Německo v krizi? Kdepak, jeho partajím jen došla šťáva

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

V Německu se po krachu jednání o tak zvané jamajské koalici (jak se podle stranických barev říkalo černé konzervativní unii kancléřky Angely Merkelové CDU/CSU, žlutým liberálům z FDP a Zeleným) nyní schyluje k pokračování černo-červené velké koalice konzervativců se sociálními demokraty (SPD). Předsednictvo SPD je pro, stranické základně se to ale nelíbí. Rozhodnutí padne na čtvrtečním partajním sjezdu.

Angela Merkelová a Martin Schulz

Angela Merkelová a Martin Schulz,zdroj: Profimedia.cz

Mnoho možností přitom už nezbývá. Jamajka je mrtvá, menšinovou vládu nechce (zatím) Merkelová a předčasné volby nechce vlastně nikdo, protože by na rozložení sil stejně mnoho nezměnily. Přesto Německo neprochází žádnou státní krizí. Kdo něco takového tvrdí, ten zapomněl, jak skutečné státní krize v Německu vypadaly a jak dopadly. Německo zažívá pouze krizi politických stran a jejich členů.

Stranám chybějí osobnosti a programové cíle

Strany jsou vyčerpané, vyždímané a unavené z dlouhého společného vládnutí, během něhož se stále více začaly jedna druhé podobat. Nejsou už schopné vygenerovat žádné skutečné vůdčí osobnosti, které by v době nejistoty dokázaly nějak věrohodně a přesvědčivě určit směr, jakým se vydat.

CDU dávno vyklidila obsahové pozice a má vlastně pouze jediný jasný cíl: Angela Merkelová musí zůstat kancléřkou. Stala se tak říkajíc zosobněním křesťanskodemokratické touhy vládnout. Její pozice už ale zdaleka není tak silná jako kdysi. Jen málo stačí k tomu, aby kancléřka najednou bezradně stála jako zmoklá slepice. To bylo jasně vidět nejen po neúspěchu koaličních jednání, ale i poté, když ministr zemědělství Christian Schmidt bez jejího vědomí odkýval v Bruselu prodloužení licence pesticidu glyfosát o dalších pět let.

Obsahovou vyprázdněnost CDU přitom dokumentuje i fakt, že kancléřka během dvou měsíců po volbách ani jednou neohlásila, co vlastně během svého - eventuálního - čtvrtého funkčního období hodlá udělat a čeho ještě chce dosáhnout poté, co v čele země strávila prakticky celou věčnost. Nikdo po ní nechce žádné velkolepé vize ani nějakou přelomovou strategii - bývala by stačila alespoň hrst nějakých nápadů. Jako třeba jestli má nějaké evropské politicko-ekonomické cíle po vzoru francouzského prezidenta Emmanuela Macrona.

Ale Merkelová zřejmě sama sebe považuje za dostatečný program. Do jisté míry má přitom pravdu. Prokázala, že dokáže Německu vládnout bez větších průšvihů. Na to voliči slyší, protože ji důvěrně znají a představuje pro ně určitou jistotu.

Schulz stranu nevede, ale pouze kličkuje

Sociální demokracie naproti tomu nejen že nemá program, ale ani žádnou výraznou osobnost. Krach sondážních rozhovorů o jamajské koalici přece pro ni měl být logicky signálem k tomu, aby se začala prezentovat jako přesvědčivý a spolehlivý koaliční partner. Namísto toho její předseda Martin Schulz demonstruje sebeuspokojení současným stavem a nechal se slyšet, že neusiluje ani o velkou koalici, ani o menšinovou vládu a ani o předčasné volby. Tak o co mu tedy jde?

SPD bude na svém čtvrtečním sjezdu jednat hlavně o tom, zda má nakonec znovu jít do velké koalice s konzervativní unií. Tato varianta je ovšem mezi členskou základnou velmi nepopulární a Schulz ji už po volbách jasně odmítl. Svůj názor ovšem mezitím změnil a spolu s ním i vedení SPD. Vzhledem k napětí uvnitř strany ale nyní chce za každou cenu zabránit dojmu, že velká koalice je hotová věc. To by totiž mohlo účastníky sjezdu pořádně naštvat a mohli by vedení strany odepřít mandát k dalšímu jednání. Právě proto Schulz v pátek tak zlostně reagoval na informace některých médií, že SPD už prý dala zelenou koaličním rozhovorům.

Sociální demokraté se podle Schulze budou snažit v případných rozhovorech s CDU/CSU prosadit co nejvíce ze svého programu. Jde například o změnu systému zdravotního pojištění, uzákonění práva na návrat z práce na částečný úvazek do práce na plný úvazek, naplnění klimatických cílů nebo spojování uprchlických rodin. Výsledkem jednání přitom nemusí být nutně další velká koalice, ve hře jsou i další varianty – třeba tolerování menšinového kabinetu Merkelové.

Hlavní devíza sociálních demokratů je tedy jasná: nic neříct, být otevřený všem možnostem a na nic a na nikoho se nevázat. Schulzovým kličkováním mezi ano-ne se strana, která nakonec podle všeho opravdu skončí ve velké koalici, připravuje o potřebný respekt. Kličkuje totiž zpravidla ten, koho někdo pronásleduje. Je sice možné, že těmito manévry nakonec SPD zvýší svou politickou cenu a podaří se jí do případné koaliční smlouvy prosadit vlastní klíčové programové body. Zároveň ale navenek působí velmi nerozhodným a nekonzistentním dojmem. Vedení se bojí členské základny, která velkou koalici nechtěla už ani před čtyřmi lety. A kdyby byly předčasné volby, jistě by si mnohý volič položil otázku, proč by měl zrovna takovéhle partaji hodit svůj hlas.

Strach z voleb jako hlavní motiv velké koalice

Právě strach z předčasných voleb je přitom pouto, které konzervativce a sociální demokraty svazuje. Obě strany se totiž obávají, že by v nich ztratily. Otázka je, zda toto náhodou není ta nejhorší možná motivace k vytvoření dobré a stabilní vlády. Jde totiž pouze o pasivní obrannou pozici, v níž nelze nalézt žádné pozitivní poselství.

Velká koalice bývala ve Německu dlouhá desetiletí naprostou výjimkou. Od roku 1949 do roku 2005 taková vláda na celoněmecké úrovni vznikla jen jedna. Od roku 2005, kdy se kancléřkou stala Merkelová, zažilo ale Německo velkou koalici ve dvou volebních obdobích ze tří.

V Německu se při sestavování nové vlády stalo dobrým zvykem ohlašovat s nádechem patosu "politický projekt". Samozřejmě to jde i trochu skromněji: sňatky z rozumu přece leckdy drží pevněji než manželství z lásky. Člověk by ale přece jen očekával alespoň nějakou drobnost, která kromě strachu z holé existence partnery krapet sbližuje.

Lze předpokládat, že rozhovory vedené pod dohledem spolkového prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera skončí přece jen tím, že se velká koalice znovu slepí. Na cestě k ní se ovšem skrývá riziko, že důvěra v takovou vládu a v partaje, které ji sestaví, bude ještě dále podkopána, byť CDU/CSU s SPD dají ve Spolkovém sněmu dohromady pohodlnou většinu.

I když se Schulz rozčiluje a vykřikuje, že o velké koalici ještě zdaleka není rozhodnuto a že jsou ve hře ještě všechny možnosti, je otázka, co by se muselo stát, aby velká koalice nevznikla. Schulzovo lavírování mezi ano/ne zní jako "já neříkám tak ani tak, ale na má slova dojde". Ve skutečnosti totiž popírá něco, čemu vlastně ani zabránit nechce.

Čtvrteční sjezd bude jednat nejen o tom, jestli má SPD vést koaliční jednání, ale i o tom, jestli má v čele strany zůstat právě Schulz, který sociální demokraty v září dovedl k vůbec nejhoršímu poválečnému volebnímu výsledku. Ve straně proti sobě stojí nesmiřitelné tábory pragmatiků a ideologů. Ti jedni požadují celkovou obnovu strany a jsou proti vstupu do vlády, ti druzí jsou zase rozhodně pro a argumentují tím, že sedět čtyři roky v opozici nepřinese nikomu nic.

Schulz na lídrovství nestačí, u moci jej drží jen strach o křesla

Politický sešup hrozí i konzervativní unii CDU/CSU, která sice volby vyhrála, ale hodně ztratila. Tahanice o lepší výchozí pozici při koaličních rozhovorech ale vyvolává pochyby, zda tomuto pádu chce strana opravdu zabránit. Čím více podmínek pro vládní spolupráci SPD vznáší, tím více roste mezi konzervativci obava, že by jim přílišné ústupky mohli uškodit.

Na druhé straně je pravda, že sociální demokraté svůj program jen těžko budou moci prosazovat lépe s někým jiným v čele vlády než právě s Merkelovou. O možnosti, že by se Schulz někdy stal kancléřem, si mohou nechat jen zdát. Skoro celá SPD se navíc (potichu) domnívá, že Schulz na předsednickou funkci absolutně nestačí. Stranu nevede, ale pouze lavíruje. V březnu si jej přitom partaj zvolila do čela sto procenty hlasů, dnes by mohl být rád i za deset. Zachránit partaj se mu nepodařilo, třebaže se zpočátku po jeho zvolení v průzkumech dotáhla na konzervativce. To jen svědčí o tom, jak moc by němečtí voliči stáli o skutečně funkční SPD.

Strana by potřebovala především radikální nový začátek – nejen z personálního hlediska, ale i pokud jde o celkovou analýzu současné situace a o program. Schulz se mohl stát hrdinou, kdyby býval nechal stranou své vlastní zájmy a zahájil takový obrodný proces.

Jak je tedy možné, že se pořád ještě drží? Členové předsednictva strany si velmi dobře uvědomují, že když padne Schulz, mohou si pomalu začít balit fidlátka i oni. A do toho se jim zrovna moc nechce. Nový předseda by totiž musel logicky vyměnit i celý tým. Nekonfliktní Schulz v čele strany je tedy jasným signálem, že obroda strany a příchod nové krve se odkládá na neurčito.

Tagy: Německo zahraničí německá politika koaliční jednání německá vláda SPD CDU/CSU velká koalice

Zdroje: vlastní,Die Welt,FAZ,NZZ