Jeho portréty jsou součástí novozélandského národního kulturního dědictví. Nejenže zvěčnil mnohé slavné maorské osobnosti, ale také detailně zaznamenal jejich způsob oblékání, ozdoby a především maorské tetování, za což mu jsou etnografové dodnes vděční. Z jeho domku ve městě Woodville je malé muzeum. Na celém Zélandu zakoupíte reprodukce jeho obrazů na pohlednicích či tričku a jméno Lindauer si přečtete na nejprodávanějším šampaňském. V rodných Čechách je však téměř neznámý.

Bohumír Gottfried Lindauer se narodil roku 1839 v Plzni. Vzdáleným příbuzným rodiny byl Josef Ondřej Lindauer, třetí českobudějovický biskup. Tatínek budoucího malíře byl zahradníkem, a tomuto řemeslu se vyučil i syn. Srdce ho však táhlo jinam. Od dětství vynikal v kreslení, a tak v šestnácti letech odchází (a to doslova, 320 km pěšky) studovat malířství do Vídně, kde úspěšně absolvuje zdejší uměleckou akademii. Po návratu domů cestuje za zakázkami do Polska, Haliče i Ruska. V Čechách po něm zůstaly fresky v kapli sv. Cyrila a Metoděje ve Valašských Kloboukách a okolo dvacítky obrazů s biblickými náměty.

Roku 1873 se účastní Vídeňské světové výstavy, která předvádí také poklady maorské kultury. Mladý malíř je nadšen. Čeká ho však neodvratná c. k. vojenská povinnost, které se po nějakou dobu úspěšně vyhýbal. Volí tedy odjezd ze země – a právě na Nový Zéland, kde ostatně žijí někteří krajané ze Stodu u Plzně. V srpnu 1874 přistává v přístavu Port Nicholson, dnešním předměstí Wellingtonu. Nový Zéland se mu stává domovem na dalších 52 let.

Zpočátku se musí naučit řádně anglicky. Živí se coby fotograf a později portrétista. Při své první výstavě se seznamuje s podnikatelem Henrym Partridgem, majitelem stoupy na drcení zlaté rudy v oblasti obývané posledními bojovnými maorskými kmeny, na zlatonosném východním pobřeží. Patridge má mezi Maory mnoho přátel, a tak navrhuje mladému malíři, aby se pokusil zvěčnit na svých obrazech jejich mizející svět.

Nadšený Lindauer začíná portrétovat význačné osobnosti místních klanů. Z provizorní malé výstavky vzniká během 30 let sbírka 70 obrazů, především maorských náčelníků. Lindauer maluje v ateliéru i podle fotografií, případně Maory navštěvuje přímo v jejich domovech, kde s nimi i zpívá a tančí.

Plzeňský rodák se postupně stává vyhledávaným portrétistou. Navazuje přátelství se sirem Walterem Bullerem, právníkem, jenž urovnává spory mezi osadníky a maorskými klany. Také Bullera zaujaly portréty mladého malíře, a sjednává mu zakázku na dvacet velkých pláten pro koloniální výstavu v Londýně. Lindauerovo dílo sklidilo v Anglii velký úspěch, který mu umožnil nejen navštívit Evropu, ale také postavit si dům s ateliérem ve Woodvillu.

Obraz nazvaný Dívka z Poi věnovala novozélandská vláda pozdějšímu králi Edwardovi VII. do Anglie, kde je dodnes součástí královské sbírky. Další ocenění získaly jeho portréty na americké mezinárodní výstavě v St. Louis r. 1904.

Český malíř ovšem nezanedbává ani kontakty s domácím prostředím. Dopisuje si s Václavem Fričem, kterému zasílá nejrůznější maorské předměty, Náprstkovu muzeu věnuje dva obrazy. A díky němu se v Praze objevuje i novozélandský pták kivi.

Cestovatel Josef Kořenský, který ho na Zélandu navštívil, se o něm zmiňuje ve své knize: "K neuvěření, že osud zavál Čecha do dálných krajů našich protinožců, aby uprostřed přírody novozélandské maloval tetované pohlaváry vymírajících Maorů a zachoval po nich trvalou památku. Vyslovte jméno Lindauer, a každý náčelník bude kývati hlavou, aby dal najevo, že svého podobiznáře zná..."

Roku 1900 odjíždí celá rodina na kontinent, kde navštěvuje také Prahu a rodnou Plzeň. Oba synové zde studují. Naposledy se vrací do Evropy před 1. světovou válkou. Mladší syn Victor, později uznávaný botanik, zde zůstává a bojuje jako dobrovolník.

Doba poválečná je také koncem Lindauerovy práce. Kvůli špatnému zraku a zdravotním problémům je nucen přestat malovat. Umírá ve svém woodvillském domku roku 1926.

V čem spočívalo tajemství jeho velké obliby? Snad v lásce a respektu k místním lidem i kultuře. Jeho obrazy v sobě nesou určitou hrdost až heroizaci. Příbuzní prý často sedávali před portréty a rozmlouvali se svými předky. Věřili, že plátna obsahují "magickou sílu", ostatně Lindauerovy obrazy byly užívány i při maorských pohřbech. Partridgeova dcera popisuje návštěvu staré Maorky, která chtěla vidět "krále, kterého mají v domě". Po shlédnutí obrazu zemřelého náčelníka se prý rozplakala s voláním: "Král žije!"

zdroj: tisková zpráva

Kromě portrétů maloval Lindauer také tradiční maorské činnosti, mimo jiné i proces tradičního tetování "ta moko", které patří k nejvýraznějším na světě. Spirálové vzory zdobí u mužů celý obličej, případně nohy a hýždě, u žen rty a bradu. S tetováním se obvykle začínalo v období dospívání, časem se přidávalo další podle bohatství a významu dotyčné osoby. Lidé bez tetování byli považováni za bezvýznamné a chudé.

Rituál s hudbou, zpěvem a postem byl velmi bolestivou záležitostí. Neprováděl se totiž jehlou, ale pomocí dlátek "uhi", vyrobených z kostí albatrosa, jimiž se vysekávaly do kůže zářezy hluboké až tři milimetry. Do nich se nanášela směs sazí a pryskyřice. Aby bylo "moko" dobře vidět, museli si muži postupně vytrhat všechny vousy. Užívání tradičních vzorů nevidí ovšem dnešní Maorové rádi a mohou je považovat za urážku. Obličejová tetování byla totiž natolik důležitá a unikátní, že dávala nositeli osobní jméno. Když v roce 1820 uzavíral jistý maorský náčelník smlouvu s Evropany, nakreslil místo podpisu kopii svého tetování, což se později stalo vcelku rutinní záležitostí.

Loni vystavovala Západočeská galerie v Plzni kolekci maorských portrétů svého rodáka. Eruera Maihi Patuone, bojovník "mušketových válek", Waikato Tainui, náčelník a vůdce hnutí maorských králů, Tamati Ngapora Manuhiri, maorský křesťanský kazatel, "maorská Madona" Ana Rupene. Poprvé za sto let tato ucelená sbírka opustila Nový Zéland. Výstavu zahájil speciální maorský rituál, podobný "loučení" s obrazy na Novém Zélandu. Podle stařešiny maorského poradního sboru se Lindauerova duše navrátila do míst, kde se malíř narodil...

Až tedy někdy objevíte šampaňské značky Lindauer s "karamelovou vůní smíšenou s citrusy, ovocem a medovou chutí", určitě ochutnejte. Jak ujišťují odborníci: "Pít jej je radost sama."