Turecký ústavní soud koncem minulého týdne důrazně vstoupil do boje o osud svobody slova v zemi, který se posledních několik let vede mezi nezávislými médii a čím dál autokratičtější vládou prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana.

Za protiústavní totiž označil několikaměsíční věznění dvou novinářů a nařídil jejich okamžité propuštění. Can Dundar, šéfredaktor nejstaršího seriózního deníku Cumhuriyet, a jeho kolega Erdem Gul, byli zatčeni loni v listopadu, když jejich noviny publikovaly reportáž poukazující na pašování zbraní tureckou tajnou službou syrským rebelům. Za údajnou špionáž a napomáhání teroristickým organizacím požadoval státní zástupce doživotní vězení bez možnosti propuštění.

Od počátku bylo jasné, že zatčení bylo na politickou objednávku a prezident Erdogan si tímto způsobem vyřizoval účty s jedním z posledních médií připravených ho kritizovat. Sám Erdoaan to ostatně potvrdil vzápětí, když se ostrými slovy pustil do rozhodnutí ústavního soudu, které prý nebude respektovat a nebude se jím ani řídit.

"Média by neměla mít neomezenou svobodu," prohlásil ve svém projevu. "Neexistuje absolutní svoboda, a tak se netýká ani médií."

Horká půda pro novináře

To není zrovna v Turecku potřeba zdůrazňovat. Svoboda médií a svoboda slova obecně je v této zemi pod dlouhodobým útokem na všech frontách. A to nejen proto, že prezident "přímo úkoluje" soudní instituce, jak si postěžoval opoziční poslanec Ozgur Ozel.

Několik málo zbývajících nezávisle informujících médií je pod permanentním tlakem žalob, byrokratických omezení a někdy i fyzického násilí, jako když v září napadl dav "neznámých útočníků" redakci deníku Hurriyet. Nebo když byl na ulici před vlastním přepaden a surově zbit oblíbený televizní moderátor Ahmet Hakan.

Desítky novinářů byly zatčeny na základě velmi pochybných obvinění a někdy úplně bez nich. I když nakonec nemusí být nutně odsouzeni, režim tak vytváří permanentní atmosféru strachu, aby většina novin a televizí raději mlčela.

Novináři, kteří se nechtějí podřídit a nejsou rovnou trestně stíháni, masově přichází o práci. V takové atmosféře nemůže překvapovat, že třeba během brutálního potlačování protestů v parku Gezi raději stanice CNN Turk vysílala dokument o tučňácích. "Nevzpomínám si na žádné horší období," říká Erol Onderoglu z Reportérů bez hranic. "V posledních pěti letech skončily stovky novinářů za mřížemi nebo bez zaměstnání."

Každý kritik je nepřítel

Ale pronásledování se zdaleka netýká jen novinářů – cílem může být jakýkoli kritik prezidentovy politiky. Například devatenáct akademiků zatčených v lednu za podpis petice nesouhlasící s vojenskými operacemi v kurdských oblastech a obviněných z šíření "teroristické propagandy". Nebo dokonce uživatelé sociálních sítí, proti nimž se v dosud nevídané míře používá paragraf 299 trestního zákoníku postihující urážku hlavy státu až čtyřletým trestem vězení.

Jen v prvních deseti měsících roku 2015 byla na základě obvinění z hanobení prezidenta zadržována stovka lidí a více než jeden a půl tisíce jich bylo vyšetřováno, včetně středoškolských studentů a bývalé miss Turecka.

Aby toho nebylo málo, v evidentně exemplárním procesu dostala koncem ledna letošního roku učitelka z Izmiru jedenáct měsíců natvrdo za to, že před dvěma lety na politickém shromáždění "ukázala hanlivé gesto rukou" na prezidenta Erdoğana! Není divu, že Reportéři bez hranic dnes Turecko ve svobodě slova řadí na ostudné 149. místo ze 180, mimochodem o padesát příček níže než před pouhými deseti lety.

Je důležité, že se turecký ústavní soud rozhodl svým verdiktem vystoupit na stranu pronásledovaných. Jenže se nedá předpokládat, že by dokázal zvrátit ničivý trend proměňující Turecko ve stále přísněji kontrolované panství jednoho autokratického politika.

Erdogan přece řekl, že se rozhodnutí nejvyšší soudní instance nepodřídí a jistě najde způsob, jak kritické novináře umlčet. A nyní bude vědět, že musí umlčet také jednu z posledních nezávislých institucí v zemi, jež se mu odvážila vzdorovat. Ústavní soud samotný.