Neuvěřitelný život 'posledního husity'. Zažil války, procestoval svět a zemřel ve stanu

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Světoběžník z Turnova, dobrodruh a cestovatel, zlatokop i hledač diamantů. Svobodomyslný vlastenec a "poslední husita", který miloval americkou volnost a svobodu.

Čeněk Paclt

Čeněk Paclt,zdroj: Wikipedia.cz

Čeněk Paclt (1813 až 1887), nejmladší ze tří synů Josefa Paclta, obchodníka s drahokamy, se narodil v severočeském Turnově 14. července roku 1813. Otcovo povolání, v "drahokamovém" městě nikoli neobvyklé, převzal nejstarší syn Antonín. Mladší František zvolil duchovnější dráhu a stal se knězem.

Nejmladšího Čeňka nechali prozaicky vyučit v Jičíně mydlářem. Nicméně i on si v rodině osvojil znalost drahých kamenů, a tak se mohl po neúspěšném pokusu uživit se v Uhrách mydlařinou přesunout do Vídně coby brusič drahokamů. Nevedlo se mu špatně a něco si našetřil. Na radu Antonína zkouší s drahokamy obchodovat v Polsku, a to už mu jde hůř. Přijde o všechny úspory.

Rozhodne se zkusit štěstí o něco dál – rovnou v Americe. V září 1846 nastupuje na loď do New Yorku. Město ho nepřivítá vlídně, okradou ho a práci nesežene. Vydává se tedy do New Orleans.

Zažil válku o Texas

Když na parníku, kterým cestuje, vypukne požár, přispěchá pasažérům na pomoc americká válečná loď "Providentia". Cestující jsou zachráněni a Čeněk navíc už nemusí hledat práci. Do hodiny od své záchrany je totiž na pět let přijat do americké armády na post – dělostřelce.

Stává se tak přímým účastníkem mexicko-americké války o Texas. Jednou jsou spolu s druhem přepadeni: "Než se nadějeme, přižene se k nám celý houf jezdců, kteří nás v okamžiku obklopí, míříce po nás svými karabinami. Dva jezdci skočí hbitě z koně, hodí nám kolem krku laso, a vedou nás s mnohými výhrůžkami před důstojníka. Tento velí nejprve jezdcům, aby nám z kapes všecky věci vybrali. Měl jsem tehdá jen dva šilinky při sobě, pak průvodní list a v něm složené psaní, svědčící mému bratrovi, toho času knězi na Tejně u Rovenska, s anglickou adresou: 'Priest, Bohemia'." Měli štěstí. Když Mexičan zjistil, že nejsou Američané, ba navíc oba katolíci, vojáky nepověsil, ale propustil.

Po vypršení pětileté lhůty obdržel mladý Čech poukázku na 160 akrů volné půdy, peníze a americké občanství. Cestuje po východním pobřeží a obdivuje zdejší města. A Niagarské vodopády.

V únoru roku 1853 nastupuje na loď směr Evropa. Zpět domů! Rodný Turnov jej ovšem zadrží na pouhých pět měsíců, a v listopadu se Paclt vrací do Ameriky. Krátce zkusí Brazílii, aby nakonec na lékařské doporučení (dlouhodobě ho trápí zimnice) vyměnil kontinent americký za australský.

Vzhůru do Austrálie!

V Melbourne, městě "silně obydleném lidmi všech barev a plemen, kam každá země poslala své dobrodruhy", práci nenachází, zkouší tedy štěstí na zlatých polích. Putuje australskou divočinou, po nějaký čas pospolu s domorodci. Vypomáhá v hospodářství i při práci na silnici.

Na podzim roku 1859 podlehne lákání novinových zpráv o bohatých nalezištích zlata – v Indii. Hned v Kalkatě však zjistí svůj omyl. A že mu asijský kontinent nepřirostl k srdci, urychleně se vrací zpět na ten australský. Do Nového Jižního Walesu. Na ovčácké stanici se živí litím lojových svíček, jako kuchař v nové hospodě. Dokonce peče chleba ve vlastnoručně vyrobené peci. Na zlatých rýžovištích je úspěšnější, a tak se může znovu vydat domů.

Počátkem roku 1863 je v Čechách. Pobývá v Rovensku pod Troskami a navštěvuje bratra Františka, který nedaleko kaplanuje. Prochází se krajem, navštěvuje skalní hrady. Tentokrát vydrží doma přes rok, aby se v srpnu roku 1864 se opět vrátil do Austrálie.

V Sydney nakoupí proviant a koně a vyráží do terénu. U řeky Belyando jej přepadnou domorodci, je okraden, navíc vážně poraněn bumerangem. Shoří mu stan a onemocní kurdějemi. Inu, dobrodružný život... Přesouvá se na Nový Zéland, kde ještě zažije války mezi Maory a evropskými přistěhovalci, aby se po půl roce vydal opět domů do Čech.

Zpátky do Čech, do další války

I zde je válka - "Sedmitýdenní" prusko-rakouská. Navíc je po smrti milovaný Pacltův bratr (tak jako oba rodiče i starší Antonín). A tak je to tentokrát návrat smutný.

"Jest to snad poslední moje cesta k domovu, nejsmutnější v mém životě. Až potom opustím Turnov, nevrátím se více," píše. V Turnově si ještě užije přátel, ale také se dostane do konfliktu s pruskými vojáky, a jednu noc dokonce stráví ve vězení. V listopadu 1868 se stěhuje do Prahy, kde je velmi spokojen. V městských ulicích se svým širákem, v "lesáckém" obleku a loveckých botách docela vyčnívá. Ostatně i svou povahou a chováním.

Po turnovském světoběžníkovi, zvyklém z Ameriky na svobodný projev, se zanedlouho počnou vyptávat z komisařství. "Poznávám, že trudné naše poměry politické nezmění se tak brzo, jak bych přál si toho já a se mnou zajisté každý upřímný Čech a vlastenec. Nebude-li do jara jinak, odeberu se do Afriky mezi gorily – tam snad bude mi volněji než zde…"

Při návštěvě oblíbené hospůdky nahlas kritizuje poměry – a někdo ho udá. V dubnu 1869 je na Paclta vydán zatykač. Naštěstí ho přátelé varují, a stárnoucí Paclt musí opět opustit rodné Čechy, tentokrát nedobrovolně a naposled.

Cesta do Afriky

Prchá do Berlína, vrátit se však nemůže, a tak když se dozví o nálezech kapských diamantů, rozhodne se pro kontinent, který ještě nenavštívil. Pro Afriku. Má to ovšem háček – při vyzvednutí pasu je zatčen. Nepomáhají přímluvy přátel, teprve když americký velvyslanec dosvědčí, že je Paclt americkým občanem, berlínská policie ho propustí.

Tedy vzhůru do Afriky! Příteli napíše, že Afrika je nejdrsnější z kontinentů, které poznal. Později se vydává na diamantová pole do Kimberley. Sám si vaří, obstarává veškeré živobytí a kope v diamantovém dole. Po závalu však může vykonávat jenom lehkou práci, obstarává tedy pro přátele obchodní cesty. Projíždí krajem a prozpěvuje si přitom vlastenecké písně.

Roku 1872 se v Kimberley objevuje Emil Holub. Oba se nejprve spřátelí, Paclt vaří, Holub u něj přespává. Starý cestovatel pětadvacetiletému mladíkovi pomáhá, jak umí. Na pozdějším ochlazení vztahů a následné roztržce nesou zřejmě vinu oba, Holub však více. Neshodují se zvláště v politických názorech (Holub obdivuje kolonialismus, Paclt naopak), mladý lékař ale začne "starého husitu" osočovat na základě podivných informací zaslaných z Čech.

Udavačské dopisy způsobí dokonce vydání anglického zatykače. Spor je přetřásán i doma, a Holubovi dokonce fámy přisuzují Pacltovu likvidaci. Ten jakoby zmizel z povrchu zemského.

Husitská krev

Paclt si totiž v dopise zaslaném do Čech dovolil kritizovat zdejšího guvernéra. Doma kdosi nelenil, kritiku přeložil a zaslal do afrických novin, a na Paclta vydali zatykač. Ten urychleně opouští Kimberley a vrací se teprve po amnestii anglické královny. Po několika letech. Že nepíše do Čech se asi nelze divit.

Amnestii navíc obdrží i doma, mohl by tedy odjet. Přátelé jej přemlouvají, ale marně: "Počínám cítit svízele staroby, přece však vře ve mně táž husitská krev jako před čtrnácti lety, a proto se obávám, že bych ve své vlasti opět snadno narazil na některý paragraf trestního zákona. Zůstanu tedy raději u řeky Vaal, kde žiju osaměle a bezpečně."

Zdraví mu už ale neslouží. Roku 1881 navíc dochází k záplavám, které zasáhnou i starého "diggera": "Rokli měl jsem přeplavati, jsa všecek nemocen a maje ochromenou levici. A přece musil jsem tu práci podstoupiti! Mám dva veliké, silné psy. Jeden je z plemene novofundlandského a zove se Pluto, druhý je pes řeznický a má jméno Neptun. S pomocí těchto dvou psů, soudruhů tuze věrných, dostal jsem se na sucho. Držel jsem se jich pevně, a zvláště Pluto, jsa větší a silnější, vesloval statně. Bez jeho pomoci byl bych se jistě utopil."

V červnu roku 1887 přichází do Čech smutná zpráva. "Poslední husita" byl nalezen mrtev ve svém stanu nad řekou Vaal. Prožil život, jaký si přál. "Bloudím světem jako Ahasver, mnohé útrapy zbrázdily mé líce a od nekonečných trampot zbělel můj vous i vlas. A přece, jak je to krásné, když člověk tak volně boží přírodou putuje a netrudí se pranic tím, kde kostí složí!" O pár dní později by se dožil 74 let.

Tagy: Česko domácí dějiny a fakta české dějiny

Zdroje: Vlastní