Ve stáří byl charakteristickou figurkou Malé Strany, pravidelně docházející do trafiky maminky spisovatele Nerudy, z Prahy však nepocházel. Narodil se roku 1790 do učitelské rodiny v obci Březinka nedaleko Bělé pod Bezdězem.

Studijní léta prožil na českolipském gymnáziu, pražské Karlově univerzitě a posléze v Litoměřicích, kde vystudoval bohosloveckou fakultu. Jako kněz pak působil především ve středních Čechách, v Lysé nad Labem, Liblicích či Křesíně. Nakonec zakotvil na panství rytíře Kaliny z Jäthensteinu ve Zvíkovci u Křivoklátu.

Páter Krolmus byl zapáleným nadšencem pro vše české a slovanské už od dob studií, kdy se setkával s proslulým Bernardem Bolzanem či Josefem Jungmannem, jemuž pomáhal při práci na jeho slovníku. Uvádět nemalé ideály do praxe se mu však příliš nedařilo, neměly pro ně pochopení jeho nadřízení.

Jakožto milovník historie a vykopávek byl doporučen rytíři Matěji Kalinovi. Zpočátku to vypadalo na ideální spolupráci. Nový duchovní správce vypomáhal svému patronovi s prací na chystaném archeologickém dílku, přičemž měl čas věnovat se i svým zájmům "pro blaho národa".

Po nějaké době však nastaly neshody, a rytíř Kalina, který svého faráře až příliš využíval, se s Krolmusem rozešel ve zlém, a dokonce na něj jakožto ostřílený právník podal žalobu. Právní spor kupodivu vyhrál Krolmus, čímž ztratil poslední zbytky sympatií bývalého zaměstnavatele.

Spory a nepříjemnosti se táhly po delší dobu, až byl nakonec stárnoucí kněz donucen faru opustit a odejít roku 1840 do Prahy. Bez prostředků a do předčasné penze. Ještěže mu vypomohli přátelé jako básník Hněvkovský, spisovatel Prokop Chocholoušek či Václav Hanka, knihovník Národního muzea, se kterým jej spojovalo přátelství po celý život.

V Praze se Krolmus zapojil do společenského života a začal se naplno věnovat své vášni, archeologii a folkloristice. Jednoduše řečeno – vykopával "starožitnosti" a sbíral lidové pověsti. Jeho proslulou domácnost v malostranském domě U Splavínů navštěvovali nejrůznější hosté, od studentů po Jana Nerudu či Boženu Němcovou. Neruda na něj ostatně pěkně vzpomíná:

"U Krolmuse nebylo zapotřebí dlouhého čekání v předpokoji, dlouhých orací, student obyčejně přivedl studenta, ten zas jiného, a hnedle byli u něj starými známými. Nejvítanějším bylo mu ovšem, přinesl-li mu kdo nějakou bronzovou jehlu, starý kroužek, ostruhu aneb dokonce popelnici. Tu byl na koni a stal se hovorným až dosyta. Nebyl-li na lože upoután, seděl Krolmus u stolu a slepoval střepy. 'Vy jste ještě neviděl mou popelnici s runami? Anynko, podej ji sem,' a ukazoval divné čáry na popelnici. Anynka, jeho stará hospodyně, lítala sem a tam, a přinášela nesmírné folianty s runovými abecedami všech národů, kteréž konečně z klikatých čar Flinsa či nějakého jiného pohanského boha vyvodily."

Také Božena Němcová si starého archeologa oblíbila:  "Udělala jsem si novou známost, jsem zamilována na vrch hlavy – do pana Krolmusa!" píše svému příteli. "Vždy mi lidé předhazovali, že musím mít něco zvláštního, tedy jsem si vyvolila tu nejzvláštnější zvláštnost, všech originálů futrál! Bývám tam v neděli u oběda, a co nejdříve mám s ním do okolí pražského učit se vykopávat staré střepy!"

I Neruda chodíval s neúnavným staříkem občas "kopat": "Uměl s lidem naším znamenitě zacházet, rozprávět, po pověstech vůkolních se vyptávat. 'Ajaj, toť jsou pohanské pověsti! A kde že se ten bezhlavý kněz ukazuje?' V hrbolovitém háji najednou ukázal ke zcela nenápadnému pahrbečku: 'Zde musí býti pohanský hrob! Nyní dejte mně pozor, zrovna tady musí být popelnice!' Výsledek vždy dosvědčil Krolmusovu praxi."

V roce 1848 se Krolmus dostal do víru revolučních událostí, byl dokonce zatčen a na krátkou dobu vězněn na Hradčanech spolu s Havlíčkem, Fastrem a dalšími. Po těchto zkušenostech se z veřejného života stáhl a věnoval se již pouze sbírání "střepů" a pověstí.

Polovina 19. století byla dobou stavby velkých železničních a silničních tras. Nezdolný kněz chodíval tam, kde se začalo kopat, sledoval nálezy a poučoval dělníky, aby objevené věci nevyhazovali či neničili, což se často stávalo, když v "popelnici" nenašli očekávané peníze.

V zimě byl nucen držet se ve městě, už kvůli svému nedobrému zdravotnímu stavu. Jakmile se však oteplilo, nic ho nemohlo zadržet. Do terénu vyrážel docela nalehko, jen se svým zápisníkem, nejnutnějšími svršky, a především s pověstnou hůlkou, upravenou na motyčku, pomocí které prováděl jakési zkusmé výkopy. Krajinami středních či severních Čech takto putoval po několik týdnů, někdy i měsíců.

Oblečen v kněžském oděvu, těšil se Krolmus u venkovského lidu značné úctě, a často pronikal i tam, kam by jiného nevpustili. Velkou předností byl jeho skvělý cit, výtečné "oko" pro rozpoznávání archeologických lokalit. V této oblasti skutečně exceloval.

Byla-li možnost, stravoval se nejraději venku, také z důvodů velmi skrovných financí. Ovoce, houby, lesní plody, brambory upečené rovnou na poli. S penězi to měl skutečně nevalné. Penze byla bídná, zachraňoval jej pouze příspěvek Národního muzea ve výši padesáti zlatých ročně, což na tehdejší dobu nebylo mnoho. I ten mu však později přestali vyplácet. To když v muzeu nastoupila "nová generace", která už romantické nadšení starého archeologa příliš neuznávala.

Krolmus však rozhodně nebyl nevzdělaný, ba naopak. Se svými Praslovany a runami byl dítětem své doby, zastávajícím tehdy všeobecně uznávané názory. Kromě vykopávek se od let svého kaplanování věnoval také lidové slovesnosti.

Právě zvyky a obyčeje venkovského lidu byly podle tehdejšího vědeckého přesvědčení pramenem poznatků o pohanských předcích. U Němců germánských, u nás pak - praslovanských. Samozřejmě jak jinak než vzdělaných a znajících písmo.

A tady přicházejí ke slovu runy, hledané tehdy nejen u nás, ale v podstatě celoevropsky. Však také jeden z Krolmusových domnělých významných objevů byla právě "runová nádoba", popsaná údajnými staroindickými - neboť staří Čechové přišli z Indie - hieroglyfy. Kromě ní sem badatel řadil ještě objev hrobu praotce Čecha ve Ctiněvsi pod Řípem a "božiště Černoboha", podzemního bůžka ve sklepních prostorách Skalska na Kokořínsku.

Abychom se však nemýlili – páter Krolmus měl na svém kontě nejeden opravdový objev, třeba první železářské pece v Praze-Podbabě, či mohylového pohřebiště u Blevic na Kladensku.

Skutečně nedocenitelné zásluhy má ovšem na poli terénní archeologie. Toto odvětví před ním vlastně neexistovalo. Nejeden tehdejší vědec se sice teoreticky archeologií zabýval, praxe však silně pokulhávala. Na rozdíl od nich neměl Krolmus dokonce ani vlastní archeologickou sbírku. Vše totiž odevzdával Národnímu muzeu, takže po jeho smrti roku 1861 činily jeho nálezy takřka třetinu tehdejších sbírek.

Po nadšeném archeologovi a etnografovi zůstaly jeho deníky a výroční zprávy. A také rozsáhlé dílo národopisné, vycházející v polovině 19. století v celkem třinácti sešitech: "Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy s ohledem na bájesloví česko-slovanské", vydané mimochodem znovu před několika lety.

Nad mnohým se dnes člověk pousměje, ale nadšení, činorodost a také výsledky starému knězi skutečně upřít nelze. Více o nezdolném badateli a vlastenci se případný zájemce může dozvědět ve skvělé knize, nazvané autorem, klasikem archeologie Karlem Sklenářem jednoduše a výstižně: "Václav Krolmus: Život a dílo archeologa romantika".