Jordánsko, Libanon a Tunisko. To jsou tři země, v nichž se v průběhu letních měsíců podařilo prosadit nemalé změny pro spravedlivější a rovnoprávnější postavení žen ve společnosti. V Libanonu a Jordánsku došlo v srpnu konečně ke zrušení kritizovaného paragrafu dovolujícího mužům uniknout trestu za znásilnění, pokud se s obětí ožení. Podobného - a dlouho zneužívaného - paragrafu, vycházejícího z osmanského zákoníku z roku 1911, se v poslední době zbavilo Maroko.

Kontroverzní paragraf už v červenci zrušilo také Tunisko. Právě tato jediná arabská demokracie, vzešlá z revolučního roku 2011, však v přijatých opatřeních zašla výrazně dál. Shodně s ukončením možnosti násilníků přinutit své oběti ke sňatku schválil tuniský parlament 26. července jednomyslně sérii v islámském světě bezprecedentních zákonů na ochranu žen před sexuálním násilím.

Jejich součástí je zvýšení trestů za domácí násilí, kriminalizace obtěžování na veřejnosti nebo antidiskriminační legislativa mířící na zaměstnavatele, kteří by platili nižší mzdy svým zaměstnancům na základě jejich pohlaví. Zároveň zavádí celou síť pomoci obětem znásilnění a domácího násilí a počítají se vznikem zvláštního policejního útvaru.

Minulý týden došlo v Tunisku k ještě jednomu velkému posunu, když prezident Al-Bádží Qáid as-Sabsí zrušil víc než 40 let starý zákaz toho, aby se muslimské ženy vdávaly za nemuslimy. Zákaz vycházel z tradiční interpretace Koránu, která umožňuje muslimským mužům sňatek s nemuslimkou, nikoli však obráceně. Pro uzavření takového manželství byla v Tunisku a ve všech ostatních většinově muslimských zemí s výjimkou sekulárního Turecka vyžadována konverze mužského partnera k islámu.

To se nyní změnilo. Prezident as-Sabsí trvá na tom, že tuniská ústava zaručuje ženám a mužům stejná práva.

"Stát je povinen docílit plné rovnoprávnosti mezi muži a ženami a zajistit ve všech ohledech jejich rovné příležitosti," prohlásil as-Sabsí už minulý měsíc, kdy celou záležitost otevřel.

Podle prezidentova mínění se to netýká pouze výběru partnera, ale i ještě citlivější otázky dědictví. To je podle tuniského práva na základě Koránu pro ženy poloviční než v případě mužů. As-Sabsí navrhuje, aby se tento zákon změnil, ačkoli na to bude potřeba dlouhé projednávání v místním parlamentu.

Progresivní tygr

Co se ženských práv týče, Tunisko historicky vždy bylo a samozřejmě stále je mezi arabskými zeměmi jakýmsi progresivním "tygrem". Tuto tradici započal již zakladatel samostatného státu a dlouhodobý prezident Habíb Burgiba, který po vyhlášení nezávislosti radikálně proměnil zaběhnuté poměry: zrušil polygamii, stanovil minimální věk sňatku, dovolil ženám požádat o rozvod a umožnil jim jak volit, tak kandidovat do politických funkcí.

Co víc, v roce 1965 dokonce zlegalizoval potraty, čímž Tunisko o několik let předběhlo i řadu západních zemí jako Spojené státy, Francii nebo Nizozemsko. Dalším významným skokem pro práva žen se pak stala zmíněná porevoluční ústava z roku 2014, zaručující v článku 20 "stejná práva a stejné povinnosti" pro muže a ženy a "rovnost před zákonem bez diskriminace". 

Příklady z Libanonu a Jordánska ovšem dokazují, že Tunisko není úplnou výjimkou, přestože jako jediná arabská demokracie bezpochyby nejen v dané oblasti vede. Zrušení kontroverzních zákonů nevzešlo z dobré vůle politické elity, bylo na něj mnoho let tlačeno zezdola aktivitami stále početnějších - a stále hlasitějších - ženských organizací.

Tlak zezdola

Například Jordánská unie žen pořádala protestní sezení před budovou parlamentu za účasti stovek sympatizantů, aby poslance upozornila na diskriminační legislativu v různých oblastech a požadovala její změnu. V Libanonu byla v čele kampaně organizace ABAAD, která zvolila značně radikální způsob prezentace na veřejnosti: zemi doslova oblepila billboardy s ženami v zakrvácených svatebních šatech s nápisem "bílé šaty nezakryjí znásilnění" a podél slavné bejrútské promenády Corniche rozvěsila svatební šaty.

Organizace za práva žen ve zmíněných zemích pořádají pravidelně kampaně proti domácímu násilí, vraždám ze cti nebo proti diskriminaci na pracovišti. Jejich úsilí doplňuje rostoucí počet žen vstupující do politiky - v Jordánsku jich loni ve 130 členném parlamentu zasedlo dvacet, tedy nejvyšší počet v historii.

V Tunisku je jich dokonce jedna třetina, tedy výrazně víc než v české sněmovně. Jejich hlasy jsou slyšet po celém, sociálními sítěmi propojeném arabském světě. Jak ženské organizace, tak ženy-političky se navíc v posledních letech pravidelně schází, sdružují a pokouší se svoje aktivity koordinovat.

Odpůrců je ale stále mnoho. Nemalá část obyvatel arabských zemí změny vnímá s podezřením nebo přímo s odporem, ať už je to na základě tradic nebo konzervativního výkladu islámu. Dobře je to vidět na příkladu zrovnoprávnění dědictví, které i v progresivním Tunisku věstí konflikt - proti plánu se kromě domácích kleriků ozvala vlivná univerzita al-Azhar z Egypta a dá se počítat s odporem části poslanců z umírněné islamistické strany Ennahda.

Tunisko má přitom tu výhodu, že konzervativní klerikové nemají určující vliv na vládu v zemi. Na rozdíl od řady dalších zemí v regionu, kde jejich výklad islámu přímo stanovuje hranice možného a nemožného nejen pro ženy.