S knoflíky se malý Jindřich seznámil docela brzy. Hrál si s nimi coby chlapec v obchodě se zbožím galanterním, který provozoval jeho otec spolu s hostincem v Nemyšli u Tábora. Budoucí výrobce patentek se tu narodil roku 1876 do rodiny židovského obchodníka Karla Waldese.

O něco později se všichni stěhují za obživou do Prahy, kde Jindřich nastupuje coby úředník v holešovické firmě Lokesch a syn, vyrábějící módní a manžetové knoflíčky. Brzy zvládá tři cizí jazyky – německý, francouzský a anglický, a je v brzkém věku sedmnácti let jmenován obchodním zástupcem firmy, která mladíka vysílá i do zahraničí.

"Díky znalosti řečí jsem byl poslán do světa a procestoval velkou část Evropy, včetně Balkánu, Malou Asii a severní Afriku. V cizině mě mrzelo, jak málo jsme známí", vzpomíná Waldes.

Ve firmě se seznamuje s nadaným mechanikem jménem Hynek Puc, a spolu zakládají roku 1902 svou první společnost. Podnik, začínající jako malá dílna v pražských Holešovicích s jedním dělníkem, jedním učněm a jedním šlapacím soustruhem, se zanedlouho stěhuje do bývalé továrny na svíčky v Karlíně. Ke dvojici se přidává obchodník Merźinger jakožto třetí, ovšem neméně důležitý společník. Přináší totiž významný vklad – dvacet tisíc rakouských korun, které vyhrál v loterii.

Tvůrci českého zázraku

Firma se slibně rozjíždí, a již během prvního roku je na světě "hit" – patentka čili stiskací knoflík, a tzv. zakládačka. "Rozvinuli nápad jedné zaměstnankyně zkonstruovat spínátko, které by neodíralo látku," píše historik Miroslav Hlaváč v knize 'Tvůrci českého zázraku'. 

Konkurence sice také stiskací knoflíky vyrábí, avšak složitě a převážně ručně. Geniální technik Puc sestrojuje zakládačku, převratnou novinku na automatickou výrobu patentek, která efektivitu výroby znásobuje desetkrát.

Pro svůj výrobek vybral Jindřich Waldes neobvyklé jméno. Koh-i-noor neboli "Hora světla" byl největší tehdy známý diamant, který vlastnili indičtí rádžové a perští šáhové. Po dobytí Paňdžábu Británií se diamant stal majetkem královny Viktorie a součástí britských korunovačních klenotů. K diamantu dokonce vznikaly nové, britské legendy. Například královna ho nesměla předat svému synovi, ale pouze jeho manželce, neboť se začalo tradovat, že Indie by byla pro Anglii ztracena, kdyby kámen nosil mužský vládce.

Waldesově firmě přinesl Koh-i-noor štěstí. Patentka s tímto jménem se stává nejprodávanější položkou a podnik se zdárně rozrůstá. Přesunuje se do velkých vlastních prostor ve Vršovicích, kde moderní "Waldeska" se vzdušnými místnostmi a firemní tělocvičnou a dokonce knihovnou zaměstnává již 300 dělníků.

Legendární logo s různými účesy

A jak vzniklo světoznámé logo Miss KIN, zpodobňující dívčí tvář s patentkou v oku? Traduje se, že roku 1912 na palubě zaoceánské lodi, když si Jindřichova společnice Elisabeth Coyens přiložila žertem k oku zvětšený reklamní vzorek stiskacího konflíku.

Inspirovaný Waldes ihned pořídil fotografie, podle nichž jeho přítel malíř Kupka namaloval proslulý  obraz "Dívka s patentkou". Ten zase do grafické podoby převedl Vojtěch Preissig, a logo bylo na světě. Zpodobněná dívčí hlava prý během let pětkrát změnila účes podle módy, což dokazuje nemalý Waldesův smysl pro reklamu.

Firma postupně zakládá pobočky ve Varšavě, Vídni, Paříži, Barceloně i v americkém New Yorku. Před začátkem první světové války zaměstnává už na tři tisíce lidí. Kromě nejprodávanější patentky a dalších druhů knoflíků přidává Waldes další druhy zboží jako přezky, špendlíky, náprstky či dokonce pletací jehlice a kovové hřebeny. A novinku – zdokonalený zip, který si dává patentovat, jako ostatně mnoho dalších zlepšovacích návrhů. Zaregistrováno má celkem 800 zahraničních a 35 domácích patentů plus sto dvacet ochranných známek!

Za velkým úspěchem nestojí ovšem jen výjimečné technické a obchodní nadání obou společníků, ale také snaha o neustálé zlepšování a otevřenost vůči novinkám. Už roku 1910 měla "Waldeska" dálnopis, telegraf i tzv. multigraf, schopný vytisknout až šest tisíc kusů ceníků za hodinu, děrnoštítkové stroje i vlastní laboratoř na zkoušení kovů.

Podnik nepodceňoval reklamu, které se věnovalo celé jedno oddělení spolu s grafickým studiem, zabývajícím se i takovými věcmi, jako byl vhodný výběr barev pro cílovou zemi.

Zaměstnancův ráj

A nezapomínalo se na zaměstnance. Být Waldesovým učněm či dělníkem bylo tehdy opravdu terno. Firma provozovala šest vlastních škol (každý absolvent dostal vkladní knížku s počátečním vkladem), pořádala rekvalifikační kurzy i zahraniční stáže. Skoro žertovně zní dnes pravidelné pořádání soutěží v psaní na stroji nebo "za každý zlepšovací návrh čtrnáctidenní zájezd do Paříže".

Z podpůrného fondu se vyplácely odměny i půjčky, příspěvky v mateřství, ale i na otop a za věrnost firmě. Během hospodářské krize nepropustila Waldesova firma jediného zaměstnance.

"Pražský Baťa" se zasazoval o propagaci českých výrobků v zahraničí a za zavedení státní podpory vývozu. Inspirován tehdejší americkou praxí usiloval rovněž o vznik instituce, zabezpečující dodržování mravního kodexu v podnikání.

Byl také zapáleným sběratelem a milovníkem umění. Z původní malé sbírky vzniklo celé "Muzeum knoflíků a spínadel" se 70 tisíci exponáty, kde si příchozí mohli prohlédnout nejen originální nálezy pravěké a středověké, ale třeba také tzv. Karlštejnský poklad, vzácný soubor spínadel a klenotů, nalezený dělníky při rekonstrukci hradu, který Waldes pro muzeum zakoupil.

Mimo spínadel všech druhů se věnoval i sbírání obrazů. Spolu se ženou se blízce přátelili s malířem Františkem Kupkou, přičemž obě rodiny spolu dokonce trávily dovolenou. Přes své umělecké sklony miloval Waldes sport. Kromě firemních tělocvičen založil tovární šachový a fotbalový klub, a spolupodílel se i na vzniku tzv. Ďolíčku, vršovického stadionu Bohemians. Ostatně sám byl nadšeným Sokolem.

Koncentrační tábory a smrt za nejasných okolností

Po letech rozvoje a úspěchu přichází však konec třicátých let, a v Evropě sílí nacistická hrozba. Jindřich Waldes posílá ženu s dětmi do bezpečí, sám ovšem odmítá opustit Československo a dokonce se zapojuje do odboje. V roce 1939 je jeho továrna zkonfiskována, on sám zatčen nacisty, odvezen na Pankrác a poté do koncentračních táborů Dachau a Buchenwald.

O dva roky později se zdaří Jindřicha za nemalou sumu vykoupit. Bývalý podnikatel je umístěn na loď plující do New Yorku, kde ho má převzít rodina. V Havaně však Waldes umírá za nevyjasněných okolností, buď na následky věznění, anebo, jak se někteří domnívají, zlikvidován nacistickým lékařem, přiděleným mu na cestu coby údajný doprovod.

Zkonfiskovaný majetek po válce zabavili znovu. Bývalé "Waldesce" ponechali komunisté název KOH-I-NOOR, udělený jí už nacisty za okupace, a začlenili do ní další znárodněné závody. Po Sametové revoluci byla část rozsáhlého majetku dědicům navrácena, ne však továrna ani slavná Kupkova "Dívka s patentkou". Rodina si z uměleckých sbírek ponechala pouze část a většinu ponechala českým muzeím.

Roku 2000 vyznamenal Jindřicha Waldese "in memoriam" prezident Václav Havel medailí Za zásluhy na poli kultury. Víc by se možná hodilo "na poli obchodu". Nebo lidskosti?