Původně patřilo Manětínsko českým knížatům. První písemná zmínka pochází z roku 1169, kdy král Vladislav I. věnoval zdejší újezd rytířskému řádu johanitů, kteří v Manětíně vybudovali opevněnou komendu spolu s kostelem sv. Jana Křtitele. Rytíři měli právo "soudu a hradeb", mohli užívat lesy, lovit ryby a zřizovat mlýny. Spravovali kraj do nástupu husitských bouří.

Roku 1420 zastavuje Zikmund Lucemburský panství Bohuslavovi ze Švamberka, spojenci v boji proti husitům. Když ovšem pan Bohuslav mění po husitském zajetí strany, získává Manětínsko jeho bratr Hynek Krušina, hejtman plzeňského kraje a rozhodný odpůrce kalicha.

Švamberkové drží panství poněkud protiprávně, ve skutečnosti totiž stále náleží johanitům. Teprve finančním vyrovnáním s opatem Janem roku 1483 dochází k legalizaci, nicméně o pár desetiletí později Manětínsko znovu mění vlastníka.

V rychlém sledu se zde střídají Krajířové z Krajku, Šlikové z Holíče, Hrobčičtí z Hrobčic a Roupovští, kteří pozbývají majetku při pobělohorských konfiskacích. Když roku 1622 Estera Mitrovská, rozená Lažanská z Bukové, složí 31 250 kop míšeňských grošů, získává panství ona. Poddaní jsou ovšem nespokojeni s jejím prokatolickým manželem, a to natolik, že pana Jiřího musí z obleženého zámku vysvobodit narychlo přivolané plzeňské vojsko.

Manětín, město plné soch | zdroj: Helena Kalendová

Nakrátko se vrací i bývalý vlastník pan Roupovský, který bouří poddané a přivádí do kraje Sasy. Moc platné mu to není, neboť roku 1632 se Manětínsko definitivně vrací do rukou Lažanských, v nichž Manětín zůstává až do dvacátého století. Zkonfiskovaný zámek se po roce 1945 stává sídlem ředitelství lesního závodu Státní statky a lesy, později je částečně zpřístupněn. Dnes spadá pod plzeňský Národní památkový ústav.

Třistaletá éra hrabat Lažanských přinesla Manětínu nebývalou prosperitu, o což se zasloužil jak hrabě Václav Josef Lažanský (1673 – 1715), tak především jeho žena Marie Gabriela (1690-1758), vnučka Humprechta Černína z Chudenic.

Rozkvět panství způsobil paradoxně požár, který vypukl v září roku 1712 a postihl zámek, kostel, školu a polovinu města. Energická paní hraběnka se ujímá obnovy ve velkém stylu.

Městečko získává novou působivou tvář za pomoci řady významných umělců. Malíři jako Petr Brandl a Filip Kristián Bentum, sochaři Štěpán Borovec a Josef Herscher, hudebníci J. J. Brixi, Josef Antonín Plánický neboli Bohemus Manetinensis či plaský cisterciák Mauricius Vogt, vynikající varhaník, skladatel i kartograf, architekti Tomáš Haffenecker, J. B. Santini i tyrolský J. J. Hess.

A jaká byla Marie Gabriela, klíčová postava zdejšího regionu? Z obrazu v rodinné portrétní galerii na nás hledí inteligentní a sebevědomá žena, obklopená dětmi, manželem – a také s oblíbeným černošským služebníkem, jehož si přivezla z Itálie. Ve zdejší galerii ostatně nalezneme nejen portréty šlechty, ale i zámeckého služebnictva a úřednictva ve výjimečném souboru třinácti podobizen od Václava Dvořáka z let 1716 až 1717.

Emancipovaná paní hraběnka měla kromě starosti o manětínské panství také své "libůstky" – vášnivě ráda hrála karty, milovala hudbu a ochotnické divadlo. A také neobvyklé pochutiny, které si nechávala zasílat z ciziny, třeba na makarónech si pochutnávala jako jedna z prvních u nás. Konec života pak překvapivě strávila coby abatyše v ústavu šlechtičen na pražském Novém Městě.

Z italských cest přivezla také ostatky římských mučednic sv. Inocencie a Justiny pro kostel sv. Jana Křtitele, v němž se nacházejí dodnes. Další vzácností zdejšího chrámu je obraz Křest Kristův od Petra Brandla. Slavný malíř pobýval v Manětíně hned dvakrát, poprvé na pozvání hraběte Lažanského, podruhé roku 1715 na přání jeho manželky, která mu zaplatila cestu povozem až do Manětína. Kromě malování obrazů se tu Brandl stal i kmotrem - v rodině krejčího a sladovníka.

Manětín, město soch | zdroj: Helena Kalendová

Brandlova práce z prvního pobytu byla určena pro monumentální kostel sv. Barbory na kraji města. Svatobarborské zasvěcení souvisí zřejmě s hornickou činností v regionu, konkrétně těžbou a rýžováním zlata. Chrám, vybudovaný podle plánů architekta J. B. Matheye v místech bývalého poutního kostelíka, s nímž se pojí legenda o zázračném zachránění děvčete ze studny, je dnes bohužel v havarijním stavu.

Největším zdejším lákadlem jsou ovšem sochy, provázející poutníka celým městečkem. Naleznete je v podstatě všude, v zámku, na náměstí, a především na tzv. Vysoké cestě, osazené barokními skulpturami světců z dílny sochaře Josefa Herschera z let 1728 – 1734. Kristus, Panna Maria, archanděl Michael, Anděl Strážce, svatí a světice známí i neznámí – sv. Josef, Anna, Ludmila, Václav, Barbora, Rozálie, Jan Nepomucký a mnoho dalších. Navíc alegorie Ctností a Čtyř živlů.

Ale nejen duchovnem živ je člověk, závěrem tedy oblíbený nudlový dezert hraběnky Lažanské z portálu http://www.zapadoceskebaroko.cz/, kde zájemci naleznou mnoho dalších (a nejen stravovacích) zajímavostí ze zdejšího kraje. Tady je:

Suroviny:

• 200 g tenkých nudlí
• 500 g měkkého tvarohu
• 3 vejce
• 1 lžíce cukru
• 2 lžíce medu
• 3 – 5 lžic kysané smetany
• 50 g rozinek
• 25 g mandlí
• 30 g ořechů
• 100 g sušeného ovoce (švestky, meruňky, hrušky)
• 30 g kandovaného ovoce
• 1 citron
• 1 lžička mleté skořice
• tuk a strouhanka na vymazání a vysypání formy

Utřeme tvaroh se žloutky, medem a smetanou. Je-li směs příliš hustá, přidáme smetanu nebo ji naředíme mlékem. Přidáme kůru z dobře omytého citronu, nakrájené sušené i kandované ovoce, rozinky, nahrubo nakrájené ořechy a mandle a uvařené, prochladlé a okapané nudle. Nakonec vmícháme tuhý sníh z bílků, do něhož jsme zašlehali 1 lžíci cukru a půl lžičky citrónové šťávy. Hmotou naplníme tukem vymazanou a strouhankou vysypanou formu a ve středně vyhřáté troubě pečeme dozlatova po dobu cca 50 minut. Upečené vyklopíme a prochladlé nakrájíme. Před podáváním pokapeme medem a posypeme skořicí.  

Dobrou chuť!