Když na svém zasedání v pátek Liga arabských států (LAS) schválila rezoluci označující Hizballáh za teroristickou skupinu, proti byly pouze dvě země: Irák, tedy íránský spojenec s šíitskou většinou, a samozřejmě Libanon, odkud toto hnutí pochází a kde má také významný vliv. A to nejen jako ozbrojená organizace, ale jako klíčová politická síla zastupující šíitskou menšinu.

Pro stabilitu v maličkém Libanonu to byla další rána od bývalých spojenců z arabských států v čele se Saúdskou Arábií.

Nejdůležitější sunnitská monarchie se v posledních týdnech rozhodla organizovat bezprecedentní likvidační kampaň proti maličkému Libanonu. Saúdové ji zahájili zrušením přislíbené vojenské pomoci ve výši čtyř miliard dolarů, jež měla pomoci slabým libanonským bezpečnostním složkám lépe chránit hranice proti nebezpečí extrémistů ze sousední Sýrie. Následovalo doporučení občanům, aby se vyhýbali cestování do Libanonu, a oznámení zmrazení všech podnikatelských aktivit v zemi.

K Saúdské Arábii se v obojím přidaly všechny okolní monarchie sdružené v tzv. Radě pro spolupráci arabských států v Zálivu (GCC). Nakonec přišlo zmiňované odsouzení Hizballáhu, nejprve na společném zasedání GCC a následně i v samotné LAS.

A to má být jenom začátek. Podle všeho se připravuje mnohem rozsáhlejší ofenziva, která má zahrnovat mimo jiné ukončení letového spojení mezi Libanonem a arabskými monarchiemi, uzavření ambasád, zastavení vzájemného obchodu a rychlé vypovězení několika set tisíc libanonských občanů žijících v zemích Perského zálivu.

Jinak řečeno na pořadu dne by měly být kroky, jež doslova odstřihnou čtyřmilionový Libanon od politického a ekonomického srdce arabského světa.

Oficiální záminkou pro tak krutá opatření má být to, že libanonská vláda dostatečně razantně neodsoudila lednový útok davu na saudskou ambasádu v Teheránu. To vedlo Saúdskou Arábii a její spojence k přerušení styků s Íránem, přičemž Libanon se v tomto sporu jako už tradičně pokusil zůstat stranou.

Jeho politická scéna je totiž odrazem etnicky a nábožensky roztříštěné společnosti, v níž každá skupina zastupuje jiné zájmy – sunnitské strany převážně zájmy saudskoarabské, šíitské strany převážně íránské, rozhádané křesťanské strany se pak nachází v obou táborech mimo jiné v závislosti na osobních animozitách.

Jak už bylo řečeno, nejmocnějším zástupcem šíitů je přitom hnutí Hizballáh, jehož spolupráce je nutně potřeba při vytvoření jakékoli stabilní vlády a které má navíc k dispozici mocnou ozbrojenou složku, takže si libanonské ministerstvo zahraničí mohlo jen těžko dovolit tvrdá prohlášení vůči Íránu.

Libanon se ve skutečnosti dlouhé roky snaží vyvažovat saudský a íránský vliv a stát mezi oběma regionálními velmocemi spíš než aby se k jedné z nich přimknul, protože by to zkrátka mohlo znamenat návrat ke krvavé občanské válce.

To nyní stále agresivnější Saudská Arábie odmítá respektovat. Nový král Salmán a jeho korunní princ Mohamed se od svého loňského nástupu k moci rozhodli nastoupit otevřeně konfrontační politiku vůči Íránu a všem jeho možným podporovatelům v regionu. Proto začali válku v Jemenu, zesílili podporu spřáteleným povstalcům v Sýrii a mluví dokonce o možné pozemní invazi, která by pomohla svrhnout Íránu nakloněného prezidenta Bašára Asada.

Libanon se stal dalším logickým cílem jejich politiky. Proč? Hizballáh je jak známo finančně i vojensky podporován z Íránu a posílá svoje vlastní bojovníky do sousední Sýrie na pomoc Asadovi. Jeho představitelé, šíitští duchovní, navíc hlasitě kritizují monarchie v Perském zálivu a zpochybňují jejich legitimitu v celém arabském světě.

Na náboženské a etnické příslušnosti založený politický systém Libanonu takové chování umožňuje. Země jako taková je kromě toho díky své neutralitě významným prostorem pro íránské investice a podnikatelské aktivity, což překáží v saudském úsilí ekonomicky izolovat úhlavního nepřítele. Ze saudskoarabské perspektivy by tedy mělo dávat smysl Libanon potrestat.

Jenže nedává. Saudská Arábie a její spojenci jako by neviděli enormní hrozby, které svým chováním vytváří. Libanon se v posledních letech nachází v nezáviděníhodné situaci: sektářsky rozdělená politická scéna je neschopná se dohodnout už skoro dva roky alespoň na prezidentovi, nefungují ani základní služby jako svoz odpadu a pravidelné dodávky vody či elektřiny, hranice země ohrožují extrémisté nejen z tzv. Islámského státu.

A takto nefunkční stát se musí starat o jeden a půl milionu uprchlíků ze Sýrie a Iráku, jejichž počet stále roste. Investice ze zemí Perského zálivu jsou pro přežití státu životně důležité, stejně jako příjmy skoro půl milionu Libanonců, kteří v nich pracují a část své mzdy posílají rodinám domů.

Arabské monarchie nakonec vyvažují i vliv Íránu a Hizballáhu a pomáhají udržovat alespoň základ status quo v tom smyslu, že mezi sebou jednotlivé náboženské skupiny neválčí. To vše je díky krokům arabských monarchií v ohrožení.

To by mělo zajímat i nás. Čeští zástupci v souvislosti s migrační krizí rádi hovoří o předcházení problémům rovnou na místě. Nastal jejich čas. Nyní by se měli ve spolupráci se svými kolegy z Evropské unie eminentně zajímat o udržení Libanonu na nohou všemi myslitelnými prostředky. Pokud nechtějí, aby do Evropy v blízké době zamířily další statisíce zbědovaných uprchlíků.