Dnes je sobota 25. září 2021., Svátek má Zlata
Počasí dnes 23°C Polojasno

Mongolský zázrak dostal druhou šanci. Překoná 'surovinový nacionalismus'?

Mongolský zázrak dostal druhou šanci. Překoná 'surovinový nacionalismus'?
Kočovní Mongolové se sice stěhují do Ulánbátaru, mnozí z nich ale dál bydlí v Jurtách | zdroj: Profimedia

Ještě nedávno se o Mongolsku mluvilo jako o asijském zázraku. Západní ekonomové asijskému "vlku" hlasitě tleskali a lákali tam zahraniční investory. Zlatá éra neměla ani jepičího trvání. Z úpadku a zapomenutí může Mongolsko vytrhnout rozjezd podzemní těžby zlata a mědi v dolu Oju Tolgoj v poušti Gobi. Pokud ovšem překoná vlastní stín. 

Podpis příslušné dohody oznámila Тurquoise Hill, dceřiná společnost britsko-australského gigantu Rio Tinto, v druhé půlce prosince. Peníze na rozjezd ve výši 4,4 miliardy dolarů poskytne syndikát mezinárodních finančních domů, exportních úvěrových agentur Kanady, Austrálie, Spojených států a 15 komerčních bank. Jde o první část úvěru. Turquise počítá s tím, že pro začátek bude potřebovat celkem šest miliard dolarů.

Oju Tolgoj patří mezi největší a nejčistší světová naleziště. Mongolská vláda ho vlastní z 34 procent, zbytek je v rukou Rio Tinto. Povrchová těžba startovala už před třemi lety, jenže většina jeho bohatství leží pod zemí.

Až se rozjede podzemní těžba, mongolská ekonomika dostane masivní injekci. Vyhráno ale Mongolové rozhodně nemají. Zlatou éru zahraničních investic už nakrátko zažili, investory ale vlastnoručně vyhnali ze země.

Propad byl víc než tragický. Objem přímých zahraničních investic klesl v letech 2012 až 2015 o neskutečných 85 procent. Nová dohoda o Oju Tolgoj představuje podle americké velvyslankyně v Mongolsku Jennifer Galtové "obrovský milník".

Její optimismus ale nejspíš už za pár měsíců schladí mongolské parlamentní volby, v nich s největší pravděpodobností zabodují komunisté, kteří budou dál hrát na citlivou nótu "surovinového nacionalismu". Už teď se ozývají hlasy, že podíl kontroly Rio Tinto nad významným dolem je příliš velký, a daně, které platí, jsou zase příliš nízké.

Na mongolské realitě s mizerným vedením země, populistickou politikou zaměřenou na okamžitý efekt a s politiky, kteří neumí hospodařit s penězi získanými z těžby, se toho za poslední desetiletí příliš nezměnilo.

Přitom když komunisté vyhráli volby v roce 2000 a chopili se moci, Mongolsko mělo nakročeno k zářným zítřkům. V postsocialistických reformách, které měly Mongolsko (dříve závislé na penězích ze sovětské Moskvy - v 80. letech představovala "bratská pomoc" až 1,5 miliardy dolarů, tedy celou půlku mongolského HDP) proměnit v liberální ekonomiku, sice nepokračovali, ale ani je nerušili.

Ceny surovin stoupaly, do země přišly kanadská Cebterra Gold, první velký soukromý těžař zlata, a také zmíněná společnost Rio Tinto. V roce 2006 připadalo na soukromý sektor až 80 procent mongolského HDP.

Ve stejné době v zemi začínala narůstat panika, že v rukou cizáků a soukromníků skončila půlka Mongolska. Kočovní pastevci, kteří se stahovali ze stepí na chudé předměstí Ulánbátaru ve snaze najít obživu a lepší život, stříleli po autech zaměstnanců zahraničních firem, pořádali protestní hladovky a volali po zastavení kolonizace jejich vlasti. Neklid vykolejil Mongolsko z liberálního směru a země se propadla do propasti tmářského "surovinového nacionalismu".

Když po volbách v roce 2008 přišla k moci mladší generace demokratů nezocelená reformátorskou ideologií 90. let, Mongolsko pohltil populismus, který definitivně vystrašil zahraniční investory. Nová vláda mimo jiné rozdělila naleziště na obyčejná a strategická, která automaticky ovládl stát z 34 až 51 procent a zavázal se tak hledat peníze na rozjezd těžby. Tento detail ale novým mongolským vládcům zpočátku nedošel. A peníze tak nějak prostě nebyly. 

Snaha koupit si loajalitu voličů spustila vlnu korupce a inflace, která se v posledních letech drží na 10 až 18 procentech a polyká veškerý ekonomický růst.

Nakolik smutně to nebude znít z evropského pohledu, nakonec se ukázalo, že Mongolsko není k demokracii připravené a touží po silném vůdci, který by převzal zodpovědnost za chod země. Dokonce ani o těžbě v Oju Tolgoj nedokázalo vedení země rozhodnout samostatně a nakonec uspořádalo SMS referendum. Dohodu Mongolové nakonec podpořili, jenže z 3,5 milionu mobilních telefonů registrovaných v zemi hlasovali jen z každého desátého telefonu.

Podzemní těžba v dole sice Mongolsku pomůže, jen stěží se však Mongolsko znovu zařadí mezi nejrychleji rostoucí země světa. Bez kompetentního vedení schopného nepopulárních rozhodnutí to jednoduše není možné, jak ukázal dosavadní vývoj. 

Nakonec o budoucnosti země rozhoduje mentalita jejích obyvatel. "Cizince mají Mongolové za debily, které mohou natáhnout, a proto neustále prohrávají. Chce to kulturní růst, ale politici a televize jen oblbují lidi a hrají na jejich nízké pudy. Chápou totiž, že jakmile bude národ chytřejší, hned rozpráší vládu. Bez revoluce se nic nezmění," shrnuje situaci mongolský intelektuál a sochař Denzen Barsbold. 

Zdroje:
The Economist, Vlastní, Oddesa Daily