Říká vám něco czexit? Kdepak, počítačová hra to není. Pod tímto názvem, složeninou anglických slov Czech a exit, se skrývá český odchod z Evropské unie.

Prosazují ho Tomio Okamura se svým hnutím Svoboda a přímá demokracie i jeho někdejší političtí souputníci z Úsvitu. Obě seskupení hlásají tutéž tezi: Dost bylo Bruselu a jeho vstřícnosti vůči uprchlíkům, zařídíme se po svém!

Je to prosté, prohlašují. Stačí uspořádat referendum, v němž voliči dostanou otázku: Souhlasíte, aby Česká republika vystoupila z Evropské unie?

Volič odpoví "ano", nebo "ne". Poté sečteme hlasy, a když převáží stoupenci czexitu, sbohem a šáteček – z unie prostě odejdeme.

Manuál, který popisuje jak při odchodu postupovat, máme po ruce, je v Lisabonské smlouvě. Vláda státu, který se rozhodne vystoupit, oznámí svůj záměr Evropské radě (shromáždění šéfů států a předsedůvlád). Potom s unií vyjedná dohodu o rozvodu. Lisabon na ni dává dva roky. Když do té doby dohoda nebude, členství automaticky zanikne.

Co potom s nabytou "svobodou"? "Česká republika je suverénní stát, který se o sebe dokáže postarat," pravil ve sněmovně předseda Úsvitu Marek Černoch.

Jenže, jak se stoupenci czexitu chtějí o stát postarat? O tom poslanci Svobody a přímé demokracie i Úsvitu cudně mlčí. Jejich plány končí u referenda.

Zkusme si tedy odpovědět na otázky, jaké postavení v Evropě bychom mohli mít po czexitu a jak bychom si mohli uspořádat vztahy s Evropskou unií.

V zásadě existují tři způsoby. Můžeme je popsat na příkladech tří států, které členy unie nejsou.

1. Norský model

Samostatná Česká republika by si po vzoru Norska mohla vyjednat přístup na volný trh unie vstupem do Evropského sdružení volného obchodu (European Free Trade Agreement, EFTA), které kromě Norského království sdružuje Island, Lichtenštejnsko a Švýcarsko. Jako stát EFTA by potom podepsalo protokol o přístupu k Evropskému hospodářskému prostoru (European Economic Area, EEA).

Evropský hospodářský prostor rozšiřuje zónu volného obchodu za unijní hranice. Platí v něm stejně jako v unii čtyři základní svobody – volný pohyb zboží, lidí, služeb a kapitálu.

Češi by však v tomto modelu dál byli podřízeni většině unijních regulací. Přitom by neměli reálnou šanci je zarazit nebo ovlivnit, měli by pouze poradní hlas. Museli by přijmout to, na čem se "zbytek" unie dohodne.

Co víc, žádná legrace, tedy ani členství v Evropském sdružení volného obchodu, není zadarmo. Pětimilionové Norsko odvádí do Bruselu ročně téměř 240 milionů eur, v přepočtu 6,5 miliardy korun. Je to příspěvek do fondů Evropského hospodářského prostoru, další miliony jdou na sekretariát EFTA. (Připomínám, že Česko jako členský stát unie na rozdíl od Norska má vůči Bruselu kladnou bilanci, z unijní pokladny čerpá víc, než do ní vkládá. Loni bylo v plusu 151,8 miliardy korun.)

Poměřováno Norskem, neměli bychom také přehlédnout, že mnoho obyvatel Norského království pokládá Evropskou unii za příliš drahou. Těžce Norové nesou i to, že v evropské politice hrají druhé housle, že o ní nerozhodují.

2. Švýcarský model

Je volnější než norský. Švýcarům dává víc možností rozhodovat, jakou unijní legislativu přijmou a jakou odmítnou.

Švýcarsko je členem Evropského sdružení volného obchodu, ne však Evropského hospodářského prostoru. S unijním trhem je provázáno sítí dvoustranných smluv. Není zastoupeno v unijních institucích a do Bruselu odvádí částku mnohonásobně nižší než Norsko. 

Ani Švýcaři ale nejsou s postavením vůči Bruselu spokojeni. Jsou hrdí na svou neutralitu, jinými slovy nezávislost, a je jim proti srsti, že švýcarské předpisy často vycházejí z unijních norem a švýcarské soudy rozhodují podle unijní judikatury.

(Pokud by Češi zvolili norský nebo švýcarský model, měli by se také rozhodnout, zda chtějí pokračovat v schengenském prostoru volného pohybu lidí. Norové i Švýcaři do něj vstoupili.)

3. Turecký model

Celní unie po tureckém vzoru by Čechům umožnila, aby se sedmadvacítkou obchodovali bez cel. Mohla by být omezena na některé druhy zboží – Turci ji mají pouze pro průmyslové a (zpracované) zemědělské výrobky.

Vůči třetím zemím bychom však museli dál uplatňovat unijní tarify, řídili bychom se bruselským celním sazebníkem. (Sotva lze předpokládat, že by se půlmiliardová unie byla ochotna podřídit clům vypisovaným vládou desetimilionové země.)

Pokud bychom celní unii s Bruselem omezili na vybrané typy zboží, museli by se na hranice vrátit celníci. Citelně by nabobtnala státní administrativa.

----------

Takže, jak jste si vážení stoupenci czexitu vybrali? Chcete snad něco jiného, než zmíněnou západní konfekci? Alternativou k ní může být třeba postsovětský model – vstup do Společenství nezávislých států, které sdružuje někdejší svazové republiky Sovětského svazu, jakýsi ruský Commonwealth. Anebo model severokorejský s uzavřenou ekonomikou a opevněnými hranicemi.

Obě alternativy však podrobněji nepopisuji, pokládám je za anekdoty. A ty mají být co nejkratší.