Německo, Evropa a možná i celý svět se najednou nestačí divit. Angela Merkelová, nekorunovaná královna Německa a potažmo i Evropy, je najednou tááákhle malinká a její metoda spojení bezmezného pragmatismu a maximální ideologické flexibility (což je jen eufemistické označení pro 'kam vítr, tam plášť') najednou už nefunguje.

Ať se z výše uvedených variant dalšího politického vývoje u našich západních sousedů stane cokoliv, kancléřka evidentně ztratila svou moc a je zralá na odvolání.

Je krach koaličních jednání opožděným důsledkem voleb?

Sen o jamajské koalici (jak se podle stranických barev a barev jamajské vlajky říkalo povolebním sondážním rozhovorům černé konzervativní unie CDU/CSU, žlutých liberálů z FDP a Zelených) je definitivně pohřbený. Rozhovory ukončila v noci na pondělí po více než čtyřtýdenních rozhovorech FDP.

"Ne", které řekla FDP budoucí možné koalici, by mohlo znamenat zásadní politické změny, především pak personální. Noc z 19. na 20. listopadu zřejmě předznamenala konec tří klíčových postav, které vlastně měly správně skončit už po zářijových volbách: Angely Merkelové, šéfa sociálních demokratů (SPD) Martina Schulze a šéfa bavorské CSU Horsta Seehofera.

I když chce Merkelová svou CDU znovu vést do případných předčasných voleb, je jasné, že se blíží její politický konec. Ve volbách, kde konzervativci z CDU/CSU navzdory vítězství hodně ztratili, to byl jen takový konec poloviční a kancléřka dělala psí kusy pro to, aby ho odvrátila.

Ze zbytků své moci se snažila zformovat nesourodou koalici, ale tento pokus ztroskotal na následky její přes dva roky staré chyby. Merkelovou totiž dostihla její vstřícná politiky vůči uprchlíkům a otevření hranic v září 2015. Ať už přijdou předčasné volby, nebo se opráší velká koalice, těžko to půjde provést se stávajícím personálem. Skoro by se proto zdálo, že existuje jakási (pozdní) politická spravedlnost.

Na Seehoferově židli už spolustraníci pilně podřezávají nohy. U Merkelové to ještě tak zjevné není, protože uvnitř její strany zatím není v dohledu nikdo, kdo by ji mohl nahradit. Pokud ovšem budou předčasné volby a Merkelová nevyvodí osobní důsledky z nepříliš dobrého výsledku těch minulých a z krachu koaličních rozhovorů, lze předpokládat, že jí to spočítají voliči. Třiatřicet procent ze zářijových voleb totiž zopakuje jen velmi těžko. A varianta příští koalice konzervativní unie a liberálů také není příliš pravděpodobná.

Šéf FDP Christian Lindner totiž způsobil kancléřce svým ukončením sondážních rozhovorů takovou škodu, že mezi nimi už nebude fungovat nic: politicky ani lidsky. I kdyby FDP udělala v případných předčasných volbách lepší výsledek než v září, stačit na většinovou vládu to bude jen těžko. A to si uvědomuje i CDU. Lze tedy očekávat že si Merkelová sbalí kufry buď ještě před předčasnými volbami, anebo hned po nich. Je to vlastně jen otázka času.

Lindner tak možná vejde do dějin jako ten, kdo ukončil éru Angely Merkelové. Tím dotáhl toho, o co se četní politici bavorské CSU marně snaží už delší dobu. Nářky Horsta Seehofera nad tím, že FDP rozhovory o příští koalici ukončila, proto neznějí příliš věrohodně. Současná situace mu totiž nadmíru vyhovuje: nejen že odpoutává pozornost a do jisté míry přebíjí vnitrostranické povstání proti němu, ale zároveň dává jasně na srozuměnou, že za všechno nese vinu postup Merkelové během uprchlické krize.

Bavorský ministr financí Markus Söder už jako sup čeká, aby Seehofera vystřídal ve funkci bavorského premiéra a hnal ho svinským krokem také z postu stranického šéfa CSU. A pokud by měl Seehofer skončit, což je téměř neodvratné, bude s sebou chtít nepochybně strhnout do propasti i Merkelovou.

Vina FDP a CSU?

FDP a CSU nebyly ochotné zúčastnit se vlády, která bere vážně klimatické změny, chce bojovat proti chudobě a zasazuje se o důstojnou azylovou politiku. Merkelovské křídlo v CDU navíc beztak nespatřovalo v FDP nic víc než nutné zlo pro vytvoření většinové vlády a lépe by mu bývala vyhovovala koalice pouze se Zelenými – už jenom vzhledem k poměru sil a s tím spojeným počtem ministrů. Ale taková koalice zkrátka nestačí, pokud si Merkelová netroufne na sestavení menšinové vlády.

Obviňovat z nynějšího patu FDP je nicméně laciné. Svou roli tu mohla samozřejmě sehrát i taktika, ale liberálové přece mají svaté právo nenechat se natlačit do koalice, s níž nesouhlasí. Důvodem byly především rozpory v otázkách sjednocování rodin migrantů, odstranění solidární daně pro bývalé Východní Německo nebo ochrany klimatu. Koalice čtyř stran, které mají na četná témata opačné názory, by z dlouhodobého hlediska beztak nevydržela. Dává proto smysl zatáhnout včas ruční brzdu, když to drhne už při rozjezdu.

Liberálům je třeba přičíst k dobru, že se o vytvoření vlády alespoň pokusili. Otřesení sociální demokraté se na nic podobného nezmohli. Hned po volbách odložili odpovědnost v šatně, odešli do opozice a svůj názor nezměnili ani po krachu nynějších "jamajských" jednání.

Velká (a ještě větší) koalice?

Zabránit pádu Merkelové a odvrátit předčasné volby mohou vlastně už právě jenom sociální demokraté z SPD, byť své poslání v záchraně kancléřčiny kariéry rozhodně nespatřují. Přesto oprášení velké koalice křesťanských a sociálních demokratů rozhodně stojí za úvahu.

Účast SPD ve vládě odmítl Schulz s tím, že voliči řekli velké koalici své jasné "ne". Ale to je samozřejmě nesmysl, protože pokračování velké koalice vůbec nebylo tématem voleb. Kromě toho by CDU/CSU společně s SPD dala ve Spolkovém sněmu stále ještě dohromady celkem pohodlnou většinu a toto spojenectví by zároveň bylo z pohledu konzervativců zárukou největší možné stability.

SPD dobře ví, že do případných předčasných voleb už nemusí nutně napochodovat v čele s Schulzem, do něhož se vkládaly velké naděje a který stranu v září dovedl k vůbec nejhoršímu poválečnému volebnímu výsledku. A SPD také ví, že o moc víc než oněch dvacet a půl procenta by beztak asi nezískala. Bylo by tedy rozumné zkusit jednání o velké koalici – a možná raději rovnou bez účasti Schulze a Merkelové.

Zdá se tedy, že zářijové volby v Německu přece jen přinesly očekávané přeskupení sil – jen se tak stalo s několikaměsíčním zpožděním, protože strany tehdy vzkaz od voličů nepochopily, nebo spíš pochopit nechtěly. Předseda SPD Schulz se nicméně i po neúspěchu Jamajky tvrdošíjně brání obnovení velké koalice a trvá na tom, že jeho strana zůstane v opozici.

Sociální demokraté přitom svůj program jen těžko budou moci prosazovat lépe s někým jiným v čele vlády než právě s Merkelovou. Mohli by tak přece jen do jisté míry napravit volební debakl. Z řad SPD už se začínají ozývat nesmělé hlasy, že by strana neměla úvahy o pokračování velké koalice rezolutně odmítat.

SPD si navíc zřejmě neuvědomuje, že od zářijových voleb přece jen už uběhl nějaký čas. Merkelová už není tak velká a silná a SPD už nebude oním mladším bráchou, který jí musí poníženě líbat ruce za to, že s ní smí sedět ve vládě. Sociální demokraté by nyní s nově nabytým sebevědomím mohli vystupovat mnohem razantněji a klást si požadavky. Za pokus by to určitě stálo.

Menšinová vláda není žádné sprosté slovo

To všechno pochopitelně neznamená, že by se nyní v zájmu zabránění předčasným volbám mělo všechno vsadit výhradně na obnovení velké koalice. Je sice pravda, že vzhledem k roztříštěnosti stranického systému je vytváření velkých koalic mnohem pravděpodobnější a působí dojmem stability. Tato stabilita ale v systému mnoha politických stran v tomto smyslu vlastně již neexistuje.

Ztroskotání sondážních rozhovorů rozhodně nepředstavuje žádnou státní ani politickou krizi. Nadějí by totiž mohla být menšinová vláda CDU/CSU, která by uzavírala ad hoc koalice. Kancléřce se sice do něčeho takového nechce, přitom právě menšinové vlády skýtají velkou demokratickou šanci, což ukazuje příklad skandinávských zemí.

Demokracii přece neposilují zákulisní jednání v konferenčních místnostech, ale otevřená parlamentní debata. To, že byl Spolkový sněm kvůli předchozí vládě velké koalice de facto zbaven moci, demokracii pouze uškodilo. Je třeba dát opět více moci do rukou parlamentu, nikoliv vládě.

V dějinách spolkové republiky zatím menšinový kabinet nevznikl, což ale platí také o vyjednávané nesourodé černo-žluto-zelené koalici. V Dánsku, Švédsku nebo Norsku byly v posledních desetiletích převážně u moci menšinové vlády. Nebyly přitom o nic méně stabilní než jakékoliv jiné.

Většinou se podařilo vládnout konstruktivně a nalézt řešení konkrétních problémů. Mnohá velká rozhodnutí byla učiněna jako kompromis napříč politickým spektrem. Taková jednání byla celkově transparentnější a neurčovala je stranická taktika. Rozhodovali pak ti, kdo skutečně dostali od občanů mandát: poslanci parlamentu.

Menšinová vláda by v Německu mohla být navíc stabilnější než jinde. Kdyby ji ostatní strany chtěly vyjádřit nedůvěru, musely by se totiž zároveň shodnout na tom, kdo vystřídá šéfa kabinetu, což je za současného rozložení sil jen těžko představitelné. Prosazování zákonů ve Spolkovém sněmu by pro menšinovou vládu ale mohlo být velmi složité. Je jasné, že vládnout bez parlamentní většiny je obtížnější, ale zároveň i inovativnější.

Nikoho by na severu Evropy nenapadlo mluvit v tomto případě o politické krizi a požadovat nové volby. Vždyť debaty nepatří do zákulisí a do televizních talk-show, ale právě do parlamentu. Demokracie znamená vedení sporu ve snaze nalézt tu nejlepší variantu, a tato varianta může klidně vzejít i z řad opozice. Demokracii rozhodně neuškodí, když hlasování v parlamentu bude opět trochu napínavější.

Předčasné volby nic nevyřeší

Merkelová sice doufá, že by z předčasných voleb, které by se mohly konat napřesrok na jaře, mohla vzejít posílená, jejich výsledek by byl ale velmi nejistý. Podle dosavadních průzkumů se preference jednotlivých stran sice příliš nemění, do jara se ale může stát cokoliv.

Ve volbách mohou všichni ztratit nebo naopak získat. Kromě toho by mohli posílit populisté z Alternativy pro Německo (AfD) a další síly, které kritizují "staré" strany a činí je odpovědnými za všechno, co je ve společnosti špatné. Nynější situace je doslova vodou na jejich mlýn.

Předčasné volby odmítá i prezident Frank-Walter Steinmeier. Jak poznamenal, Spolková republika Německo čelí situaci, jakou od svého vzniku nezažila. V německých poválečných dějinách trvalo v průměru 37 dní od voleb, než politické strany uzavřely koaliční smlouvu, a 43 dní, než nová vláda složila přísahu. Letos vyjednávání ztroskotalo téměř dva měsíce po parlamentních volbách. Před čtyřmi lety složil kabinet přísahu až po 86 dnech, což je dosavadní rekord.

Steinmeier podle svých slov od politických stran očekává připravenost k rozhovorům, aby v dohledné době mohla vzniknout nová vláda. "Strany se ve volbách 24. září ucházely o odpovědnost za Německo; odpovědnost, kterou také podle představ ústavy není možné jednoduše přenést zpět na voliče," zdůraznil německý prezident, který podle ústavy musí navrhnout Spolkovému sněmu kandidáta na kancléře.

Pro pořádek je třeba připomenout, že Steinmeier v roce 2009 jako sociálnědemokratický kandidát na kancléře prohrál volby právě s Merkelovou, která je už u moci dvanáct let.

Sečteno a podtrženo: V Německu se nepodařilo sestavit vládu a není ani zatím jasné, jakým způsobem by se tak mělo stát. Východisko se bude hledat týdny, možná i měsíce. Navíc v době, kdy oslabená Evropa na zvládnutí výzev, kterým čelí, potřebuje silné Německo jako sůl.

Honit voliče k urnám tak dlouho, dokud laskavě neodhlasují přijatelný výsledek, rozhodně není ta nejlepší varianta. Není možné dělat si kvůli stranickým zájmům donekonečna z lidí srandu a z ústavy trhací kalendář. Je nutné vyzkoušet i všechny další varianty. A to samozřejmě platí nejen pro Německo, které má skvělou šanci předvést světu, jak lze důstojně vyřešit zdánlivý povolební pat.