První písemné doklady zmiňující Šluknov pocházejí z konce 13. století. Tehdy náležel Berkům z Dubé, jejichž rozsáhlé severočeské majetky zasahovaly až na saské území, kde jejich zájmy chránil dnes německý hrad Hohenstein.

Právě na žádost pana Hynka Berky byl Šluknov roku 1359 povýšen na město. Po konfiskaci berkovských majetků Jiříkem z Poděbrad přichází další významný rod Šlejniců, za nichž se městu dostává mnohých výsad a práv. Saský maršál Haugold ze Šlejnic se stává zakladatelem panství, nazývaného v dobách největšího rozkvětu "Šlejnicovskou zemičkou", zahrnující nejen celý Šluknovský výběžek, ale i část Horní Lužice.

Po Šlejnicích nastupují Mansfeldové a Harrachové, v jejichž rukou zůstává Šluknov až do roku 1876, kdy je celé panství prodáno Arnoštu Grumbtovi, saskému komerčnímu radovi a obchodníku s dřívím, jehož potomci jej drží až do třicátých let 20. stol. Posledním šluknovským vlastníkem se stává Ervín Leopold Nostic-Rieneck z mladší linie starého šlechtického rodu Nosticů, pocházejícího původně právě z Horní Lužice.

Coby německý majetek je zámek po 2. světové válce zkonfiskován a kupodivu slouží jako městské muzeum. V 80. letech propuká z nezjištěných příčin požár (kterých ostatně bylo v severních Čechách vícero) a zámek se mění v ruinu. Oprava sice započala, byla však předčasně ukončena roku 1990.

Teprve v roce 2009 je Šluknov kompletně doopraven, a to i s prostorami přilehlého parku, v padesátých letech zcela zlikvidovaného. Zdalipak už se do zámeckých prostor navrátila bílá paní, bývalá žena jednoho z majitelů šluknovského panství? Žárlivý manžel ji v jednom ze záchvatů vzteku srazil z okna, a nebohá paní se pak pravidelně zjevovala v zámeckých budovách za jasných nocí.

Působivá křížová cesta

Ve Šluknově ovšem nestojí pouze zámecké budovy. Ve městě i okolí se dochovalo množství tzv. podstávkových tkalcovských domů, typických právě pro zdejší oblast. Propojuje se v nich německé hrázděné stavení se slovanskou roubenkou, přičemž "podstávka", obepínající roubenou světnici a nesoucí tíhu střechy či patra, představuje opěrný systém. Spolu s originálním zdobením břidlicových štítů a pater vytváří neobvykle půvabnou zástavbu zdejšího kraje.

Z církevní architektury stojí kromě zdejšího barokního svatováclavského chrámu za pozornost i působivá křížová cesta, nacházející se na Křížovém vrchu v jižní části města. Šluknovský výběžek je ostatně svými křížovými cestami proslulý, a několik dalších, bohužel často v podstatně horším stavu, bychom nalezli např. ve Varnsdorfu, Rumburku, Lobendavě, Brtníkách a samozřejmě v Jiřetíně pod Jedlovou, jehož rokoková křížová cesta se objevuje v poetickém filmovém snímku Máj.

A důvod vzniku té šluknovské? Koncem 18. století putoval zdejším krajem pivovarnický tovaryš Anton Drössel, toužící ve Šluknově nalézt jak práci, tak domov. V případě zdaru přislíbil vystavět na zdejším skalnatém kopci křížovou cestu. Zdařilo se mu obojí, a vděčný Anton se pustil do práce. Nejprve sám, později přibyli další přispěvatelé a pomocníci, a křížová cesta byla vysvěcena roku 1756.

Její další části vznikaly v různých časových obdobích. Původní dřevěný kříž na vrcholu byl roku 1770 nahrazen kaplí Kalvárie s Ukřižovaným a klečící Maří Magdalenou. Nechybí tzv. Boží hrob a samozřejmě ani kapličky jednotlivých zastavení. Getsemanská zahrada pod svahem se sochami klečícího Krista, anděla s kalichem a ležících apoštolů je ohrazená kovovým plůtkem.

Trojice dalších kaplí je ovšem novějšího data - kaple Žaláře Krista a Poslední večeře pocházejí z konce 19. století, kaple Bičování dokonce z r. 1925. Křížová cesta nezvykle obsahuje i grotty sv. Petra a sv. Maří Magdalény. Magdalénu uvnitř už nespatříme, ovšem pískovcový Petr stále prosebně spíná ruce ve své jeskyňce. Vše korunují překrásné lipové aleje. Rekonstrukce zchátralé cesty proběhla teprve po pádu socialistického režimu, znovuvysvěcení celého areálu pak v roce 2005.

Šluknovská detektivka

A šluknovští rodáci? Ze starších jmenujme sklářského mistra Bedřicha Egermanna (1777-1864), tvůrce tzv. Egermannova rubínu a žluté lazury a přítele císaře Ferdinanda Dobrotivého, z mladších pak třeba režiséra Jiřího Vejdělka, proslaveného filmy jako Účastníci zájezdu či Ženy v pokušení, anebo před rokem zesnulého Pavla Brümera, spoluzakladatele country skupiny Fešáci.

S městem Šluknovem je ovšem spojen ještě jeden téměř detektivní příběh – příběh bratrů Bienertových.

Eduard, František a Alžběta Bienertovi, rodáci ze Šluknova, byli původem sudetští Němci. Po válce bylo Františkovi coby textilnímu odborníkovi povoleno zůstat spolu se sestrou, Eduard byl však zařazen do transportu. Podařilo se mu uprchnout a až do uzavření hranice se tajně vracel domů. Poté mu sourozenci vybudovali skrýš na půdě rodinného domu, kde se Eduard ukrýval po dobu téměř dvaceti let! Ven mohl vycházet pouze v noci na dvůr.

Teprve když v roce 1962 začala hořet sousední stodola, vyběhl hasit s ostatními. Byl ovšem poznán a hned druhý den přišla policie na domovní prohlídku, při níž byl jeho úkryt objeven. Nicméně doba už byla trochu jinde, a tak mohl nakonec Eduard ve Šluknově zůstat.

Tragická smrt 

Oba bratři byli velkými milovníky turistiky a vlastivědných výprav, které organizovali v zimě i v létě ještě v důchodovém věku. Informace o nejrůznějších místech a památkách, které Eduard Bienert nastudoval ze starých textů a map ve volném čase na půdě, využíval František, nadšený botanik a vedoucí turistického kroužku, kterým prošlo několik generací šluknovských dětí, k přípravě výletů pro mládež. František byl také proslulým kůrovým zpěvákem zdejšího svatováclavského kostela, kde zněl každoročně jeho nejznámější kousek - sólový silvestrovský zpěv Jahresabschlussandacht.

V noci z 15. na 16. září roku 1990 byli oba bratři surově ubiti neznámým pachatelem. Spekulovalo se o krádeži peněz ze sbírky na opravu kostela, o nespecifikované pomstě či dokonce o tajných dokumentech nacistů nebo tajné policie. Skutečný pachatel byl nalezen teprve po čtrnácti letech, na čemž měl velkou zásluhu publicista Stanislav Motl, který se celých deset let případem zabýval, a díky němuž došlo k jeho znovuotevření. Sestra Alžběta se bohužel spravedlnosti nedočkala - zemřela na Štědrý den v roce 1998.

Turistické a vlastivědné nadšence dnes připomíná memoriál bratří Bienertů Jarním Šluknovskem a pamětní deska na jejich rodném domě. A každoroční modlitby na poutním místě Annaberku nedaleko nejsevernějšího místa České republiky, osady Severní.