Nejmilovanější český knihovník: Ze selského synka vědec evropského formátu

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Slovo knihovník asi v málokterém z nás vyvolá představu dobrodružného zaměstnání, snad leda že by někdo zrovna shlédl některý z dílů Flynna Carsena. Dlouholetý ředitel knihovny Národního muzea, etnograf, kulturní historik a jeden z našich největších národopisců profesor Čeněk Zíbrt sice nezachraňoval svět jako zmíněný filmový hrdina, zato však zachránil mnohé z dob minulých, co by bez jeho nadšení a snahy bylo dnes nenávratně ztraceno.

Čeněk Zíbrt

Čeněk Zíbrt,zdroj: Slavomír Kubeš / MAFRA / Profimedia

Prof. PhDr. Čeněk Zíbrt (1864 - 1932), vlastním jménem Vincenc Jan Zíbrt, se narodil do selské rodiny 12. října roku 1864 v Kostelci u Vorlíka, dnešním Kostelci nad Vltavou.

Životní start neměl jednoduchý, rodiče malému Vinckovi zemřeli při tyfové epidemii, když mu byly teprve dva roky. Naštěstí se chlapce ujali laskaví příbuzní, s nimiž pak udržoval nadstandardně dobré vztahy po celý život. Přesto jej tragická událost poznamenala, stal se zamlklým a citlivým. Snad i proto se dal na vědeckou dráhu.

Nadaný mladík odchází na písecké gymnázium, kam se dostává na přímluvu kosteleckého pana řídícího. Zdejší chvíle patří k Zíbrtovým šťastným obdobím. Jakožto zapálený vlastenec podniká se stejně naladěnými přáteli výlety do okolí, věnuje se oblíbené historii, prožívá studentské lásky. Podle slečny Emílie Horské si dokonce později zvolí jeden ze svých pseudonymů – Emil Horský.

Bydlí v podnájmu na dnešním Havlíčkově náměstí v rohovém domě U Merglů. Vlídná bytná si vzorného mladíka oblíbila a ještě dlouho prý říkávala ostatním, méně vzorným podnájemníkům: "Kdyby Vás tak Zíbrt viděl!"

Cesta selského synka do světa vědy

Po úspěšné maturitě s vyznamenáním následuje Filozofická fakulta Univerzity Karlovy a studium češtiny a klasické filologie. Tady se nadšení pro etnografii a historii může utěšeně rozvíjet. Zíbrt úspěšně obhajuje disertační práci s názvem "Hry u starých Čechů", a po získání doktorátu pokračuje ve studiu na několika zahraničních univerzitách. Selský synek se postupně mění v uznávaného vědce evropského formátu.  

Vydává programový spisek Kulturní historie, kterýžto nový obor pak také přednáší na univerzitě, spoluzakládá časopis Český lid, zabývající se folklorem a lidovým uměním. Původně zadarmo pracuje v knihovně Musea Království českého, předchůdci dnešního Národního muzea, aby se později stal na mnoho let jeho ředitelem. A píše.

Na rozdíl od Augusta Sedláčka, zabývajícím se především dějinami šlechty či Zikmunda Wintera s kulturou měst, zaměřuje se Zíbrt především na český venkov, lidové zvyky a obyčeje. Šířka jeho záběru, sahající od lidových krojů, jídel a tanců přes pověry všeho druhu až po "bobra v zemích československých" z roku 1929, je opravdu neuvěřitelná.

Napínavý život knihovníka

Mimochodem jeho kniha "Dějiny hry šachové v Čechách od dob nejstarších až po náš věk" se prý těší oblibě i u dnešních šachistů. Svými čtyřmi desítkami publikací a šestnácti sty články a studiemi vytvořil dílo téměř nepřekonatelného rozsahu. Spolupracoval s mnoha sběrateli a badateli domácími i zahraničními, sám se ovšem do terénu nevydával a upřednostňoval klid své pracovny. Inu, klasický knihovník.

Zíbrtovo dílo oslovuje čtenáře dodnes a mnohé z jeho publikací se dočkaly dalších reedicí. "Veselé chvíle v životě lidu českého", "Z dějin piva a pivovarnictví v zemích českých", "Staročeské umění kuchařské", ale také třeba "Skřítek v lidovém podání staročeském" či "Myslivecké pověry a čáry za starých časů v Čechách".

Z posledně zmíněného spisu několik dobrých rad na ukázku: Podáváš u novoročního oběda spolustolovníkovi nůž přes stůl? Podej mu s ním i kousek cukru, jinak se v novém roce jistojistě znepřátelíte. Chceš získat laskavého muže? Při silvestrovské večeři nakroj nožem nové máslo a do roka je "měkký" (čti hodný) manžel tvůj.

Potřebuješ spravit rozbitou pušku? Žádný problém: "Nasyp prachu do ručnice a dej koudel na prach, potom kulku a tři mouchy do ručnice vstrč. Bude dobře zase stříleti." Pro dobrou trefu "hleď dostati netopejra, potom ho usuš a udělej z něho prach. Ten vmíchej mezi původní a s tím ručnici napravíš, dělej to ale v nový outerý."

A nakonec něco z drsnějšího soudku: "Chceš-li, aby na tebe žádný nevystřelil, kup nůž a nabruš jej dobře na Velký pátek, než slunce vyjde, uřež si levé paty kousek, jen co bys jej okrvavil, sněz jej a říkej Otčenáš, Zdrávas a Věřím v Pána Boha." U "Seznamu pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku" hovoří samy názvy kapitol za vše (O uctívání pramenů, ochranných amuletech, věštění z ptačího, koňského či dobytčího trusu, či o zaříkávání a kýchání).

Jak vidno, nebyl vždy český venkov poklidným místem!

"Znovuobjevitel" dudů

"Balbín naší doby" byl člověkem citlivým a laskavým, vlídný ke svým přátelům i studentům, nebyl jen učitelem, ale vypomáhal radou i skutkem, občas i hmotnou pomocí. Proslulé byly jeho kulturně historické výlety.

Asi nejslavnější se odehrál roku 1903, kdy třicetičlenná skupina Zíbrtových studentů spolu se dvěma varšavskými profesory vyrazila na vědeckou výpravu s výstižným názvem "Na český jih!" Společnost objevovala jihočeské pamětihodnosti a užívala si plavbu po romantických zákoutích Vltavy na speciálně upravených vorech. Konečná byla v Zíbrtově rodném Kostelci, kde byli poutníci pohoštěni páně profesorovým bratrancem na jeho rodném statku.

Nepříliš známou skutečností je, že Čeněk Zíbrt tak trochu znovuobjevil dudy. Se svým programem Dudácká beseda, houslistou - "houdkem" Paprštejnem a dudákem-samoukem Michalíčkem, který si pro speciální nástroj zajel až na Chodsko, navštívil v letech 1916 – 1919 desítky měst a vesnic.

Program spojující hudbu, zpěv i tanec s poutavým vyprávěním historických skutečností a zkazek sklízel mezi publikem velký úspěch. "Již dávno jsme neviděli s tak blahým uspokojením odcházeti obecenstvo po besedě, jako tentokráte," píše časopis Otavan po vystoupení v Protivíně roku 1918.

Nejmilovanější knihovník

 

Ostatně pan profesor své "výjezdy" považoval za jistý druh odbojové činnosti a docela si na nich zakládal. Však také nikdo z tehdejších vědců nepožíval takové popularity mezi "lidem českým" jako právě Zíbrt.

Hradec Králové, Pardubice, Budějovice, Strakonice, Brno, ale i Bratislava a Vídeň a mnohé další. Navštívená města podrobně mapuje dochovaná sbírka cca stovky pohlednic, které Zíbrt zasílal své přítelkyni slečně Antonii Kommové, úřednici notářské kanceláře ve Zbirohu, a to z každého místa, kam se "beseda" dostala.

(Ve Zbirohu býval pan profesor častým hostem, zvláště poté, co poněkud zanevřel na rodný Kostelec po přestavbě milovaného rodného statku na moderní zděné stavení.) Tonička se tak mohla pravidelně těšit na pohledy s texty vážnými i veselejšími '("Není to nic platný, dnes dudáme v Blatný").

Koncem dvacátých let postihl Zíbrta záchvat mozkové mrtvice. Zachránila jej bývalá žačka a spolupracovnice, jejíž sestru Johannu-Haničku si na sklonku života bere pan profesor za ženu.

Sedmašedesátiletmu ženichovi a o čtrnáct let mladší nevěstě však už mnoho společného času nezbývá. Manželé se stěhují do bytu v Ostrovní ulici, kde Čeněk Zíbrt prožívá svůj poslední šťastný půlrok života. Umírá 14. února 1932. Příčinou je kornatění tepen spolu se zhoubným nádorem. Podle jeho přání mu "dudák s houdkem" na rozloučenou zahrají první dvě sloky chodské písničky "Zelení hájové".

Tagy: Česko domácí česká věda dějiny a fakta české dějiny

Zdroje: Vlastní