Osídlení zdejšího kraje je staršího data, přinejmenším z doby železné, v osmém století zde vzniká slovanské opevněné hradiště. Některé z archeologických nálezů můžete spatřit v malém muzeu místního knihovníka Josefa Buchara. První písemná zmínka o Tismicích pochází z roku 1295, nicméně zdejší bazilika je o více než sto let starší.

Velkou neznámou je také důvod a iniciátor honosné stavby. Kostely bazilikálního typu totiž ve 12. století náležely téměř výhradně k panovnickým, biskupským či klášterním dvorcům. V Tismicích neplatí nic z toho. Nebo snad ano? Uvažuje se o králi Vladislavovi I. či Jindřichu Břetislavovi, pražském biskupském knížeti, vždyť nedaleký Český Brod byl v té době střediskem jeho biskupských statků. Ani nejnovější archeologické výzkumy však záhadu nevyřešily. Prostě nevíme.

Tismický chrám Nanebevzetí Panny Marie je sice netypicky malých rozměrů, zato má vše, co ke správné bazilice patří, dvě věže na západní straně a hned tři apsidy na straně opačné. Nad bočním gotickým portálem nalezneme erb Vrbíků z Tismic, majitelů z řad zdejší drobné šlechty, před kostelem pak sousoší sv. Jana Nepomuckého. Z vrcholu barokní brány se na příchozího vlídně usmívá kamenná Tismická madona.

Zachované románské arkády v interiéru spočívají střídavě na sloupech a pilířích, což je prvek u nás velmi ojedinělý. Z původní výmalby zůstala pouze figura biskupa na triumfálním oblouku, zobrazující snad sv. Vojtěcha. Románské fresky byly přemalovány koncem 18. století, o sto let později znovu v duchu tehdy módního nazarenismu. Prohlédnout si můžeme Nejsvětější Trojici, Korunování Panny Marie, sv. Annu se sv. Janem Nepomuckým i Tismickou Madonu.

  Tismice | zdroj: Helena Kalendová

Z mobiliáře pak barokní a rokokové oltáře, cínovou křtitelnici, a v severním podvěží dva renesanční náhrobky Václava Güntera z Moren a na Vrátkově (1582) a Adama Ichtrice z Ichtric (1609) s erbem zkřížených klíčů a nečitelným českým nápisem. Zvon z poloviny 15. století s nápisem "Ke cti Boží a Panny Marie" patří k nejstarším dochovaným na Kolínsku. Vše korunuje Madona Tismická na hlavním oltáři.

Madonka ochranitelka a kouzelný oslík

Bohužel dnes namísto originálu spatříte pouze kopii původní 148 cm vysoké pozdně gotické sochy. Madonka z lipového dřeva sice přežila husity, třicetiletou válku a téměř celé dvacáté století, rok 1990 se jí však stal osudným, tehdy ji totiž odcizil neznámý lupič.

A jak se dostala do Tismic? Podle legendy ji přinesli kartuziáni, prchající z Prahy před husity do bezpečí Sedleckého kláštera. Přenocovali v Tismicích, kde se jednomu z mnichů zdálo, že mají vzácnou sošku zanechat právě zde. Od doby, co se tak stalo, se Tismicím počaly vyhýbat veškeré katastrofy. Nedorazila sem husitská vojska plenící okolí, i třicetiletou válku přežil zdejší svatostánek bez úhony. V 17. a 18. stol. se z Tismic stalo poutní místo, přičemž na některé z příchozích poutníků se prý Panna Maria dokonce usmála.

A ještě jedna pověst. Když se kostel stavěl, nastal problém s dopravou pískovcových balvanů z lomu. Tu se na stavbě z čista jasna objevil oslík, který sám od sebe začal přenášet těžké kameny. Nakonec beze stopy zmizel, a chrám byl zanedlouho dokončen.

A koho známe ze zdejších majitelů? Kromě pozdějších Lichtenštejnů pouze drobnou šlechtu, jakou byli Vrbíkové z Tismic, jejichž tvrz stávala v místech dnešní školy. Mikeš Vrbík byl spojencem krále Václava IV., a pan Jan z téhož rodu vzal pod ochranu zmíněné pražské kartuziány, prchající před husity. Vrbíkovský erb se nachází nad bočním chrámovým portálem.

Tismice | zdroj: Helena Kalendová

V 16. století náležely Tismice Českému Brodu, městu však byly zkonfiskovány hned dvakrát – poprvé "za odboj" Ferdinandem I. v roce 1547, podruhé pro změnu Ferdinandem II. v roce 1623. Mezitím se ves stává majetkem drobných šlechticů (Ichtricové z Ichtric, Zárubové z Hustířan, Bryknarové z Brykštejna), po druhé konfiskaci pak přicházejí Lichtenštejnové, jejichž majetkem Tismice zůstávají do zrušení patrimoniální správy roku 1850.

Nejslavnější z Lichtenštejnů

Nejvýznamnější a také nejvýraznější rodovou postavou je bezesporu Marie Terezie Savojská (1694-1772), lidově nazývaná Savojka či Cafojka, celým jménem Marie Terezie Anna Felicitas, vévodkyně Savojská, hraběnka z Carignana a kněžna z Lichtenštejna.

Coby osmnáctiletá se roku 1712 ujala správy rozlehlého panství Černý Kostelec, aby se o rok později na černokosteleckém zámku provdala za Tomáše Emanuela Savojského, synovce prince Evžena Savojského, jednoho z nejslavnějších vojevůdců domu Habsburků.

Manželství bylo šťastné, manžel však spolu s  jediným synem předčasně zemřeli. Kněžna se znovu nevdala a do konce života se věnovala charitativní činnosti i rozvoji svých panství. A to skutečně velkoryse - přestavěla černokostelecký zámek Smiřických, budovala špitály a chudobince, založila fond pro chudé, opravovala poškozené kostely, mj. také tismickou baziliku, a roku 1736 dokonce osvobodila od roboty kostelecké měšťany, což ještě zvýšilo její už tak velkou popularitu.

Tismice | zdroj: Helena Kalendová

Ve Vídni založila Savojskou rytířskou akademii a Savojský ženský ústav. Nakonec v závěti odpustila poddaným všechny nedoplatky a pro chudé určila několik tisíc zlatých. K vykupování osob z tureckého zajetí (ano, Turci byli tehdy permanentním nebezpečím) dala vyplácet pět tisíc zlatých "na věčné časy".

Nejoblíbenější světec a bílá paní

S "Cafojkou" se pojí dvě zajímavosti. První je její zvláštní úcta ke sv. Donátu, křesťanskému mučedníku, účastnícímu se v řadách XII. legie výpravy proti Markomanům. Je vzýván coby ochránce proti bouřce, bleskům a krupobití – to proto, že římské vojáky tehdy zachránila zvláštní bouře.

Paní kněžna nechala "Donáty" rozmístit speciálním nařízením ze dne 27.6.1764, podle něhož měla být socha patrona proti bouřce a krupobití umístěna "na příhodném místě v polích" na každém z jejích panství.

V den světcova svátku se u "Donátů" zapalovaly ohně, které prý ráda sledovala z oken černokosteleckého zámku. Svatodonátská procesí se konala ještě roku 1947 a několik soch v kraji zůstalo dodnes. Jedna z nich dala dokonce vzniknout místnímu rčení "stojíš jako Donát u Svrabova" (dnes ovšem Svatbína).

A druhá zajímavost? Laskavá paní kněžna se prý zjevuje v podobě Bílé paní na nedalekém škvoreckém zámku. Údajně tak činila i ve starém zájezdním hostinci U Lva v Úvalech, ten však byl v osmdesátých letech minulého století zbourán. Kdo ví, kam se přestěhovala?