Krok č. 1 – hra s čísly

Dvě české instituce pravidelně hlásí míru nezaměstnanosti. A obě úplně jinak. Tak třeba listopad minulého roku - zatímco český statistický úřad přišel s mírou nezaměstnanosti ve výši 4,7 procenta, ministerstvo práce a sociálních věcí ji povýšilo na 5,9 procenta.

A teď, kde je pravda? Problém odlišných čísel spočívá v rozdílné metodice sběru dat. Zatímco ministerstvo vychází z údajů úřadu práce a počtu lidí, kteří jsou tam jako nezaměstnaní registrováni, statistický úřad vykazuje takzvanou obecnou míru nezaměstnanosti. K ní dospěl z výběrového šetření pracovních sil, které odráží množství nezaměstnaných ve společnosti z reprezentativního vzorku populace.

A když se pozmění metodika? Přesně takovou změnu provedl úřad práce na konci roku 2012. Dříve výsledné číslo ukazovalo poměr mezi uchazeči o práci a zaměstnanými, v nové úpravě vyjadřuje podíl nezaměstnaných věku 15 až 64 ze všech obyvatel stejného věku.

Není velkým překvapením, že po změně míra nezaměstnanosti klesla, protože studenti a důchodci v této věkové hranici navýšili podíl zaměstnaných.

Krok č. 2 – nezaměstnané statisticky schovat nebo zavřít do vězení

Když má někdo chuť provokovat, začne vyjmenovávat výhody totalitních režimů. A na prvním místě zmíní nízkou nezaměstnanost. Jistě, má částečně pravdu. Mnoho perzekuovaných lidí končí v lepším případě pouze ve vězení. Nebo v momentě, kdy uděláte z nezaměstnanosti trestný čin, málokdo ji pak dobrovolně přizná. Dnes v takovém režimu nežijeme, ale něco z toho lze použít i dnes.

Když třeba navýšíte počet přijatých vysokoškoláků, snižujete tím nezaměstnanost nadvakrát. Zaprvé studenti nejsou registrovaní jako nepracující. A zadruhé získané vzdělání snižuje pravděpodobnost, že by o práci nezavadili.

Nikdo neříká, že se nedá pracovat ve vězení, nebo dokonce že by stát zavíral lidi primárně kvůli snížení míry nezaměstnanosti. V každém případě se ale vězni do statistik nepracujících nepočítají. Jen pro letošní rok se odhaduje počet vězňů na 23 tisíc a to není málo. Hlavně když každý procentní bod ubraný z nezaměstnanosti má pro vládu cenu zlata.

 Krok č. 3 – vytvořit pracující nezaměstnance

Pracovní trh není černobílý a neskládá se jen ze zaměstnanců a nezaměstnaných. Nejen u nás přibývá lidí pracujících, kteří nemají standardní zaměstnaneckou smlouvu, přitom ale pracují pro nějakou firmu. Tomu se říká flexibilizace práce. A má několik variant, jak už to u flexibility bývá.

Stále populárnější formou zaměstnání je brigáda. Dřívější způsob studentského přivýdělku dnes funguje jako nestandardní zaměstnanecký poměr. Zákon sice nepovoluje odpracovat tímto způsobem u jednoho zaměstnavatele víc než 300 hodin za rok, už ale nestanovuje maximální výši hodinové mzdy, Takže nic nebrání podělit povolený roční objem dvanácti měsíci a už víte, kolik hodin psát měsíčně do pracovního výkazu.

Výhoda brigádnického poměru? Můžete v podstatě skončit z hodiny na hodinu. A u měsíčního výdělku pod 10 tisíc korun se navíc nedovádí ani zdravotní, ani sociální pojištění.

Jinou formou je najímání OSVČ, tedy osoby s živnostenským listem, které pracují jako normální zaměstnanci, i když vlastně "podnikají". Na tom vydělává jak zaměstnanec (neplatí vysoké daně), tak i zaměstnavatel (neodvádí nic státu). Takzvaný švarcsystém není zákonem povolený, stát ho ale z velké části toleruje.

Navíc takové flexibilní pracovní pozice znamenají, že lidé mají práci. Takže i když stát kvůli tomu trochu tratí, nemusí řešit další nezaměstnané na úřadu práce.

A navíc by se to politikům prodražilo, kdyby museli hledat zas jiný způsob, jak snížit nezaměstnanost. Aspoň tedy na papíře, třeba s pomocí nové metodiky.