Proč z aut zmizely klasické nárazníky

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Mohutné pochromované nárazníky dodávaly kdysi autům pořádnou majestátnost. Postupně je ale  vytlačily ty nudné plastové, které jejich kráse nemohou konkurovat ani omylem.

Klasickým nárazníkům odzvonilo

Klasickým nárazníkům odzvonilo , zdroj: Profimedia.cz

Auto, s nímž Bertha Benzová, manželka vynálezce automobilu Carla Benze, v roce 1888 absolvovala první dálkovou jízdu v dějinách, toho mělo s dnešními automobily opravdu pramálo společného: Mělo jen tři kola, žádnou střechu, místo volantu trčela z podlahy klika, reflektory nikde a motor neměl ani jednu koňskou sílu.

Přesto se z auta jako kratochvilné hračky pro majetné vrstvy od počátku 20. století postupně stal dopravní prostředek pro masy obyvatel. 

Na bezpečnost vozidla a pasažérů se zpočátku dost kašlalo. S blinkry, bezpečnostními pásy, deformačními zónami, airbagy, ABS a dalšími vychytávkami si tenkrát nikdo hlavu nelámal. To všechno postupně přišlo až ve druhé polovině 20. století.

Nárazník byl naproti tomu vynalezen mnohem dříve – už v roce 1905. Jeho hlavním cílem bylo chránit automobil před drobnými kolizemi při popojíždění nebo parkování. Od 30. let se pak masivní kovové nárazníky stávaly stále častěji součástí designu, bývaly pochromované a dosahovaly leckdy až nadměrných velikostí.

Při drobných srážkách sice dokázaly auto účinně ochránit, při větších nárazech ale naopak zdeformovaly celý rám vozidla, s nímž byly pevně spojené. Další nevýhodou bylo, že při střetnutí s chodci způsobovaly velmi vážná zranění.

Od 80. let tak všechny automobilky postupně začaly klasické nárazníky nahrazovat plastovými. Ty se sice snáze rozbijí, ale zase dokážou lépe tlumit náraz a způsobují vozidlům i lidem menší škody.

Kromě toho jsou lepší i z aerodynamického hlediska a poskytují designerům větší tvůrčí svobodu při navrhování přídě a zádě nových modelů. Navíc se konstruují tak, aby umožňovaly například montáž mlhovek, parkovacích senzorů a dalších systémů. Bez jakéhokoliv poškození by současné plastové nárazníky měly odolat ťukancům v rychlosti kolem pěti kilometrů za hodinu.

Kdo se vlastně stal první obětí srážky s automobilem?

Na přelomu 19. a 20. století ovšem auto rozhodně nebylo nijak oblíbeným strojem. Britská královna Viktorie ho dokonce označila za velmi neklidný a totálně nepříjemný dopravní prostředek.

Sedmnáctého srpna 1896 jistá 44letá Bridget Driscollová v doprovodu své šestnáctileté dcery mířila na ples a přecházela jednu rušnou londýnskou ulici. Automobilů sice tehdy ještě mnoho nejezdilo, nicméně v rychlosti kolem šesti kilometrů za hodinu ji srazilo během demonstrační jízdy auto Anglo-French (šlo o britskou modifikaci vozů Roger-Benz). Bridget při pádu utrpěla natolik vážná poranění hlavy, že po několika minutách zemřela. Je tak považována za první oficiální oběť automobilové nehody v dějinách.

Soud klasifikoval incident jako náhodnou smrt a koroner tehdy vyjádřil naději, že se podobná nehoda už nebude nikdy opakovat…

Tagy: zahraničí domácí automobilový průmysl automobily automoto dějiny a fakta silniční doprava

Zdroje: vlastní