O svůj soukromý život se režisér, scenárista, malíř a grafik František Vláčil (1924 - 1999), osobnost složitá a uzavřená, příliš nedělil. Tedy jen stručně: narodil se 19. února 1924 v Českém Těšíně do rodiny prvorepublikového důstojníka.

K filmu se "jediný amatér na Barrandově" dostal tak trochu náhodou. Poté, co vyměnil pokusy o výtvarnou dráhu za studium dějin umění a estetiky na brněnské Masarykově univerzitě, seznámil se v rámci přednášek o filmu s mnoha lidmi "od fochu" a získal práci u loutkového a kresleného filmu. Po dokončení školy a vyučení se základům řemesla přišlo spolu s vojenským povolávacím rozkazem období u Armádního filmu, setkání s Kachyňou, Ondříčkem a několik krátko a středněmetrážních lehce propagandistických filmů, jeden dokonce o práci čs. pohraničníků. Přesto i tady už Vláčil vyčníval. Jako by byl tak trochu z jiného světa.

Holubice (1960), lyrické dílo podle povídky Otakara Kirschnera a první Vláčilův dlouhometrážní hraný snímek, získal svému tvůrci přístup mezi filmařskou elitu i ceny v Cannes a Benátkách. Následující čtyři snímky jsou pak opravdu mimořádné. Ďáblova past z roku 1961 je baladickým příběhem z Moravského krasu na motivy románu Alfreda Technika Mlýn na ponorné řece.

Na Vláčilovo zarputilé zaujetí prací a bohužel i alkoholem vzpomíná herec Vít Olmer: "Nebylo mi jasné, jak může být ještě živ, až později mi nějaký doktor vysvětlil, že i v rumu jsou živiny a že to lékaři tají proto, aby se nepilo ještě víc než dnes". Tvůrce začal svým výtvorům obětovat zdraví, přátele i rodinu. Po emigraci herečky Karly Chadimové se snímek ocitnul "na indexu".

Nejdéle natáčený a nejdražší

Přišlo několik let tvrdé práce na slavné Markétě Lazarové. Z původně plánovaného několikadílného filmu podle stejnojmenné předlohy Vladislava Vančury vznikl téměř tříhodinový snímek, který získal prvenství nejdéle natáčeného a nejdražšího filmového díla šedesátých let. Přesto zůstal neúplný. Finance nebyly na natočení "královské" linky (Václav I. kontra Přemysl Otakar II.), zasazující děj do historických souvislostí. Navíc závěrečnému střihu padla za oběť téměř polovina natočeného materiálu.

Historky z natáčení jsou pověstné. Jednou třicetistupňové mrazy s technickou výbavou přiváženou na sáňkách, jindy rozbahněný terén se zapadajícími zvířaty, lidmi i automobily, vyprošťovanými vojenskou technikou. Hejtman Pivo (Zdeněk Kryzánek) nasedal na koně v pětapadesátikilovém brnění, potulný mnich Bernard (Vladimír Menšík) musel vydržet v páchnoucí sutaně natřené beraním spermatem, aby se ho držela ovečka. To Ivan Palúch v kostýmu Adama Jednoručky alespoň získal padesát marek, když jej západní turista považoval v místní trafice za žebráka. Šestnáctiletá Magda Vášáryová (Markéta) byla ostatně pevně rozhodnuta věnovat se namísto další herecké práce "něčemu racionálnímu, třeba studiu matematiky".

zdroj: YouTube.com

A kde se natáčelo? Na Šumavě v Mrtvém luhu, Jezerní slati, v románské bazilice v Třebíči, na Slovensku v kostele sv. Michaela Archanděla v Dražovcích. Sídlo loupeživého Kozlíka vzniklo z Klokočínské tvrze u Maletic a hejtman Pivo pobýval na hradu Rabí.

Film stál Františka Vláčila kus života. "Před Markétou jsem točil filmy s radostí," vzpomínal poněkud hořce. "Když jsem nevěděl, jak dál, pouštěl jsem si Janáčka, Martinů, Borodina. Ale někdy mi nepomohlo ani to. A to mi bylo velmi zle." Vložené úsilí se ale vyplatilo a vznikl mimořádný snímek, který získal množství cen u nás i v zahraničí. V roce 1994 byl na MFF v Karlových Varech zvolen nejlepším českým filmem všech dob.

Údolí včel začalo jako recyklace kulis...

Trochu paradoxně dík obrovským nákladům vznikl další filmový skvost. Údolí včel mělo za úkol zúročit drahé středověké kulisy, kostýmy a rekvizity. Jen u staveb se nezdařilo, ukázalo se totiž, že chataři a chalupáři si mezitím stihli rozebrat, co se dalo. "Scénář jsem napsal hrozně rychle, byl hotový v lednu 1967. Vláčil byl nadšen, v březnu jsme už jeli na obhlídku do Polska, v červnu se začalo točit a v září byl film hotov," vzpomíná spisovatel Vladimír Körner.

Materiál sbíral ve východním Prusku u Baltu, kam zavezl i Františka Vláčila, kterému se omylem podařilo dostat až na sovětské území, kde popíjel s místními rybáři vodku. "František se mi tam ztratil někde v písečných dunách, nebral vůbec na vědomí, že se tam ještě všude povalují miny po válce."

Údolí je situováno do 13. století. Zemanský synek Ondřej se po letech vrací do rodné tvrze, leč vymanit se z řádových pout mu nedovolí jeho spolubratr Armin von Heide. Původně zamýšlenou dvojroli ("rub a líc jedné mince") zhatily technické obtíže, roli dogmatického Armina tak získal Jan Kačer, který musel zhubnout o jedenáct kilo a naučit se skvěle jezdit na koni, Ondřeje si zahrál Petr Čepek. "Vždyť vypadá jak maďarskej Hun, ten přece nemůže hrát českého kluka," rozčiloval se prý Vláčil, posléze však přišel herci výrazné tváře na chuť a obsadil jej do několika dalších filmů.

Natáčelo se v okolí Prachatic i u Baltu v křižáckém Malborku na severu Polska. Tvrz Vlkov vytvořili filmaři z pozůstatků paulánského kláštera v jihočeském Kuklově, přičemž zvláštního efektu rozptýleného světla dosáhli obtáhnutím staveb - igelitem. Ve filmu si zahráli i místní, jen dívky musely mít patřičně dlouhé vlasy. Údolí včel bylo hotovo před dokončením Markéty, přesto mělo premiéru až 17. května 1968 (Markéta Lazarová 24. listopadu 1967). Počátkem normalizace byl film zařazen mezi "trezorové" snímky.

Do trezorů a pak už jen z kopce

V trezoru se ocitl i následující snímek z poválečných Sudet Adelheid (1969) s Petrem Čepkem v hlavní roli. František Vláčil upadl v nemilost a měl zakázáno natáčet. Po absolvování protialkoholního léčení mu podal pomocnou ruku ředitel Krátkého filmu (Pověst o stříbrné jedli, Praha secesní), aby mu bylo později dovoleno "vykoupit se" filmem dle předlohy Bohumila Říhy. Nicméně i normalizační Dým bramborové nati (1976) je v podání Františka Vláčila dílem překvapivě kvalitním.

Stíny horkého léta (1977) s Jurajem Kukurou jsou považovány za jeho poslední dobrý film. Přesto ještě zvládl dvořákovský Koncert na konci léta, Hadí jed, Pasáčka z doliny či Stín kapradiny na motivy románu Josefa Čapka. Skončil máchovským Mágem (1987), po kterém už na další tvorbu rezignoval.

Velký mág českého filmu zemřel po několika operacích na srdeční selhání 27. ledna 1999. Kolik skvělých děl mohlo ještě jeho rukou vzniknout, kdyby…

"Je mi líto, že Markétu nemohl dokončit… protože bylo nutné natočit několik filmů o socialistických průkopnících práce," vzpomíná Magda Vášáryová. "Ale alespoň si řekněme - šli jsme kousek života vedle filmového génia. Vzdejme mu dodatečný hold. Bože, jak by se těm slovům ušklíbl!"