Hned několik letošních událostí by se dalo označit za definitivní konec arabského jara, sérii revolucí v arabském světě, která odstartovala v roce 2011 upálením mladého Tunisana Muhammada Buazízího.

Mohl by to být květnový rozsudek smrti pro egyptského "revolučního" prezidenta z Muslimského bratrstva, Muhammada Mursího. Mohly by to být útoky na zahraniční turisty v Tunisku, ke kterým se přihlásili teroristé z takzvaného Islámského státu.

Arabské jaro, jak už napsalo mnoho komentátorů, jako by vystřídala arabská zima – období občanských válek, náboženského konfliktu, nestability a ještě krutějších diktatur.

Nepředstavitelná korupce, vysoká nezaměstnanost mladých a vzdělaných lidí, chudoba a několik generací trvající diktátorské režimy omezující svobodu slova a popírající jinou než loutkovou opozici: To všechno stálo za výbuchem nespokojenosti v arabském světě.

Příliš málo se mluví o tom, jaká situace panovala v jednotlivých zemích zasažených arabským jarem. Francouzský profesor syrského původu, Akram Kachee, například nedávno v Orientálním ústavu Akademie věd zajímavě přednášel o ekonomických experimentech syrského prezidenta Bašára Asada, který zprivatizoval vysoké školství a zdravotnictví a fakticky tím znemožnil velké části už tak nepříliš zámožných obyvatel přístup ke vzdělání i zdravotní péči, neboť za obojí se muselo tvrdě platit.

Jiný příklad – v Tunisku se před revolucí zdvojnásobila nezaměstnanost mladých lidí na více než 30 procent, přestože velká část z nich disponovala vysokoškolským diplomem.

Tyto konkrétní lokální faktory v různých zemích spolu s dlouhodobou frustrací z neměnící se politické situace – v Tunisku vládl ten samý diktátor od roku 1987, v Egyptě 1981, v Jemenu 1978 a v Libyi dokonce od roku 1969 – vyústily ve vnitřní implozi arabského světa, která i po čtyřech letech ovlivňuje region a jeho blízké i vzdálené okolí.

Zde jsou čtyři nejdůležitější důsledky arabského jara, jak se jeví z dnešního pohledu:

Velká náboženská válka

Nyní se může zdát jako konstatování zjevného faktu, že v muslimském světě existuje konflikt mezi sunnitskou a šíitskou větví islámu, který možná dosahuje až rozměrů reformačních válek v Evropě 16. století. Přestože však napětí existovalo už před arabským jarem, nikdy neeskalovalo do podoby mezinárodního střetu.

Stačí se podívat na Sýrii, kde alavitského prezidenta Bašára Asada podporuje šíitské mocenské centrum z Íránu nebo extrémní hnutí Hizballáh z Libanonu, zatímco bojuje proti převážně sunnitským povstalcům z různých frakcí podporovaných například Saúdskou Arábií.

Islámský stát má válku proti "odpadlíkům" především z šíitských větví islámu přímo na prvním místě svého programu. Přitom Sýrie před arabským jarem byla příkladem vzájemné náboženské tolerance, kde se alavitské, sunnitské a také křesťanské rodiny celkem běžně mísily a podílely se na moci spíš podle klanových a mocenských linií než podle sektářského dělení.

Přes svůj původně výrazně sekulární náboj v Tunisku, Egyptě nebo právě Sýrii přinesly revoluce do místní politiky významné obnovení náboženských témat a rozdílů mezi jednotlivými frakcemi v islámu i mezi islámem a dalšími náboženstvími, především křesťanstvím.

V tomto ohledu zvítězila saúdská extrémistická ideologie známá jako wahhábismus dělící muslimy na pravověrné a heretiky, kterou se pomocí obrovského množství petrodolarů a prostřednictvím v Saúdské Arábii vytvářených teroristických skupin podařilo rozšířit po celém Blízkém východě. V čemž zdatně sekundovaly také vlády Turecka a Kataru podporující svými finančními prostředky "konkurenční" Muslimská bratrstva.

Radikalizace v táboře sunnitských muslimů přitom umožnila Íránu prezentovat se jako ochránce šíitů a náboženských menšin vůbec, a promítnout tak regionální rivalitu se Saúdskou Arábií i do věroučné oblasti.

Nyní tedy íránský režim podporuje opačné strany konfliktu než saúdský panovník, ať už jde o povstalce v Jemenu, o syrského diktátora Asada nebo libanonské hnutí Hizballáh.

Překreslování koloniálních hranic

Stačí pohlédnout na mapu arabského světa, aby bylo jasné, že její hranice nevznikly přirozeným způsobem. Velká většina státních útvarů na území Blízkého východu a severní Afriky je ve skutečnosti produktem koloniálního dělení světa v 19. století, dělení poražené Osmanské říše v roce 1918 a následné dekolonizace od konce druhé světové války.

Moderní arabské státy s výjimkou monarchií, o kterých ještě bude řeč, neodpovídají kulturnímu, klanovému nebo náboženskému složení, o geografických bariérách nemluvě. Nejen proto byl jejich prostor po celou druhou polovinu minulého století prostupný a často docházelo k různým pokusům o sjednocení v saladinovském duchu.

Arabské jaro s největší pravděpodobností nastartovalo proces směřující k překreslení linií navržených koloniálními geografy. Budoucí podoba arabského světa ale ještě zdaleka není jistá.

Sýrie to ilustruje dokonale – prakticky každá komunita tam má vlastní domobranu nebo ozbrojenou skupinu a vládne si víceméně sama. Ve stejné situaci je i Libye.

V Iráku využili Kurdové chaos takovým způsobem, že formálně autonomní vláda je fakticky samostatná a uvažuje se o referendu o vyhlášení nezávislosti. A přestože ho nikdo neuznává, Islámský stát kontrolující obrovská území mezi Sýrií a Irákem se už stihl stát skutečným státním útvarem.

Nedokázala ho zničit ani draze vyzbrojená a vycvičená "irácká armáda", ve skutečnosti spíš armáda místních šíitů, ani pokračující spojenecké nálety v čele se Spojenými státy. A jelikož Američané se téměř určitě nepustí do pozemní invaze, stane se Islámský stát zřejmě prvním novým útvarem, který vznikl na troskách koloniálních pořádků.

Posílení monarchií

Zajímavým důsledkem arabského jara je, že ani po čtyřech letech nepadla jediná monarchie. Přestože jsou arabské monarchie v některých případech několikasetleté, a tedy ještě mnohem starší než lokální diktatury, prošly krizí jako nejstabilnější systémy.

Dokonce by se dalo tvrdit, že arabské jaro tradiční monarchie ještě posílilo – již bylo řečeno, že Saúdská Arábie a vůbec království Perského zálivu zaujaly v regionu významnější postavení. Ale je dobré připomenout rovněž Maroko a Jordánsko, jejichž vládci využili revolučních nálad k posílení demokratických mechanismů a pro částečný přechod ke konstituční monarchii.

V tuto chvíli lze tvrdit, že demokracii euroamerického střihu, v jejíž vývoz doufal Západ během Arabského jara, vystřídal na většině míst buď chaos nebo ještě krutější diktatura.

V Egyptě v moderní historii nevládl represivnější režim než ten pod vedením generála Sísího. V rámci syrské občanské války už Asad už stačil použít chemické zbraně a běžně bombarduje civilní obyvatelstvo. A o krutovládě Islámského státu na velké části území Sýrie a Iráku toho bylo v poslední době napsáno dost. 

Výjimku tvoří pouze Tunisko, kde se vlády střídají na základě svobodných voleb a bez politického násilí a kde poprvé v historii existuje svoboda slova, projevu či tisku srovnatelná se Západem. Jenže to je taky nejvzdělanější arabská společnost vůbec a čerstvou demokracii už nyní ohrožuje rostoucí riziko terorismu.

A tak se může zdát, že se potvrzuje teze ražená některými odborníky, totiž že arabský svět jednoduše není na západní demokracii připraven.

Marocký a jordánský příklad však ukazují, že tradiční monarchistické režimy jsou dobře vybaveny k postupné transformaci směrem k politické reformě a větší svobodě, a že to nemusí být za cenu zhroucení bezpečnosti jako v tuniském a do extrému dovedeném libyjském případě. Naopak se monarchie zdají momentálně nejstabilnější a mezi svými obyvateli výrazně populární.

Uprchlická krize

Na závěr není možné zapomenout na to, že současná uprchlická krize, kterou zažívá nejen Evropa, má své kořeny v revolucích arabského jara – zatímco v Tunisku a Egyptě se podařilo odstranit stávajícího diktátora relativně bezproblémově, v Sýrii a Libyi tento pokus vyvolal stále trvající krvavou občanskou válku.

V případě výrazně lidnatější Sýrie vedl konflikt k bezprecedentnímu odlivu obyvatelstva za hranice. Miliony lidí uprchly před válkou do Jordánska, Turecka a Libanonu, další desítky tisíc se pokouší dostat do Evropy.

V případě Libye občanská válka a následný rozklad státní moci i za přispění evropské intervence dovolily pašerákům z celého kontinentu téměř nekontrolovatelně využívat libyjské území pro převádění syrských uprchlíků a zároveň afrických ekonomických migrantů do Itálie a následně dál do Evropy.

Tomu předtím přirozeně zabraňovala tvrdá centrální vláda plukovníka Kaddáfího, paradoxně svržená za pomoci nyní zasažených evropských států.