Joe, prozaičtějším jménem Josef Hloucha, se narodil 4. září roku 1881 do rodiny pivovarského sládka v Podkováni u Mladé Boleslavi. Tajemné kraje a vzrušující příběhy lákaly budoucího cestovatele už od dětství, kdy spolu s bratrem Karlem, pozdějším autorem knih žánru science-fiction, sepisovali nejrůznější dobrodružné historky:

"Když mi byly čtyři roky, odstěhovali jsme se do Libochovic u Roudnice, pod starým Hasenburkem, kde jsem počal choditi do obecné školy. Snad vás bude zajímati, že zde v Libochovicích jsem zatoužil prvně státi se spisovatelem; posedlo to ostatně i mého bratra Karla a oba jsme tomu již zůstali věrni; ne starší osmi let, psali jsme povídky i romány, dávali jsme jim 'knižní úpravu' a Karel je ilustroval."

Z Libochovic se rodina stěhuje do Prahy, kde otec získává místo v malostranském pivovaru U sv. Tomáše. Tady Hloucha studuje gymnázium, obchodní akademii, a navíc roční kurz účetnictví. Má být prostě řádným úředníkem, což také po nějakou dobu plní.

První seznámení s Japonskem

Jakýsi dobrodružný gen, vlastní celé rodině, je však silnější než otcovo přání. Však také prastrýcem budoucího spisovatele je Josef Kořenský, ředitel smíchovského gymnázia, ale především slavný cestovatel a spisovatel. A právě jeho Cesta kolem světa mladíka nadchla. Zvláště pak kapitola o "Žaponsku".

Hloucha se začal učit japonštině, kterou si dokonce mohl vyzkoušet v praxi, když jej paní Náprstková seznámila s japonským baronem a jízdním důstojníkem s exotickým jménem Eitaro Nambu, zajímajícím se o chov koní v Čechách. Kromě toho třídil v Náprstkově muzeu orientální sbírky a pilně studoval japonské reálie.

Výsledkem byl první román Sakura ve vichřici, který mladému autorovi přinesl velký čtenářský ohlas i příznivé literární kritiky. Romantický příběh tragické lásky Evropana a mladé Japonky však nebyl autentickým, jak se mnozí domnívali. Teprve čtyřiadvacetiletý "Joe" totiž v Japonsku nikdy nebyl. Ovšem jak víme od Karla Maye, nemusí to být vždy ke škodě díla.

Konečně ve své milované zemi

Úspěch Sakury přinesl Josefovi i něco navíc - pochopení otce, který se vzdal svých nereálných představ, a ještě synovi vyplatil dědický podíl. A za ten se dalo odjet do Japonska! Což mladík učinil hned následujícího roku.

V lednu 1906 vyplouvá na parníku Bayern z Brém, aby ve své milované zemi strávil celých deset měsíců. Seznamuje se tu s dalšími Čechy, především s Karlem Horou, působícím jako zástupce firmy Laurin a Klement, a jeho japonskou ženou Fuku. Inženýr Hora umí dobře japonsky i čínsky a je nadšeným sběratelem.

Manželství s gejšou jako další téma knihy

Ještě lepším rádcem ve věcech japonských se však Hlouchovi stává manželka. Aby lépe poznal zdejší kulturu i zvyky, vstupuje mladík do krátkodobého placeného smluvního manželství s Japonkou Tamou. Po dobu tří měsíců mu Tama dělá nejen společnici, ale také pomáhá a radí při nákupech starožitností.

Stává se zároveň inspirací pro jeho další knihu Moje "Paní Chryzantéma". Uvozovky proto, že román s tímto názvem a obdobným tématem – námořník dočasně ženatý s gejšou – již dříve napsal Francouz Pierre Loti.

Po necelém roce se Hloucha vrací domů bohatší nejen o množství zážitků, ale i přírůstků pro svou rychle se rozrůstající japonskou sbírku.  

Roku 1908 se koná Jubilejní výstava obchodní a živnostenské komory na pražském Výstavišti. Josef s Karlem tu otevírají japonskou čajovnu, kam oficiální průvodce láká na "několik pravých žaponských gejš".

Japonské kouzlo v Lucerně

Příchozí se mohou kromě čaje občerstvit také černou kávou, rýžovým saké a kupodivu i černým pivem. Inu, ne nadarmo je Hlouchův tatínek nájemcem malostranského pivovaru! Sedí se ovšem na židlích u stolů, přece jen by se návštěvníci těžko zouvali a sedali si na rohože po japonském způsobu.

Bratři Hlouchové vzbudili svou čajovnou velkou pozornost. Někdy i nevítanou, třeba když architekt Letzel, autor Průmyslového muzea v Hirošimě, píše rozzlobeně profesoru Kotěrovi: "Ty Žaponky jsou prý z Vršovic a ta bouda, kterou postavil, je zrovna tak 'echt'. Brána, která je před vchodem (je jistě červeně natřená!), patří k žaponskému chrámu a ne k čajovně!"

Jokohama se nicméně stala natolik populární, že se po skončení výstavy přestěhovala. A kam? Do nového paláce Lucerna, kde pro ni vyhradil místo ing. Václav Havel. "Proměnili jsme onu podzemní místnost v ulici japonského města," říká později Hloucha.

Ostatně citujme časopis Český svět: "Chceš srkati večer pravý čaj? Uniknouti na chvilku klidnému toku českého života? Sestup do podzemí Lucerny!" Obsluha, zahrnující také jednu Japonku a Číňanku, byla samozřejmě v pravých japonských kimonech. Čajovna se úspěšně udržela až do začátku první světové války.

Sakury v Roztokách

Roku 1924 si Hloucha zakoupil vilu v tehdy oblíbeném letovisku Roztoky u Prahy a nazval ji Sakura. Zahrada i dům získaly japonský vzhled i značnou proslulost. Bohužel už za dva roky musel nemovitost z finančních důvodů prodat.

Nový vlastník však využil popularity a hned vedle vystavěl luxusní hotel s restaurací, kterému dal jméno Velká Sakura, oficiálně Japonský restaurační, kavárenský a hotelový velkopodnik. Nadále se zde pořádaly japonské "slavnosti květů hanami", zavedené původním majitelem.

Podnik si udržel nemalou oblibu až do doby protektorátu, kdy byl zrušen. Dnes je z něj nemocnice a Japonsko byste tu hledali marně, snad jen malý vlys nad vchodem dává tušit cosi exotičtějšího. Zato na vedlejší Malé Sakuře stále překvapuje zelený dráček i orientálně prohnuté střechy.

Pravé sakury pak můžete obdivovat každé jaro na roztockém náměstí. Nevysadil je tam ovšem Joe Hloucha, ale další zdejší milovnice Japonska, cestovatelka a spisovatelka Barbora Eliášová. Mimochodem první evropská absolventka kurzů ikebany.

Druhé Japonsko a druhé manželství

Roku 1926 navštívil Hloucha Japonsko podruhé a naposledy, mezitím ovšem procestoval severní Afriku a téměř všechny evropské země. Po návratu se naplno věnoval sběratelské, přednáškové a spisovatelské činnosti, přičemž z rozsáhlých sbírek uspořádal několik souborných výstav. Kromě toho spolupracoval s evropskými muzei, galeriemi i aukčními síněmi jakožto poradce pro mimoevropské umění.

A nalezl si druhou ženu, i když na pouhé dva roky. V letech 1937-39 setrval Hloucha v manželském svazku s nepříliš známou herečkou Bělou Tringlerovou, účinkující jak na divadelních prknech, tak v menších rolích na filmovém plátně. Dokonce namísto Lídy Baarové získala titulní roli studentky Cácorky ve stejnojmenné komedii. Diváci ji mohli spatřit také jako zhýčkanou ženu obchodníka Kokoschky ve filmu Dědečkem proti své vůli z roku 1939.

Po rozvodu se herečka exotické tváře a prý záhadné krásy provdala ještě dvakrát. Svého prvního muže přežila o třicet let. Ten ji zvěčnil v další ze svých knih Devět úsměvů (1937), sborníku rozhovorů s tehdejšími populárními ženami českého filmu, kde její jméno figurovalo mezi Hanou Vítovou, Věrou Ferbasovou, Natašou Gollovou či Adinou Mandlovou.

Sbírky výměnou za slib penze

Později se Hloucha snažil z existenčních důvodů své sbírky rozprodávat, leč doba mu nepřála a příliš se mu nedařilo. Něco odkoupilo Náprstkovo a Zemské muzeum, zbývající část dostal v roce 1955 československý stát výměnou za slib doživotní penze. Známý japanolog umírá již za dva roky, 13. června 1957.

Dnes jsou předměty z jeho kolekce součástí Orientální sbírky Národní galerie a Náprstkova muzea, kde uchovávají i jeho korespondenci, fotografie a unikátní deníky.

Hloucha byl navíc také plodným spisovatelem. Kromě nejúspěšnější prvotiny to byly romány či sbírky poněkud hororově laděných povídek, cestopisné črty a také pohádky pro děti. Mimo jediného díla všechno s japonskou tématikou.

Japonsko, má láska je nejen název monografie i výstavy fotografií a sbírek Josefa "Joe" Hlouchy. Ale i věta, která nejlépe vystihuje život jednoho pozoruhodného muže.