"Namaloval věci, které nikdo neviděl" - tak zněl výstižný titulek posledního rozhovoru s výtvarníkem, jehož rekonstrukce pravěkého světa si získaly mezinárodní věhlas a uznání. Ilustrace knih Julese Vernea, Karla Maye, Eduarda Štorcha, R. L. Stevensona, Rudyarda Kiplinga či E. R. Burroughse oslovily srdce několika generací. Dílo Zdeňka Buriana je až neuvěřitelně rozsáhlé. Přes pět set knižních titulů, tisíce kreseb, stovky olejů, pastelů či pro něj tak typických kvašů. K tomu veřejnosti téměř neznámé soubory portrétů či obrazů s volnou tématikou.

"Víte, malíř, stejně jako herec, musí umět prožít všechny ty nakreslené dobrodružné okamžiky ve své fantazii. Chce-li namalovat koně, který plave v peřejích, musí se tím koněm na chvíli stát - to je marná sláva."

Budoucí malíř ztracených světů Zdeněk Michael František Burian se narodil coby druhý potomek do rodiny regionálního stavitele Eduarda Buriana a Hermíny rozené Barabášové 11. února 1905 v severomoravské Kopřivnici. První léta prožil ve Štramberku, kam se také později opakovaně vracel. Není náhodou, že někteří z Burianových neandertálců se objevují právě pod štramberským Kotoučem s jeskyní Šipkou, proslulou nálezem čelisti neandertálského dítěte a kostí prehistorických zvířat, častým to cílem Zdeňkových dětských dobrodružných výprav (Šipecký člověk pod Kotoučem, Neandertálci pod Kotoučem).

"Pod Štramberkem zeje v boku obrovské vápencové hory otvor do jeskyně Šipky. Od našeho domu to bylo takových 12-13 minut. Představoval jsem si, když soumračné světlo padající propadlým stropem jeskyně začalo rozmazávat kontury zřícených balvanů, jak se za nimi choulí lidé v kožešinových cárech v temných chodbách, ozářených stále udržovaným ohněm…"

Kreslení se Burian věnoval od dětských let. "Byl jsem asi zvláštní dítě, když místo abych kopal do meruny, sedal jsem u stolu a kreslil všechny typy lidí, od Eskymáků, Indiánů až po Novozélanďany a Afričany." Překresloval fotografie z cestopisů Vráze a Kořenského, exotické zbraně, oděvy. Učitel rozpoznal nevšední talent a doporučil pro chlapce uměleckou školu. Otec však Zdeňkovi naplánoval lesnickou dráhu, neboť rodina byla po válce zadlužená, a po zaplacení studií staršího Karla (1903 - 1965) se už nedostávalo financí.

Maminka koupila lístek a jelo se do Prahy

Nakonec zasáhla maminka. Sehnala kdesi tři sta korun a odjela se synem do Prahy, kde je poslali za slavným Maxem Švabinským. "Maminka zazvonila, Švabinský otevřel a ona mu na prahu vyložila, o co jde. Podíval se na nás a řekl: 'Právě leptám. Přijďte za čtrnáct dní!' Za čtrnáct dní jsme u něho zazvonili znovu. Přijal nás, uvedl dál a moje obrázky si prohlédl. Choval se ke mně moc hezky, řekl mi, abych dělal zkoušky na akademii. Odvážil jsem se." Rovněž Švabinský rozpoznal mimořádné nadání, a Zdeněk Burian byl na podzim 1919 přijat na výtvarnou akademii coby mimořádný student. Rovnou do druhého ročníku.

Bohužel zůstával osamělý, čtrnáctiletému chlapci se s dvacetiletými kolegy prostě přátelství navázat nedařilo. A ty finance! "Maminka mi řekla: Nemůžu ti dát žádné peníze. Musíš se v Praze uživit sám. Dokážeš to? Řekl jsem jí: Dokážu. Asi bych to neřekl, kdybych věděl, jaká hrůza na mě čeká."

Bez pomoci rodiny a přátel se Burian protloukal, jak uměl. Nosí kufry na nádraží, pracoval na stavbách. Z hladu málem ukradl bochník chleba. "Poznáte také, jak jsou lidé tvrdí a necitelní. Když jsem několikrát spal pod železničním mostem, pozoroval jsem, jak ráno odváželi nezaměstnané, kteří tam leželi přikrytí novinami a přes noc zmrzli podchlazením a vysílením. A lidé chodili kolem nevšímavě..."

První knižní ilustrace v 16 letech

První knihou, kterou šestnáctiletý Burian ilustroval, se stalo Stevensonovo Dobrodružství Davida Balfoura. Úplně lehké to ale nebylo: "Když jsem začínal dělat dobrodružnou kresbu, tak tady nebyly filmy či fotografie, které bych potřeboval. Měl jsem namalovat třeba zálesáky, ale jak byli oblečeni, to kdybych tenkrát věděl…"

Ilustrací přibývalo. Dodnes nosí "rudý gentleman" Vinnetou, Kopčem a Mamutík Eduarda Štorcha či Kiplingův Mauglí tváře, které jim přiřkl náš geniální výtvarník. A pravěkou flóru a faunu si bez Buriana téměř nedokážeme představit. Když roku 1932 vyšla v Malém čtenáři povídka Lovci sobů a mamutů, vylepšená pěti Burianovými ilustracemi, dostala se do ruky paleontologovi Josefu Augustovi. Kresby pana docenta převelice zaujaly. "Pozval si mne domů a předložil mi obrázek kostry diplodoka, býložravého veleještěra. Nakreslil jsem ho během dvaceti minut."  Přátelská tvůrčí spolupráce na vědeckém základě trvala až do Augustovy smrti v roce 1968.

Copak by asi Zdeněk Burian říkal tomu, že podle něj a jeho přítele byl nazván český zástupce pravěké fauny? Pozůstatky menšího býložravého dinosaura byly nalezeny roku 2003 poblíž Mezholez na Kutnohorsku. Obdržel jméno k poctě obou pánů - Burianosaurus augustai. Od loňského roku pak můžete párek burianosaurů obdivovat v pražském DinoParku.

Dobrodružství neznámých světů

Mimo malování měl Burian velkého koníčka - tramping. "Ty trampské sny o údolích plných večerních červánků, o větru v sosnách, Mannitouovy písně na vrcholech skal, to mě uchvacovalo svým tajemným kouzlem dálek. Víte, tahle literatura podporuje to, co je v každém klukovi: vědomí čestnosti, hrdinství, vítězství spravedlnosti…" Ostatně i se svou budoucí ženou se "Siddie Burka", jak zněla Burianova přezdívka, seznámil v trampské partě. S Františkou Loudovou, nemálo prý připomínající indiánské děvče, si řekli své ano 14. února 1927. Z manželského svazku vzešla jediná dcera Eva.

A čím vlastně Zdeněk Burian tak fascinuje? Jeho obrazy podněcují fantazii, evokují dobrodružství, zavádějí nás do neznámých světů. Kromě skvělého řemeslného zvládnutí mají i něco navíc, to "něco", co je vlastní každému nadprůměrnému uměleckému dílu, ať už se jedná o prózu, poezii, hudbu či výtvarné umění. Dotýkají se srdce. Snad nejlépe to vystihl Aleš Durčák, ředitel štramberského Muzea Zdeňka Buriana - jeho obrazy mají duši.

Malíř neznámých světů zemřel 1. července 1981 v Nemocnici Na Františku. "V mých devíti letech," vzpomíná dcera Eva Hochmanová-Burianová, "mi tatínek namaloval do památníku Indiána, který sedí ozářen sluncem na skále a tluče do malého bubínku. Pod obrázek napsal: 'Rudému bobru deváté zimy v den posledního mléčného zubu - táta. Obyčejná bledá tvář.'"  Ne, obyčejná rozhodně ne.