itálii, balkánské státy i rakouské země. Po návratu se osamostatnil a díky zkušenostem z ciziny měl úspěch i v zahraničí. Výrobky jeho velkouzenářství putovaly do Brna, Budapešti i do Vídně. Stal se starostou místního Sokola i celého Kunštátu. Mohl tedy Rolínkovi nabídnout jisté mecenášství.

Získat důvěru introvertního mladíka, který před bývalým starostou dvakrát utekl do lesa, nebylo sice snadné, ale nakonec Burian uspěl. Stanislav se stěhuje do Kunštátu. Nový mecenáš zakoupí pozemek mezi Kunštátem a Rudkou s lesem a vhodnými skalisky, a mladý sochař se může pustit do práce.

Blíží se desáté výročí vzniku republiky. Prvotní ideu sousoší Masaryka s legionáři nahradí oba nadšenci z důvodu nedostatku času Masarykovou bustou, a nakonec celou prezidentskou postavou v nadživotní velikosti. Hodně nadživotní - Rolínkův TGM dosáhl váhy šesti set tun a výšky čtrnácti metrů i s podstavcem. V Rudce u Kunštátu stála nejvyšší socha Tomáše Garrigue Masaryka ve střední Evropě.

Masarykovy boty | zdroj: Helena Kalendová

Sám prezident svůj monumentální pomník nikdy nespatřil, její odhalení za mohutné účasti lidu se však stalo senzací, o níž se psalo v tuzemském i zahraničním tisku.

Čechoamerický list Svornost v New Yorku informoval: "První president neveliké republiky v srdci Evropy má svůj největší kamenný pomník z jediného balvanu vytvořený ve volné přírodě mezi milujícím ho lidem Moravy." A podle jaké předlohy amatérský sochař pracoval? Dle padesátihaléřové poštovní známky nalepené na lešení, později vyměněné za Masarykovu fotografii a bustu.

Jeskyně blanických rytířů | zdroj: Helena Kalendová Po skončení náročné práce se bohužel musí Rolínek na několik měsíců vrátit do sanatoria. Mezitím probíhají úspěšné snahy o získání stipendia pro nadaného sochaře-amatéra. Ten se v létě 1929 pouští do další díla – čtyřmetrového lva, opět z jediného skalního bloku. Živé zvíře Rolínek nikdy neviděl, předlohou mu prý tentokrát byl přebal Starých pověstí českých od Aloise Jiráska či dětská hračka.

A na podzim vzhůru do Prahy na Akademii výtvarných umění! První ročník pod vedením profesora Otakara Španiela bořitovský rodák úspěšně dokončí v červnu 1930. Na prázdniny se vrací do Kunštátu, kde mezitím probíhají práce na dalším Burianově projektu – "moravském Blaníku", umělé jeskyni s blanickými rytíři.

Novopečený student se ihned zapojí, pracují též najatí dělníci a samozřejmě kunštátský Burian. Ve stametrovém labyrintu chodeb mají stanout nadživotní sochy rytířů v čele s knížetem Václavem, svatováclavskou korunou, a legionáři. Rolínek opravuje předpřipravené "strážce jeskyně". Přesný podíl jeho práce však není znám, a později mu byla připsána i nepříliš zdařilá díla. Začíná pracovat na svatém Václavovi.

Třiapůlmetrový reliéf jezdecké sochy dokončí na podzim r. 1930. Knížecí kůň s hustou hřívou a ocasem až k zemi je mohutně stavěný, však byl dle tradice Rolínkovým modelem živý pivovarský kůň, rozvážející sudy s pivem z Černé hory po okolním kraji.

"Já dodělám svatého Václava a on dodělá mě," pravil prý matce Rolínek. Své prohlášení jistě nemyslel doslovně, zanedlouho po dokončení díla však skutečně ulehl, aby už nevstal. Na další studia není pomyšlení. Burian svého sochaře těší a průběžně informuje o pokračující práci, nemocný mladík však už nijak nezasahuje. 11. července 1931 umírá v pouhých devětadvaceti letech. Pohřben je v rodném Bořitově, kde jej dodnes připomíná jméno jedné z ulic.

Burian však musí dílo dokončit. Sám pracuje s dělníky v jeskyni. Tehdy zřejmě vznikají i sochy legionářů, pravděpodobně vytvořené najatým sochařem, a také jeskyňka se Sněhurkou a  trpaslíky pro potěchu dětí, nejspíš Burianova práce. U areálu vzniká penzion a na vrchu jménem Milenka rozhledna.

Jeskyně blanických rytířů | zdroj: Helena Kalendová

Když bylo za protektorátu nařízeno sochu prezidenta-osvoboditele zničit, podnikli místní vcelku nezvyklý pokus o její záchranu. Masarykovo tělo obezdili a hlavu obestavěli dřevěnou chatkou. Kamufláž však byla odhalena, při druhém záchranném pokusu tedy sochu rozřezali na kusy a zakopali. Ovšem po následném udání byly její části objeveny a zničeny, stejně jako sochy legionářů a dokonce i trpaslíci. Z Masarykovy postavy se zachovala pouze silueta postavy a – obří boty.

František Burian, nesoucí těžce zkázu svého díla, zemřel na selhání srdce v srpnu 1943. Místo následně chátralo, a ožilo teprve zásluhou Burianovy vnučky Zdeny Popelkové, která po roce 1989 jeskyni znovu zpřístupnila a celý areál s rozhlednou obnovila.

Návštěvníci se tak dnes mohou projít tzv. Zahradou smyslů, zamýšlenou původně pro nevidomé a zrakově postižené (sám Burian byl po úrazu silně slabozraký). "V jiných zahradách se na nic sahat nesmí, u nás je to naopak žádoucí," říká paní Popelková. Děti i dospělí si zde užijí interaktivních exponátů všemi smysly. Ti první navíc také trpaslíků se Sněhurkou, obnovenými spolu s legionáři.