Nadechnout se svobody po letech náboženského fundamentalismu

MAGAZÍN - Magazín autor: František Kalenda

Když v polovině roku 2009 íránská policie v ulicích brutálně zasahovala proti masovým demonstracím a z prezidentského křesla hřímal do světa výhrůžky Mahmúd Ahmadínežád, asi málokdo si představoval, že o pouhých osm let později ve volbách pohodlně znovu zvítězí někdo jako Hasan Rúhání. Tedy umírněný zastánce otevření se světu, postupných reforem a architekt dohody o jaderném programu, kandidující s cílem vyvést zemi z izolace.

Hasan Rúhání

Hasan Rúhání,zdroj: Profimedia.cz

A přesto právě to se stalo 19. května, kdy Rúhání poměrem 57:38 procentům porazil Ibrahíma Raisího, kandidáta ultrakonzervativních náboženských kruhů. Dosavadní prezident obhájil svůj mandát již v prvním kole, za neobvykle vysoké účasti voličů a navzdory podpoře Raisího ze strany vlivných osobností - včetně teheránského starosty Muhammada Bághera Ghálibáfa a neoficiálně dokonce samotného "nejvyššího vůdce" ajatolláha Chameneího. Prezidentovi umírnění příznivci zároveň poprvé významnou měrou uspěli v komunálních volbách a těsně po hlasování se jim podařilo potvrdit také pozici v čele parlamentu.

Jak napovídají výše zmíněné výsledky, v donedávna obávaném až démonizovaném Íránu se toho za poslední léta alespoň navenek hodně změnilo. Těžko si například představit, že by byl v některých z minulých voleb vůbec připuštěn kandidát, který by se jako Rúhání tak aktivně prezentoval na sociálních sítích, navíc po boku jen velmi formálně zahalených mladých dívek.

V Íránu se toho v posledních letech hodně změnilo

Zajímavé přitom je, že změnu atmosféry byl nucen reflektovat i kandidát náboženských a nacionalistických kruhů Raisí, který nejenže připustil, že v případě zvolení nezruší donedávna tak kritizovanou dohodu o jaderném programu. Ale ještě k tomu během kampaně vystupoval po boku populárního - a navíc "ďábelsky" úplně potetovaného - rappera Amira Tataloo. Podivné duo upjatý klerik - potetovaný rapper pochopitelně vyvolalo vlnu posměchu mezi mladší generací a stejně silnou nevoli mezi poněkud staromódnějšími příznivci Íránské revoluce.

Hlavní příčiny takových úspěchů umírněné politiky v Íránu je třeba hledat v nespokojenosti velké části společnosti s ekonomickým propadem po uvalení mezinárodních sankcí kvůli nukleárním ambicím. Íránci, především pak mladá generace, dali už v předchozích volbách jasně najevo, že si nepřejí pokračování Ahmádínežádovy konfrontační politiky, která přinesla mezinárodní izolaci a prudké zhoršení životní úrovně.

O tom, že se z bývalého prezidenta stala persona non grata i mezi samotnými náboženskými představiteli, vypovídá už to, že jeho letošní kandidaturu zablokovala Rada dohlížitelů, tedy teokratický sbor expertů na islámské právo. I když je třeba doplnit, že Ahmadínežád si udržuje jistou popularitu mezi nejchudšími vrstvami pro štědré sociální programy, s nimiž se letos pokusil prorazit i Raisí.

Umírněný klerik Rúhání je přijatelný i pro konzervativce

Velmi důležitou úlohu ale hrála i přímo osobnost jeho nástupce. Sám Rúhání je klerik, ačkoli umírněných postojů a s elitním právnickým vzděláním ze skotské univerzity. Na rozdíl od mnoha dřívějších reformních vůdců není zdaleka tak nepřijatelný pro náboženské konzervativce. Jeho program je sice reformní a jeho rétorika smířlivá vůči sousedům, spíš než na zásadní změny společenských poměrů však cílí na postupné otevírání se ekonomiky po čínském vzoru a v rámci současného systému.

Přes veškeré příznivé signály z poslední doby totiž není možné si dělat iluze. Íránský režim se možná navenek tváří demokraticky - a ve většině ohledů je skutečně pořád demokratičtější než většina zemí v regionu - nicméně ve své podstatě se stále jedná o teokracii, kde je formálně většina rozhodnutí plně závislá na vůli Nejvyššího vůdce Chameneího. Neformálně drží obrovskou moc Íránské revoluční gardy, jejíž vliv je patrný i v zahraniční politice prostřednictvím udržování úzkých vztahů s libanonským Hizballáhem či syrským režimem Bašára Asada a jemenskými povstalci.

Volené instituce jsou v Íránu pod dozorem těchto hlavních hráčů. Kandidáty do voleb, kteří jsou pro ně nepřijatelní, buď diskreditují, anebo jednoduše bez udání důvodů vyřazují. Například již zmíněná Rada dohlížitelů, z nichž polovinu přímo jmenuje sám Nejvyšší vůdce, letos před volbami schválila jen šest z 1 636 kandidátů (mimochodem včetně 137 žen). A jejich momentální pozice, včetně pozice samotného přímo voleného prezidenta, se v zásadě proměňuje v závislosti na rodinných a politických vazbách a na diplomatických schopnostech konkrétní osobnosti.

Mezi prvními blahopřál Rúhánímu syrský prezident

Rúhání se v tomto systému dokázal prosadit a je do značné míry unikátní v tom, nakolik se mu podařilo sjednotit umírněné tradicionalisty s příznivci svobodného, náboženstvím méně ovlivněného politického uspořádání, z nichž velká část po protestech v roce 2009 skončila ve vězení. Zároveň zvládl proti sobě příliš nepopudit ani Nejvyššího vůdce, ani revoluční gardy, kteří mu kandidaturu už před první volbou vůbec schválili, zatím tolerují jeho působení a snad vždy usměvavého, vzdělaně vystupujícího Rúháního dokonce využívají jako štít před příliš velkou pozorností upřenou na ně samotné.

Alespoň prozatím má tak současný prezident volné ruce k tomu, aby pokračoval v opatrných krůčcích k hospodářské liberalizaci, posílení zahraničního obchodu a menší represi vůči nepříliš provokativním projevům západního životního stylu. To vše za použití relativně smířlivé rétoriky vůči Západu a sousedům, aniž by se podstatně změnily pilíře domácí i zahraniční politiky země - ať už se jedná o poslední slovo teokratů v politickém a společenském životě, nebo třeba o podporu šíitských sil v regionu. Ne náhodou byl syrský prezident Asad mezi prvními, kdo Rúhánímu blahopřáli k vítězství.

Bude zajímavé sledovat, jak se bude Hasanovi Rúhánímu v nadcházejícím funkčním období balancování nadále dařit uvnitř i navenek - zvlášť v situaci, kdy se musí potýkat s nadále nepříliš růžovou ekonomickou situací a v poslední době s mimořádně konfrontačně naladěným americkým prezidentem.

Tagy: Írán zahraničí Blízký východ íránský jaderný program íránská politka íránská ekonomika

Zdroje: vlastní