Česko se může ocitnout na periférii Evropské unie, jejíž jádro se chystá vykročit k federaci.

Po porážce unijního projektu v britském referendu leckdo předpokládal, že německo-francouzský motor Evropské unie sníží otáčky. Verdikt britských voličů otřásl bruselskou Evropou. Dalo se proto čekávat, že se Němci a Francouzi zastaví a ohlédnou, aby zjistili, zda na své cestě k evropské jednotě neztrácí souputníky.

Kdepak. Tenhle tandem se svými nejbližšími spojenci chce sešlápnout plynový pedál, posílit společné instituce, více přerozdělovat a především – vytvořit federální jádro Evropské unie.

Tlačí na pilu

Předsedové parlamentů čtyř "starých" zemí Evropské unie – Německa, Francie, Itálie a Lucemburska před několika dny vydali prohlášení, ve kterém vyzývají k založení evropské federace, jinými slovy Spojených států evropských. V traktátu nazvaném Pakt pro federální unii ("Un patto per l’Unione federale") upozorňují, že evropský projekt je v ohrožení.

Jejich záchranný plán je shrnut v těchto větách: "Jsme přesvědčeni, že tváří v tvář krizi potřebujeme více Evropy… Čelíme protivětru, ale právě teď je čas, kdy se musíme pohnout k užší politické integraci, k federální unii evropských států."

Manifest vydaný k šedesátému výročí podpisu Římských smluv (25. března 1957), které položily základy evropské integrace, není ojedinělým výkřikem. Spadá do řady dalších prohlášení evropských státníků, kteří tlačí na unijní pilu.

Hned po červnovém referendu, v němž Britové dali sbohem společenstvu bruselského prstenu, vydali šéfové diplomacií Německa a Francie devítistránkové prohlášení, ve kterém dali nahlédnout do nitra evropské politiky svých zemí. V dokumentu "Silná Evropa ve světě nejistot" ("A Strong Europe in a World of Uncertainties") vyjádřili Frank-Walter Steinmeier a Jean-Marc Ayrault přesvědčení, že cíl zůstává – postoupit k ještě těsnějšímu společenství.

"Naše dvě země sdílejí společný osud a společnou sadu hodnot, což nám dává základy pro ještě těsnější unii mezi našimi národy. Proto postoupíme dál k politické unii v Evropě a pozveme další Evropany, aby se na tomto úsilí podíleli," shodli se ministři zahraničí nejvlivnější států unie.

Obě prohlášení se dají shrnout do stručného poselství: Kverulantů se nelekejme a na jejich názory nehleďme. Britové v referendu vzkázali, že se na další integraci nechtějí podílet, my se ale nedáme zviklat a odpovíme: Ještě více integrace!

…a mají plán

Evropští federalisté se však neomezují jen na obecně formulovaná prohlášení. Mají už detailní plán federální Evropy. Formuloval ho institut Jacquese Delorse a dostal výmluvný název "Heading Towards a European Federation – Europe’s Last chance" ("Cesta k evropské federaci – Poslední šance Evropy").

Plán počítá s tím, že evropskou federaci založí sedm "statečných" – Německo, Francie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Itálie a Španělsko. Tento spolek by měl svého prezidenta, vlastní vládu a dvoukomorový parlament, v němž by zasedali vybraní poslanci z národních parlamentů. V dolní komoře by byly státy zastoupeny podle lidnatosti, ve druhé paritně.

Federace by byla založena smlouvou – ústavou evropské federace. Plán, pod kterým jsou podepsání Roger Godino a Fabien Verdier, předpokládá, že členské země federace budou harmonizovat daně. Hlavně však vytvoří systém pro přerozdělování peněz z prosperujících států s přebytky obchodní bilance (zejména Německa) do států, které stagnují a mají zápornou bilanci.

S novými zeměmi unie (a tedy ani s Českem) plán v první fázi do Spojených států evropských nepočítá. Federaci mají založit pouze členové eurozóny ze západu kontinentu, kteří jsou označeni za "politicky homogenní".

Jak to dopadne?

Jižní křídlo eurozóny zatím může omezovat dluhy vůči severu jen vnitřní devalvací – snižováním mezd a důchodů, redukcí státní správy, případně zvyšováním daní (viz úsporný plán pro Řecko). Ve federaci by tyto země mohly využít federálních dluhopisů, přes které by se k nim dostávaly německé přebytky.

Takovému systému se říká transferová unie a pro Němce to je zatím zapovězený pojem.

Nynější situace, kdy jedni prosperují a druzí, kteří jim nejsou schopni ekonomicky konkurovat, stagnujía utahují si opasky, však není udržitelná. Může vést (a leckde už vede) k revoltám voličů.

Evropská unie stojí na rozcestí - bud se rozvolní, některé státy z eurozóny odejdou, případně z ní vypadnou, anebo začnou přerozdělovat bohatství mezi zeměmi podobně jako Spojené státy.

Leckomu to zní jako utopie. Vždyť podpora evropského projektu upadá. Zpochybňují ho euroskeptici a nacionalisté, kteří se derou k moci, a to i ve starých zemích unie.

Mnoho Francouzů se v prezidentských volbách chystá odevzdat hlasy Marine Le Penové. Nizozemci zase v parlamentních volbách chtějí volit jejího souputníka Geerta Wilderse a jeho Stranu pro svobodu, Italové jurodivého bojovníka proti establishmentu Beppeho Grilla a protiunijní Hnutí pěti hvězd. Němci na podzim vyšlou do parlamentu protipřistěhovaleckou AfD (a Češi do sněmovny patrně českého národovce, samuraje Tomia Okamuru a stranu Svoboda a přímá demokracie).

Jenže ve Francii je favoritem na prezidenta Emmanuel Macron, nadšený federalista, který prohlašuje, že "Evropa není náš problém, ale řešení". V Německu pak mají nejlepší vyhlídky na kancléřství proevropská Angela Merkelová a ještě proevropštější Martin Schulz, bývalý předseda Evropského parlamentu.

Takže, ještě vám připadají Spojené státy evropské jako utopie?