Proč se vlastně nevolí nejkratší cesta a tunely se nestaví úplně rovné? Bylo by to přece jednodušší a pořádně by se ušetřilo. Přesto velké a dlouhé tunely většinou bývají plné zatáček, oblouků… anebo jsou prostě celé lehce zahnuté.

Je samozřejmé, že pro tvar tunelu je na jedné straně rozhodující geologický průzkum. Je nezbytné provádět zkušební vrty a seismická měření, aby se tuneláři při stavbě vyhnuli méně stabilním zónám. Výsledky těchto měření pak rozhodují o optimálním tvaru tunelu.

Bezpečnost především!

Nicméně stejně důležitým faktorem je zajistit bezpečnost provozu, aby se v co největší možné míře zabránilo nehodám, které právě v tunelech končívají často tragicky. Proto právě u tunelů velmi záleží na tom, aby nebyly rovné. Zatáčky totiž mají chránit řidiče před únavou, ztrátou soustředění, zbytečným oslněním od reflektorů protijedoucích vozidel - a hlavně před takzvaným tunelovým viděním. Také proto bývá vjezd i výjezd z tunelu většinou umístěn za zatáčkou.

Často podceňovaným fenoménem tunelového vidění se označuje omezení zorného pole, v jehož důsledku dokáže člověk vnímat pouze objekty, které jsou bezprostředně před ním. Řidič se tak zaměřuje jen na cíl, dočasně ztrácí periferní vidění a následně má i problémy s orientací. Tento efekt se projevuje také při jízdě ve velmi vysokých rychlostech a je podobný stavu po požití alkoholu.

Takže vězte, že zakroucené tunely tu nejsou proto, že by to snad páni inženýři špatně vyměřili, ale abychom pokud možno ve zdraví dojeli do cíle. A aby náš upřený pohled na světlo na konci tunelu nebyl tím posledním.