Vcelku neznámé Obříství mezi Mělníkem a Neratovicemi proslulo totiž jak mnohou slavnou osobností, tak také paroplavbou. Vskutku, pravidelná linka Obříství–Drážďany fungovala po celé jedno desetiletí.

První české paroplavební pokusy, spojené se jmény lesnického adjunkta Mareše či Josefa Božka, spadají do dvacátých let devatenáctého století. Skutečným zakladatelem byl ovšem Angličan. John Andrews získal roku 1839 císařské privilegium k provozování paroplavby po Vltavě a Labi, parník jménem Bohemia pro něj pak postavil jeho krajan J. J. Ruston. Oba Britové už měli předchozí zkušenosti z Vídně, kde Andrews založil První dunajskou paroplavební společnost.

Loď Bohemia se vydala na svou první plavbu do Drážďan 23. května 1841. Když dorazila 26. května do cíle, slavila v Sasku velký úspěch, německé lodě měly totiž větší ponor, a kvůli tehdejšímu nízkému stavu vody nemohly plout. Však také dík problémům s mělkou Vltavou bylo později výchozím bodem plavby ustaveno Obříství, kam cestující z metropole dovážely dostavníky a bryčky.

Paroplavba jako móda

Po zahájení pravidelné linky Obříství–Drážďany vyplouvala Bohemia dvakrát týdně o sedmé hodině ranní. Do salonů první a druhé třídy se vešlo až 140 osob. Pro pohodlí movitějších bylo dokonce upraveno jedno patro zdejšího zámku. Z paroplavby se stala módní záležitost. Cesta nyní trvala dvanáct hodin po proudu, zpátky sedmnáct.

V Obříství se také objevil velký Dán Hans Christian Andersen. Když se roku 1841 vracel z Cařihradu přes Prahu do Kodaně, objevil možnost cestování po Labi. Dojel si tedy kočárem do Obříství, strávil zde noc a ráno vyrazil parolodí do Drážďan.

Proslulost však měla i stinné stránky: "V ohledu mravním tato loď velmi zhoubně působila, neboť dobře placení a chlípní loďaři drahým ze Saska přineseným kmentem, penězi a jinými dary zaslepili a omámili každou slabou ženštinu, pročež bylo viděti mezi děvčaty velikou nemravnost a ještě větší byla k obávání". 

Po několika letech přibyla k Bohemii Germania, a poté ještě starší německá Saxonia, překřtěná na Constitution dle slavné americké fregaty. Společnost se tak mohla pustit do každodenních plaveb. Třetího parníku se však nedočkal Andrews, který v Obříství zemřel roku 1847. Ruston požádal o ruku jeho vdovu, ovšem po čtyřech letech prodal lodě Saské paroplavební společnosti z obavy před konkurencí nastupující železnice.

Spojení s Bedřichem Smetanou

Osobní linka Obříství–Drážďany fungovala po deset let, nákladní o něco déle. "Pročež každý lidumil zaplesal, když … tyto lodě a s nimi všechna nemravná spřež odtud odpluly," praví lakonicky kronikář.

Nejen Andersena a Brity, ale také mnohé české osobnosti hostila zdejší obec. Z nejznámějších Bedřicha Smetanu či Svatopluka Čecha. Oba zde mají své busty, autor Prodané nevěsty navíc památník na tzv. Lamberku.

Bedřich Smetana je s Obřístvím spojen především díky své druhé ženě Betty, dceři zdejšího ředitele panství Ferdinandiho, s jejíž sestrou byl již ženat Smetanův bratr Karel.

Po smrti umělcovy první manželky přivedl Karel zdrceného Bedřicha k Ferdinandiovým, aby jej rozptýlil. Zdařilo se nad očekávání. Skladatele zcela okouzlila nejmladší Bettina. Na vytouženou svatbu ve zdejším kostele si však musel ještě rok počkat. Nutno dodat, že silná náklonnost byla bohužel jednostranná, a "k Tvým nohám se klonící Bedřich" pozbyl již několik dní po svatbě zamilovaných iluzí.

V Obříství, kde komponoval také Prodanou nevěstu, pobýval ovšem v následujících letech často. Zajížděl sem i za svého "jabkenického období", po ztrátě sluchu kvůli neúspěšné léčbě, k níž ho přemluvil vojenský kapelník Klíma. Naposledy přijíždí 10. srpna 1881. Vrací se o dva dny později, právě když hoří Národní divadlo. Ohluchlý Smetana stojí v kolejišti na neratovickém nádraží a neslyší varovné výkřiky posunovačů a okolních lidí. Nezahyne pouhou náhodou.

Slavný "zahrádkář"

To Svatopluk Čech si špatné vzpomínky neodnášel. Když známý básník hledal klidné místo poblíž Prahy, odkud by viděl na svůj oblíbený Říp, Obříství zvítězilo. Poprvé přijíždí v srpnu 1895, a už v listopadu se stěhuje do domku čp. 83 mlynáře Jana Polívky. Mikoláši Alšovi píše: "Při prvním kroku za vesnicí spatřil jsem starého známého – modrý Říp s bílým kostelíkem – a byl jsem chycen. Líbí se mi zde jak náleží, vedu život poustevníka zcela podle své chuti…"

A opravdu, Čech si v Obříství vesele zahradničí, pěstuje včely a chová holuby. Pomáhá mu mlynář Polívka (mimochodem otec dalšího slavného rodáka, violoncellového virtuosa Adolfa Polívky), který se Čechovi stává pomocníkem i přítelem. Obstarává květiny a stromky, holubník či úly se včelami, které mu v noci usadí do zahrádky jako překvapení. Postará se i o přístavbu lidové dřevěnice, jež si básník vyhlédnul a zakoupil na Národopisné výstavě českoslovanské.

Místní lidé si spisovatele, navštěvovaného v Obříství celou plejádou slavných osobnosti (Aleš, Vrchlický, Sucharda či dr. Guth-Jarkovský), nemálo oblíbili, a zajišťovali slavnému Čechovi přísun koláčů či zabijačkových dobrot. Když mu zdejší děti přišly blahopřát k padesátinám, oslovovaly pobaveného poetu "velebný kmete".

Po osmiletém pobytu se "kmet" bohužel musel vrátit do Prahy kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Už natrvalo. V jeho bývalém domku dnes obecní úřad sezdává novomanžele a vítá nové občánky.

Plejáda slavných osobností

Obřístevským osobnostem však ještě není konec. Kdo dnes ví, že baron František Arnošt Koller (1767 až 1826), majitel zdejšího zámku, doprovázel roku 1814 Napoleona do vyhnanství na Elbu? Patřil totiž k nejbližším spolupracovníkům knížete Karla Schwarzenberga, vrchního velitele spojeneckých vojsk protinapoleonovské koalice. Byl také generálním intendantem v Neapoli, kde se účastnil archeologických vykopávek v Pompejích.

Odtud připutovalo - se souhlasem neapolského krále - do Obříství velké množství nálezů. Sbírka čítala na deset tisíc exemplářů. Když roku 1826 zemřel Koller v Neapoli na tyfus, nabídla vdova vzácnou kolekci pražskému muzeu. Neprojevilo zájem, a tak ji za celých dvě stě tisíc pruských tolarů odkoupil pruský král. V berlínském muzeu dnes tvoří sbírka Kollerových váz celé zvláštní oddělení. V obci zůstal jen nezvyklý hřbitovní kříž z vesuvské lávy.

Kollerovým pobočníkem byl Matěj Milota Zdirad Polák (1788 až 1856), voják a zároveň ve své době velmi ceněný básník. K české literatuře se dostal přes okruh východočeských vlastenců, mezi něž patřil dobrušský kupec Hek, známý jako F. L. Věk z Jiráskova románu, v němž ostatně Polák coby literární postava rovněž vystupuje. Některé z jeho veršů později zlidověly, a své cesty s baronem zúročil v prvním novodobém českém cestopise Cesta do Itálie.

Zemědělské zázemí bohatého Břevnova

A svrchu zmiňovaná Libiš? Zde prý stával letní dvorec bájné kněžny Libuše. Alespoň pověsti jej lokalizují do míst někdejší tvrze, pohanský chrám legendární panovnice pak pod zdejší svatojakubský kostelík. Předkřesťanské osídlení místa ostatně dokládá množství archeologických nálezů už z mladší doby kamenné.

V Libiši, sloužící coby zemědělské zázemí nižší šlechty, měšťanů i Břevnovského kláštera, fungoval po staletí také tzv. Štěpánův přívoz, který ve středověku ležel na významné dálkové cestě.

Kostelíky najdeme v obci hned dva. Evangelický "toleranční" z konce 18. století ukrývá malou destičku na místě, kde pouhých pár dní před svou smrtí seděl Jan Palach, příslušející do zdejšího sboru.

Katolický svatojakubský zase na první pohled upoutá starobylým vzhledem a dřevěnou zvonicí. Uvnitř se nalézají po léta zabílené gotické fresky, náhodně objevené roku 1942 při nové výmalbě. Za ničivých povodní roku 2002 byl kostelní interiér takřka zlikvidován. Ničivá voda se zastavila naštěstí přímo pod cennými freskami. 

Libiš | zdroj: Helena Kalendová