Nový prezident Aoun je maronitský křesťan, jak nařizuje libanonská ústava, která nejvyšší funkce ve státě rozděluje podle náboženského klíče. Premiérem podle ní musí být sunnitský muslim, předsedou parlamentu pak zástupce šíitů.

Aoun je také generál, bývalý velitel libanonské armády v dobách vrcholu občanské války a zasloužilý bojovník proti syrské okupaci. Byl jedním z těch, kteří nikdy neuznali mírovou dohodu, a musel být z prezidentského paláce na podzim roku 1990 vytlačen syrskou armádou.

Následujících patnáct let strávil ve francouzském exilu, odkud vydával tvrdá prohlášení namířená proti syrské okupaci a jejímu regionálnímu spojenci Hizballáhu. Podporoval například rezoluci Rady bezpečnosti OSN, žádající odzbrojení všech libanonských milicí a stažení syrských jednotek.

Radikální politický obrat

Michel Aoun je zároveň mimořádně kontroverzní postava, a to ani ne tak kvůli své roli v občanské válce, kde jsou mu připisovány válečné zločiny, ale hlavně kvůli naprostému politickému obratu po návratu do vlasti. V únoru roku 2006 totiž k šoku jeho dosavadních podporovatelů vystoupil v bejrútském kostele na společné konferenci s Hasanem Nasralláhem, lídrem hnutí Hizballáh, a oznámil uzavření vzájemného spojenectví.

Od té doby vystupuje jako věrný přítel Hizballáhu, Íránu a syrského prezidenta Bašára Asada. Stal se tak velmi nepopulárním mezi prozápadně orientovanými Libanonci a zároveň se mu podařilo efektivně rozdělit křesťanskou komunitu v zemi, kterou nyní reprezentují politické strany stojící na opačných stranách – Aounovo vlastní Svobodné hnutí patriotů je spolu s Hizballáhem součástí proíránské Aliance 8. března, zatímco Libanonské síly Samira Geagei tvoří spolu se sunnity Alianci 14. března.

Mezi oběma hlavními křesťanskými vůdci panuje odvěké nepřátelství, které do této chvíle fakticky neumožňovalo jednotné vystupování stále méně početných maronistkých křesťanů.

Tato nejednotnost se projevila i při samotné volbě hlavy státu, v níž se křesťanské strany od konce mandátu Michela Sulajmána v roce 2014 nedokázaly shodnout na společném kandidátovi. Aoun spolu s Hizballáhem od počátku celý proces blokoval a odmítal konkurenční křesťanské politiky, jako byl sám nenáviděný Geagea, jeho žena nebo zástupci menších stran.

Prezidentem na 46. pokus

Zdálo se přitom, že kandidatura Aouna musí být kvůli jeho politické vyhraněnosti vyloučená. Například předchozí úspěšný prezident Sulajmán byl zvolen jako vyloženě nezávislá osobnost s dobrými vztahy k oběma táborům – po jeho odchodu se však takového konsenzuálního kandidáta nalézt nepodařilo, a dokonce se zdálo, že o to ani jedna strana nejeví zájem. Jak sunnitům, tak šíitům podle všeho vyhovovalo další oslabení křesťanů v důsledku neobsazení nejvyšší ústavní funkce.

K průlomu došlo až 20. října letošního roku, kdy Saad Harírí, vůdce největší sunnitské strany Hnutí budoucnosti, nečekaně oznámil svou ochotu obětovat se "pro záchranu státu od totálního kolapsu" a podpořil prezidentství svého letitého soka.

S podobným prohlášením vzápětí vystoupil Samir Geagea, údajně v zájmu ukončení vnitrokřesťanských půtek a ochrany maronitské komunity proti teroristické hrozbě. Michel Aoun tak byl o několik dní později – na 46. pokus – zvolen 83 ze 128 hlasů do čela Libanonu a ve čtvrtek 3. listopadu na oplátku jmenoval do premiérského křesla Saada Harírího.

Co stálo za názorovým obratem?

Existuje několik možností, jak si vysvětlit tak náhlou změnu názorů hlavních hráčů na libanonské politické scéně. Mezi křesťanskými vůdci se nabízí zákulisní dohoda, která by přislíbila Samiru Geageovi podporu během příští prezidentské volby. Důležitou roli bezpochyby hrály i mocnosti tradičně zapletené do libanonské politiky, tedy Saúdská Arábie, Írán a Spojené státy. Ty nejspíš musely na Aounovu volbu kývnout, ačkoli se spekuluje o možnosti rozvolnění aliance mezi premiérem Harírím a Saúdskou Arábií.

Harírí v Saúdské Arábii bydlel a stále v ní pobývá jeho rodina, má saúdské občanství a v zemi provozuje několik významných podniků. Jeho rodina měla navíc tradičně úzké vazby s královskou rodinou. Vztahy se však výrazně zhoršily po nástupu nového krále Salmána, jenž odmítl pomoci Harírího předluženým společnostem. Naopak jim ještě zkomplikoval financování a nyní se šušká o jejich znárodnění.

Někteří tedy otevřenou ruku Saada Harírího vůči svým dosavadním nepřátelům interpretují jako pomstu saúdskoarabskému režimu. Výměnou za upozadění zájmů království se mu podařilo získat klíčový premiérský post.

Chůze po minovém poli

Podobně byl sám Michel Aoun pravděpodobně připraven rozvolnit své desetileté spojenectví s Hizballáhem a začít ve svých 81 letech vystupovat jako o něco neutrálnější postava, méně ovlivněná osobními řevnivostmi. V inauguračním projevu těsně po zvolení správně pojmenoval hlavní hrozby pro Libanon a slíbil tvrdý postup proti terorismu, posílení slabé libanonské armády a vyřešení teroristické hrozby.

"Libanon kráčí středem minového pole, zatím je však stále ještě v bezpečné vzdálenosti od plamenů, které zachvátily region," prohlásil. "Naší prioritou číslo jedna proto musí být zabránit tomu, že se požár rozšíří i k nám."

Zavázal se také k prosazování "nezávislé zahraniční politiky založené na libanonských zájmech a respektu k mezinárodnímu právu" a zdůraznil nutnost země "odpoutat se od vnějších konfliktů", což byla zřejmá narážka na válku v Sýrii, tolik rozdělující libanonskou politickou scénu.

Samotný fakt, že má Libanon po dvou a půl letech prezidenta i premiéra nicméně nutně neznamená skutečný konec dlouholeté politické krize. Někteří sunnitští poslanci jsou s Harírího obratem proti saúdským zájmům hrubě nespokojeni a hrozí tak, že by mohl být svržen vlastní stranou. A Michel Aoun kvůli své minulosti stále vyvolává nepřátelství nejen mezi sunnity, ale i mezi podstatnou částí "svých" křesťanů, reprezentovaných falangisty Samyho Džamáíla.

Džamáíl pro Aouna nehodil svůj hlas ani ve finální volbě a jeho příznivci považují Aouna za vlastizrádce. Dalšího kola libanonské krize se tak můžeme dočkat už vzápětí – při pokusu premiéra Harírího sestavit fungující vládu.