Členské státy Evropské unie se loni v prosinci na jednání Evropské rady dohodly na tom, že se do roku 2050 stanou uhlíkově neutrální. Jaká cesta k uhlíkové neutralitě povede a zda se jí v polovině století skutečně podaří dosáhnout, zatím nevíme. Klíčovou proměnou, která to však ovlivní, je vztah veřejnosti ke klimatické změně a k celé paletě témat, která s ní souvisejí. V první řadě jde o to, jak veřejnost nahlíží na snahu změnám klimatu čelit.

Významným příspěvkem k pochopení postojů občanů České republiky k této problematice je průzkum STEM, který byl zveřejněný na začátku března. Pozoruhodné jsou především rozpory, které jsou v něm zachycené. Například s výrokem, že člověkem způsobené klimatické změny zásadně ohrožují budoucnost, podle šetření souhlasí či spíše souhlasí celkem 84 procent dotázaných.

Ovšem na otázku, zda dotyčný zaznamenal diskusi o tzv. uhlíkové neutralitě, 53 procent respondentů odpovědělo, že o tom neslyšelo, a dalších 22 procent, že o tom sice slyšelo, ale neví, čeho se to týká. Kromě toho také panují obavy, že opatření, o kterých se v souvislosti se změnami klimatu mluví, nenávratně poškodí naši ekonomiku (s tím, že tomu tak bude, souhlasí nebo spíše souhlasí 51 procent dotázaných).

Vypadá to, že česká veřejnost netrpí skepsí ohledně samotné existence klimatické změny ani ohledně toho, že je způsobená člověkem. Občané si připouštějí její nebezpečí a negativní dopady. S největším negativismem a skepsí však vnímají to, jak boj s ní poškodí ekonomiku. Navíc se zdá, že stále ještě nemají dostatek informací a celkově v otázce změny klimatu a klimatické politiky tápají.

To potvrzují i další výsledky šetření STEM: 87 procent dotázaných zcela či spíše souhlasí s tím, že snižování emisí je nezbytné pro ochranu naší krajiny před suchem, smogem a usycháním lesů, ovšem jen 39 procent s tím, že snižování emisí lze udělat tak, aby na tom Česká republika vydělala. A naopak 74 procent zcela či spíše souhlasí s tím, že snižování emisí výrazně zdraží lidem zboží a energie.

Uhlíková neutralita a zhoršení životní úrovně

Tahle skepse je očividná a musí s ní počítat každý, kdo se veřejnost snaží přesvědčit o nezbytnosti přijímání změn a opatření, která povedou k poklesu emisí. Ačkoli z průzkumu v tuto chvíli vyplývá, že je občané považují za nezbytné navzdory negativnímu vlivu na ekonomiku, velmi rychle se to může změnit, až na ně plně dolehnou obavy ze zhoršení životní úrovně. A to zvlášť v situaci, kdy nemají dostatek informací a jsou zmateni. Navíc si k tomu přidejme, že ekonomická situace se zhoršuje a nejistot přibývá.

Východiskem je vnímat snižování emisí jako příležitost, na které v konečném důsledku můžeme vydělat. A zde právě narážíme nejsilněji na zmiňovanou skepsi. Tomu, že by to tak mohlo být, Češi nevěří. Ale nejde jen o to veřejnost přesvědčit, že tahle příležitost existuje, nýbrž dělat vše pro to, aby byla zjevná a opravdu jsme ji využili.

To je mimo jiné úkol pro politickou reprezentaci, která by namísto hájení statu quo měla nabídnout plán a ucelenou strategii, jak těžit z toho, co již drtivá většina občanů bere jako hotovou věc a nemá vůbec tendenci to zpochybňovat. Podle průzkumu STEM dokonce celých 79 procent respondentů zcela či spíše souhlasí s tím, že Česká republika by se měla snažit co nejdříve vyprodukovat jen tolik skleníkových plynů, kolik jich jsme schopní neutralizovat (tedy dosáhnout uhlíkové neutrality).

Analytik STEM Nikola Hořejš k tomu dodává: "Bude hodně záležet, jak s tématem naloží vláda a jak využije šance zejména pro český průmysl na modernizaci a transformaci. Počítá se s tím, že až tři čtvrtiny evropského rozpočtu mají být investice do inovací, modernizace průmyslu a na boj s klimatickou změnou."

Rozbředlý scénář a obavy veřejnosti

Vláda v čele s hnutím ANO však prozatím - podobně jako veřejnost - váhá, přešlapuje na místě a ráda by skloubila to, co je nevyhnutelné, s opatrným vyčkáváním tak, aby nemusela podnikat žádné odvážnější kroky a všechno se nakonec vyvrbilo tak nějak samo.

Na prosincovém summitu Evropské unie se sice premiér Andrej Babiš za Českou republiku přidal k závazku dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050, ovšem vedle ostatních kroků vlády to zatím působí jako jednorázové gesto motivované především snahou zlepšit si vyjednávací pozici pro prosazení stavby nového bloku jaderné elektrárny v Dukovanech, které se brání například sousední Rakousko.

Velmi výmluvné je například to, když ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček a ministr životního prostředí Richard Brabec, kteří jsou předsedy vládou zřízené Uhelné komise, upřednostňují konec uhlí u nás v letech 2035-2045, což má být prostřední a tzv. kompromisní scénář navržený komisí. Přitom společnost ČEZ plánuje ukončit provoz všech svých uhelných elektráren do roku 2040 - s výjimkou v roce 2017 spuštěného nového bloku v elektrárně Ledvice.

V situaci, ve které se nacházíme, veřejnost potřebuje ujistit, že její obavy jsou přehnané, a ukázat, že se lze vyhnout nenávratnému poškození ekonomiky a výraznému zdražení zboží a energie, a přitom inovovat a modernizovat náš průmysl a energetiku.

Takovou cestu je třeba připravit, vytyčit a přesvědčivě představit jako šanci a příležitost, a rozptýlit tak strach a nejistotu. A hlavně je třeba se nespokojit s tím, že se vytvoří dojem činorodosti a akceschopnosti odpovědných politiků, ale jinak se spolehneme na to, že vše nějak dopadne. Šetření STEM lze interpretovat i tak, že to občanům nestačí. Chtěli by něco víc, byť jsou k tomu skeptičtí a nevěří, že to je možné.

Ani jedno, ani druhé

Uhelná komise k tomu může učinit první kroky a začít chystat půdu pro směr, kterým bude nutné se vydat. Především jde o to vykročit do neznáma, nebát se měnit své návyky a zvyklosti a zkusit nové věci, které vyžadují podstoupit i jistou míru rizika, odpoutat se od toho, co je stejně neudržitelné, a přistoupit ke změně.

To neznamená, že se musíme iracionálně a bez rozmyslu hned do všeho vrhat a to, na co jsme byli zvyklí, zbrkle a štítivě odhodit. Je třeba si ale připustit, že jsou okamžiky, které si žádají trochu kuráže, kdy je třeba sáhnout po řešeních, s nimiž jednotlivec či celá společnost nemají moc zkušeností, protože jsou zkrátka nová a v daném kontextu nevyzkoušená.

Samozřejmě je lepší, když v tom politická reprezentace půjde příkladem a dokáže veřejnost povzbudit, podpořit a zároveň vytvořit podmínky, které to občanům aspoň zčásti usnadní. Byť pro politiky může být jednodušší je ještě více vyděsit, a v důsledku tak s nimi manipulovat a slibovat jim udržení něčeho, co stejně končí. Záleží, pro jakou cestu se rozhodnou.

Zmíněný průzkum ukazuje, že veřejnost je rozdělená v názoru na to, zda se investice v českém průmyslu mají orientovat na ochranu současných pracovních míst, nebo raději na zavádění nových technologií, robotizaci a digitalizaci, které podporují spíš mladí lidé.

O to naléhavější je, aby rozpolcená přestala být alespoň Babišova vláda a už se nadále nepokoušela pokrýt všechny názorové pozice ve snaze obsáhnout co nejvíce voličů. Tím totiž ve výsledku také všem škodí, poněvadž potom s trochou nadsázky hrozí, že nebude ani jedno – ani ochrana dnešních pracovních míst, ani zavádění nových technologií. A to je asi to nejhorší, co by se mohlo stát.