Chřibská, německy Kreibitz, je malé městečko v severních Čechách, ležící ve známé sklářské oblasti Lužických hor. Však zde donedávna byla v provozu jedna z našich nejstarších skláren, a pochází odtud i další slavný rodák Ferdinand Pohl, zakladatel výroby tzv. skleněných harmonik.

Tadeáš Xaverius Peregrinus Haenke se narodil v domě na náměstí roku 1761 do rodiny chřibského rychtáře jako sedmý z dvanácti potomků. Vzdělání získal chlapec u svého strýce, faráře v Robči u Úštěka, který ho vyučoval latině a platil mu lekce hudby v tehdy významném Varnsdorfu.

Později vyslal nadaného synovce do Prahy, kde Tadeáš nabýval vědomostí nejprve u jezuitů a později na Staroměstském gymnáziu. Původní hudební nasměrování znemožnila závažná plicní choroba a mladík byl nucen věnovat se jiným oborům - matematice, medicíně a především botanice.

V Praze navázal přátelství s profesorem Mikanem, který se zasloužil o vznik první pražské univerzitní botanické zahrady. Po jejím zpustošení záplavami v roce 1785 spolu objížděli Čechy a sbírali pro zahradu nová semena a rostliny.

Pro zajímavost – Haenke také doučoval Mikanova syna, který se později stal významným entomologem a botanikem a později se zúčastnil velké vědecké výpravy do Brazílie, uspořádané při příležitosti svatby rakouské arcikněžny Leopoldiny s brazilským korunním princem.

Než se Haenke vydává na svou osudovou cestu, vyráží na průzkumné výpravy po českých a rakouských zemích – na Berounsko, Křivoklátsko, do Českosaského Švýcarska i do Alp. Velký ohlas měla expedice krkonošská, která přinesla jeden z našich prvních botanických inventarizačních soupisů.

Osudová výprava na západní polokouli

Mladík ovšem touží po výpravách do vzdálených krajů. Chystá se expedice ruská, financovaná carevnou Kateřinou II., ta však nakonec žádné vědce nepřibírá. Naštěstí pro Hankeho. Přichází totiž nabídka něčeho zajímavějšího. Výprava na západní polokouli, vysílaná španělským králem Karlem IV. Bourbonským. Haenke dostává doporučení od mocného kancléře knížete Kounice, tedy z nejvyšších kruhů.

Dvě španělské fregaty vyplouvají v červenci 1789 z Cádizu. V čele výpravy stojí kapitán italského původu Alessandro Malaspina. Než si ovšem nový člen výpravy stihne vyřídit doklady a všechna možná povolení, expedice vyráží. Bez něj.

Odhodlán ji dostihnout, nastupuje botanik o měsíc později na obchodní loď směřující do Jižní Ameriky, která ztroskotává u uruguayského pobřeží. Haenke jako jeden z nemnoha přežil. Všechny věci zůstaly na potopené lodi, podařilo se mu však zachránit alespoň pověřovací listinu od španělského krále.

Ačkoliv zjišťuje, že výprava zatím dosáhla západního jihoamerického pobřeží, nevzdává se a pokračuje ve stíhání. O Vánocích už je v Buenos Aires, odkud pokračuje částečně pěšky andskými průsmyky do Chile.

Nakonec má úspěch - dostihne expedici v dubnu 1790 v chilském Santiagu. Spolu s ní pokračuje na Aljašku a poté do Tichomoří, Austrálie a na Nový Zéland. A je prvním rodákem z Čech, který vstoupí na tato místa.

Španělská výprava končí roku 1794 návratem do Jižní Ameriky. Haenke však zůstává a do Evropy se nevrací. Nejprve z důvodu nemoci, poté kvůli uvěznění kapitána Malaspiny, obviněného ve Španělsku ze zrady.

Český botanik se natrvalo usazuje v bolívijské Cochabambě. Zakupuje malý statek a zařizuje si ordinaci. Snaží se pěstovat bource morušového, zkoumá stříbrné doly, minerální prameny, objevuje chilský ledek coby hnojivo i součást střelného prachu.

Vztahy s vědeckým světem ovšem nepřerušuje. Do Evropy zasílá přírodniny, minerály, semena exotických rostlin i různá pojednání o životě jihoamerických indiánů. V madridském muzeu se dodnes nalézají Haenkeho kresby, písemnosti a slovníčky indiánských dialektů.

Velký objev

Roku 1801 dochází k objevu, který ho celosvětově proslaví. Při zkoumání přítoků řeky Maraňon nachází neobvyklou květinu, jakýsi obrovský leknín. Jde o viktorii královskou, do té doby neznámou vodní rostlinu, vykvétající krásnými bílými květy a s listy tak velkými, že unesou i tříleté dítě. Haenke ovšem neobjevuje pouze viktorii, ale také obří bromélii a mnoho dalších rostlin. Viktorie však zůstává nejznámější.

Do Evropy se květina dostává mnohem později, avšak veškeré snahy o to, aby v umělém prostředí vykvetla, se setkávají s neúspěchem. Podařilo se to zpočátku pouze Britům. Ovšem další úspěch patřil Franzi Josstovi, děčínskému zahradníkovi hraběte Thuna a velkému odborníkovi na exotické květiny.

V červenci 1852 se v Děčíně otevřel květ viktorie královské jako jeden z prvních na kontinentě. V několika měsících rozkvetlo dalších šestnáct květů. Událost se stala senzací a do děčínských skleníků, zpřístupněných veřejnosti, se sjížděly davy návštěvníků. Sláva zdejších zahrad i zámeckého zahradníka se rozšířila po celé Evropě.

Tadeáš Haenke působil také po nějakou dobu coby vládní komisař pro indiánský kmen Chiriguanů. Časem získal také sympatie k bojovníkům za svobodu kolonií, což projevil i činy – seznámil vlastence s postupem výroby střelného prachu, a byl zatčen.

Kvůli špatnému zdravotnímu stavu ho sice brzy propustili, ale podlomené zdraví mu zůstalo.  Setrvával doma v Buxacaxey, kde roku 1817 za nejasných okolností zemřel. Oficiální verzí byla smrt po podání jedu záměnou za lék, mnozí se ovšem domnívali, že o omyl nešlo, a služebná ho záměrně otrávila oblíbeným kukuřičným moučníkem.

V Bolívii se dodnes traduje, že agenti cochabambského intendanta, kteří byli u Haenkeho na návštěvě, mu posypali zákusek s pomerančovou marmeládou prudkým jedem.

V Česku neznámý, ve světě oslavovaný

Hrob chřibského rodáka se nachází v cochabambském františkánském klášteře. V Bolívii, která ho považuje za jednoho ze zakladatelů své přírodovědy, žije dnes pátá generace rodu Haenke. V Cochabambě stojí jeho dům a jedna z hlavních ulic se nazývá Avenida Don Tadeo.

Haenkeho jméno nese také jeden ostrůvek na Aljašce. V Čechách má pouze pamětní desku na rodném domě, kde je dnes malé muzeum, a pomník v Českém ráji mezi Malou Skálou a Líšným.

Dochované písemnosti uchovává madridská Královská botanická zahrada, jen malá část se nachází v pražském Památníku písemností. Sedm beden botanického a etnografického materiálu, tedy exponáty, které Haenke zasílal do Evropy ze španělské expedice, skončily po určitých peripetiích v Náprstkově muzeu.

Vědecké výsledky Malaspinovy expedice dopadly mnohem hůře. Její velitel upadl po návratu do Španělska v nemilost. V podrobné zprávě upozorňoval na neblahou situaci v koloniích a nutnost okamžitých reforem, aby se zabránilo případnému povstání a revoluci. To v době revoluce francouzské zavánělo zradou.

Kapitán putoval do vězení a výsledky výpravy do archívů, kde zůstaly zapečetěny dalších dvě stě let. Mezi nimi i takové, které museli další přírodovědci jako Alexander von Humboldt pracně objevit - podruhé.