Některá rozhodnutí vlád nelze pokládat za zářné příklady kolektivní moudrosti a prozíravosti. Patří mezi ně následující čtyři příklady:

ANO, koupíme si vás

Česká ekonomika prochází obdobím růstu, obchodu se daří a příjmy rozpočtu se zvyšují. Vláda přesto na příští rok naplánovala rozpočet se schodkem 60 miliard korun.

Je přitom jasné, že růst není "na věčné časy a nikdy jinak", tržní ekonomika se vyvíjí cyklicky. Po růstu následuje recese, jinými slovy, po letech tučných nastanou léta hubená. A zase naopak. Graficky to vypadá jako vlnění.

Myslí ale Bohuslav Sobotka nebo Andrej Babiš na zadní kolečka, na dobu, kdy stát bude dole mezi dvěma vlnami? Kdepak, ti dva už zírají na říjen příštího roku, kdy budou parlamentní volby a přemýšlí o tom, čím si voliče koupit.

Letošní příjmy státní kasy převyšují plánované o bezmála sto miliard korun. Kdyby vláda chtěla, mohla by hospodařit se ziskem. Jenže nechce. Vláda dluhy nesplácí, pouze refinancuje staré dluhopisy novými. K tomu přijímá státní zaměstnance a zvyšuje jim platy (ty zvyšuje také sobě). Počet státních zaměstnanců se za tři roky vlády sociální demokracie, babišovců a lidovců zvýšil o 25 tisíc. Dnes jich je přes 400 tisíc a náklady na ně dosahují stovek miliard.

Rozumný hospodář si v letech nadprůměrné úrody vytváří rezervy na roky podprůměrné. Vláda dobrým hospodářem není. Důkazem je právě návrh státního rozpočtu na příští rok.

V brlohu ruského medvěda

Naši severní sousedé Poláci mají obavy z drápů ruského medvěda. Proto se jejich vláda snaží modernizovat armádu a snižovat energetickou závislost na Rusku. Na tom druhém ale paradoxně vydělávají – Rusové.

Polsko dováží z Ruska dvě třetiny své spotřeby zemního plynu a téměř všechnu ropu. Poláci se proto od mocného souseda snaží udržet odstup aspoň v produkci elektřiny. Vyrábějí ji z uhlí, jehož zásobami Rzeczpospolita Polska oplývá.

Jenže ložiska černého uhlí blízko povrchu byla v zemi už vyčerpána, hořlavá hornina se těží ve velkých hloubkách. Těžba je nákladná, proto polské elektrárny čím dál častěji nakupují levnější uhlí z dostupnějších ložisek v Rusku. Loni odtud dovezli sedm milionů tun.

Polští politici zvažovali kvóty i embargo na import uhlí z Ruska. Nakonec si to ale rozmysleli. Důvody jsou nasnadě: Rusové by Polákům vyhlásili odvetu, stát by si zadělal na problémy ve Světové obchodní organizaci a především – podražila by elektřina.

Rusko tak vydělává na energetické závislosti Polska (na dodávkách ropy a plyny) a k tomu ještě na jeho energetické nezávislosti (na dodávkách uhlí). A Poláci, kteří chtěli dál od ruského medvěda, mu vlezli až do brlohu.

Největší mozky mají v Bruselu

O několik set kilometrů západněji, v Bruselu, roztáčí kola evropské ekonomiky Jean-Claude Juncker. Lucemburský předseda Evropské komise, potažmo evropské vlády, vypracoval bombastický projekt: Evropský fond strategických investic (EFSI).

Fond má financovat hlavně strategické projekty například v energetice či dopravě. Základní kapitál 21 miliard eur (580 miliard korun) dodala komise, vlády a Evropská centrální banka. Slouží jako záruka bankovních úvěrů pro soukromé investory, kteří se tak mohou pustit do rizikových projektů. Ze soukromého sektoru má přilákat investice ve výši 300 miliard eur (v korunách 8100 miliard, tedy 8,1 bilionu).

Unijní komisař pro zaměstnanost, růst, investice a konkurenceschopnost Jyrki Katainen vysvětlil, že fond má přilákat soukromé peníze, které spí na soukromých účtech. "Poté, co jsme kvůli finanční krizi změnili bankovní regulaci, banky nemohou tak riskovat jako před několika lety, proto fond poskytuje to, co chybí na trhu," řekl agentuře Reuters.

Komisař vlastně přiznal, že Evropa zregulovala banky do té míry, že nemohou poskytovat úvěry na infrastrukturu. Tak nezbývá, než tyto projekty svěřit centrálnímu mozku Evropy v Bruselu.

Riziko v tomto případě nesou daňoví poplatníci z unijních států, jejichž peníze slouží jako garance úvěrů. To ale nikdo z komise nepřipomíná.

Remake četníka ze Saint Tropez

Řidiče kamionu z Uherského Hradiště pokutovali ve Francii 135 eury (3650 korun). Provinil se tím, že do země galského kohouta přijel s nízkým platem. Když chce řidič pracovně jezdit do Francie nebo přes Francii, musí dostávat měsíčně aspoň 1460 eur (40 tisíc korun), což je minimální francouzská mzda. Nařizuje to francouzský zákon, který platí od léta.

Zavést princip "stejnou mzdu za stejnou práci na stejném místě" umožňuje unijním zemím revidovaná směrnice o vysílání pracovníků. Jenže směrnice dosud neplatí. Zatím je na stole pouze její návrh. Některé vlády, včetně české, požadují, aby byl revidován, protože porušuje princip volného poskytování služeb.

Francouzi na nic nečekali a začali rozdávat pokuty. A to i bez cholerického a přičinlivého četníka Cruchota ze Saint Tropez.

A co má dělat český řidič kamionu, aby mohl jezdit do Francie? No přece vymámit ze zaměstnavatele vyšší mzdu. Pokud to nedokáže, tak se musí zemi galského kohouta na hony vyhýbat, případně se domluvit se zaměstnavatelem, aby mu pokuty proplácel. Anebo si sednout na pracák a trpělivě čekat, až mu někdo nabídne francouzský plat. Lze ale tušit, že dřív obroste lišejníkem.