Vyučený knihkupec z chudých poměrů (otec policista, matka v domácnosti), který nemá ani maturitu, protože ho vyhodili ze školy. Autodidakt hovořící šesti jazyky, jemuž vytouženou kariéru fotbalisty zhatilo zraněné koleno, prokázal pevnou vůli také tím, že jako řetězový kuřák ze dne na den se svým zlozvykem sekl a úspěšně se vyléčil i z alkoholismu – skleničky se nedotkl už 36 let.

Vypracoval se prakticky z ničeho. Založil vlastní knihkupectví, prošel si regionální politikou a po starostování v porýnském Würselenu to před 23 lety dotáhl až do Evropského parlamentu, jemuž posledních pět let šéfoval a stal se dokonce prvním předsedou, který byl do funkce zvolen znovu.

Není tedy zatížen německou politickou minulostí, což může být nevýhoda, ale i výhoda. Řeč je o jednašedesátiletém Martinu Schulzovi. Podaří se díky němu sociálním demokratům konečně porazit koaliční konzervativce z CDU/CSU?

Jedna z posledních šancí pro SPD?

SPD už od nástupu křesťanské demokratky Angely Merkelové k moci marně čeká na výraznou charismatickou osobnost ve svém čele, která by mohla kancléřku konečně vyhodit ze sedla. Od expremiéra Gerharda Schrödera se ve vedení SPD střídaly více či méně nevýrazné a vzájemně zaměnitelné figurky, čemuž odpovídaly i preference a volební výsledky.

V neposlední řadě voliči sociální demokraty trestali i za nepopulární pracovní a sociální reformy, které kdysi prosadili s koaličními Zelenými. SPD navíc už celé roky vlastně nemá příliš jasno v tom, koho nebo co vlastně reprezentuje a kdo jsou její cílové skupiny, které by jí zajistily většinu a moc.

Strana má kromě toho tendenci svrhávat spíš vlastní lidi než politické soupeře. Schulz tak možná představuje jednu z posledních šancí, aby se nejstarší politická partaj nestala víceméně politickou sektou jako v Bádensku-Württembersku nebo Bavorsku.

Dlouho byl za pravděpodobného sociálnědemokratického kandidáta na kancléře považován šéf strany a nynější vicekancléř a ministr hospodářství Sigmar Gabriel. Ten se ale předsednictví i kandidatury před pár dny překvapivě vzdal právě v Schulzův prospěch. Od pátku je novým ministrem zahraničí - ve funkci nahradil stranického kolegu Franka-Waltera Steinmeiera, který povýší a v únoru bude podle všeho zvolen novým prezidentem.

Gabriel si ovšem dosud neudělal jméno nějak obzvlášť vytříbeným smyslem pro diplomacii. V době obtížné mezinárodní situace (migrace, brexit, Trump) by se na tuto funkci paradoxně lépe hodil právě Schulz, které je v zahraniční politice a evropských záležitostech jako doma. Teď ale bude mít volné ruce k tomu, aby se pořádně připravil na frontální útok na křeslo kancléře.

Méně známý politik je najednou stejně oblíbený jako kancléřka

Právě to, že Schulz nikdy v žádné vládě neseděl, a nenese tudíž odpovědnost za špatná rozhodnutí, pokládají mnozí komentátoři většinou za přednost než za slabinu. To dokládá i fakt, že se v prosincovém průzkumu oblíbenosti dotáhl na Merkelovou.

CDU to ovšem považuje spíše za reflexi Gabrielovy neoblíbenosti než výraz skutečné popularity - i vzhledem k tomu, že podle průzkumu z konce loňského roku Schulze neznala čtvrtina Němců. Není divu. Volby do Evropského parlamentu se stále chápou jako volby druhé kategorie, čemuž odpovídá i povědomí veřejnosti o kandidátech.

Podle průzkumu v roce 2009 například znalo Schulze těsně před volbami do europarlamentu jako volebního lídra sociálních demokratů jen šest procent Němců, třebaže tou dobou poslancoval už patnáct let. Na jeho obhajobu: volebního lídra křesťanských demokratů a tehdejšího předsedu europarlamentu Hanse-Gerta Pötteringa znala pouhá dvě procenta dotázaných.

Schulz je ctižádostivý a má pevnou vůli. Traduje se o něm, že když ho v roce 1994 poprvé zvolili do Evropského parlamentu, zašel večer do prázdného štrasburského jednacího sálu, posadil se na předsednické křeslo a řekl své průvodkyni: Sem se jednou chci dostat.

Zlobí ho, že europarlament má v Německu tak špatnou reputaci. Přičítá to mimo jiné i tomu, že v EU se úspěch nacionalizuje a neúspěch evropeizuje. "Zastupujeme půl miliardy lidí, ale vnímají nás jako okresní sněm v Pinnebergu," postěžoval si kdysi. (Pro představu: Toto severoněmecké město rozlohou a počtem obyvatel zhruba odpovídá Mladé Boleslavi.)

Je považován za strhujícího řečníka a při projevech si často nebere servítky. Francouzské socialisty kdysi naštval, když je přirovnal k holubům. "Když jsou nahoře, kaděj vám na hlavu. Když jsou dole, zobou vám z ruky," prohlásil.

Před třinácti lety se proslavil slovní přestřelkou se Silviem Berlusconim, který mu navrhl, aby hrál dozorce ve filmu o nacistickém koncentráku. A Jean-Marie Le Pen o Schulzovi dokonce prohlásil, že vypadá jako Lenin a mluví jako Hitler.

Nepopsaný list papíru se musí profilovat

Na mezinárodním kolbišti se "Soudruh Naděje" (jak Schulze překřtily některé deníky) pohybuje suverénně. Zná spoustu vlivných aktérů ve státech osmadvacítky a s řadou z nich si tyká.

Horší to bude na domácí scéně. Nemá potřebné politické styky v Berlíně a je do jisté míry nepopsaným listem. Ani v SPD vlastně nikdo nezná jeho názory na témata, jako jsou daně, penze či vnitřní bezpečnost. Bude se teď muset vyjadřovat i k věcem, s nimiž zatím absolutně neměl co do činění - od chudoby ve stáří až po nedostatek lékařů v některých regionech.

To mu sice nepochybně zajistí onu tolik potřebnou zvýšenou pozornost médií, nicméně fakt, že se nyní musí názorově profilovat, může přinést i jistá zklamání. Až opadne první nadšení, bude možná pro Schulze obtížné si do září popularitu udržet.

Ve straně dokonce panují obavy, že by mohl dopadnout podobně jako před pár lety její kandidát na kancléře Peer Steinbrück, který se jako poslanec v průzkumech také těšil vysoké oblibě, ty ale po oznámení jeho kandidatury nemilosrdně klesly.

Možná i proto jsou konzervativci z CDU/CSU zatím v klidu. Tvrdí o sobě, že mají lepší argumenty, lepší politiku a lepší kandidáty. Jejich náskok v předvolebních preferencích je kromě toho značný. Ale co je 16 procentních bodů? namítají sociální demokraté. Stačí, aby na jedné straně preference klesly o osm a na druhé o osm stouply - a je to doma!

Má ale Schulz opravdu naději vstoupit do kancléřského úřadu "hlavními dveřmi" a zastavit Merkelovou v její snaze odsloužit čtvrtý termín v nejvyšší vládní funkci? Šance na trojkoalici SPD, Levice a Zelených se s jeho proevropskými a protiruskými postoji snižují. Je spíš přívržencem pravého křídla ve straně, které už nalevo poměrně silně konkuruje CDU/CSU a napravo populistická Alternativa pro Německo (AfD), jíž se podařilo mobilizovat někdejší voliče SPD i Levice v takovém rozsahu, že si o tom sociální demokraté mohou nechat jen zdát.

Může Schulz uspět? Lehké to mít nebude...

Sociální demokraté za sebou mají čtyři frustrující roky. Prosadili sice v zásadě všechno, co jim konzervativci během koaličních jednání v roce 2013 slíbili, voliči si toho ale zřejmě nevšimli. Schulz by mohl být skutečnou alternativou pro ty, kdo Merkelovou po 12 letech už nechtějí ani vidět a pro něž byla nepřijatelná Gabrielova vrtkavost, kdy večer už nevěděl, co říkal ráno.

Vytvořit znovu velkou koalici s Merkelovou by pro většinu sociálních demokratů byl snad ten nejhorší trest. Schulz tuto možnost jistě nevyloučí, jeho ambicí ale je stát se po Brandtovi, Schmidtovi a Schröderovi čtvrtým sociálnědemokratickým spolkovým kancléřem. A to v jakékoli konstelaci, jak sám prohlásil ve svém vystoupení před parlamentní frakcí.

Schulz musí v první řadě sjednotit, mobilizovat a získat na svou stranu levicové voliče. Třebaže sociální demokraté na spolkové úrovní vždy vylučovali spolupráci s Levicí, pokud opravdu chtějí vládnout, měli by svůj postoj přehodnotit. S ní a se Zelenými by snad mohli mít jakous takous šanci - samozřejmě v případě, že si AfD neukrojí z koláče voličských hlasů příliš velký kus. Podle aktuálních průzkumů by zatím ve volbách předstihla jak Levici, tak Zelené.

Schulz proto musí oslovit hlavně ty voliče, u nichž hrozí, že je odlákají populisté z AfD. Svou strategii v tomto ohledu již naznačil: chce dát obyčejným Němcům pocit, že má smysl pracovat, platit daně a respektovat pravidla. Podle něj jsou lidé ochotni platit daně, pokud vidí, že to jejich dětem zajišťuje dobrou budoucnost. Pokud se z jejich daní platí oportunisté, odvrátí se.

Zároveň Schulz razí heslo, že pro místního hospodského je nepřijatelné platit daně, když je podnik jako Starbucks neplatí. Těžké pro něj bude se poprat s problémem migrace, protože voličstvo SPD je v tomto ohledu rozděleno. Zatímco část je pro tvrdší postup vůči migrantům, druzí by stranu pro nedostatečnou vstřícnost vůči uprchlíkům vytrestali.

Jako výrazně proevropský politik se Schulz vyslovil pro takový právní rámec uvnitř EU, který by zajistil, že azyl nebude zaručen lidem, kteří nejsou oběťmi politické perzekuce. Slíbil, že bude bojovat proti populistům, nepřátelům demokracie a nenávisti vůči menšinám. Měl by kromě toho především prodat své přednosti, díky nimž se těší oné (zatím) vysoké oblibě. Pokud se mu to nepodaří, skončí asi už navždy jako řadový poslanec Spolkového sněmu. Přinejmenším po zářijových volbách. Jako první muž na kandidátce Severního Porýní-Vestfálska má totiž poslanecké křeslo vlastně už předem jisté.