Znáte takzvaný "syndrom vařené žáby"? Často omílané podobenství o žabičce a hrnci plném vařící vody, které s oblibou spousta lidí využívá například v politických, ekologických a sociologických debatách?

Podle tohoto příběhu platí, že pokud vezmete živou žábu a hodíte ji rovnou do hrnce s vařící vodou, tak se rozhodně zaživa uvařit nenechá a ihned vyskočí z vody ven. Jestliže ale dáte živou žábu do hrnce se studenou vodou a začnete ji teprve poté velmi pomalu ohřívat, tak si chudák obojživelník hrozící nebezpečí neuvědomí, nevyskočí z pomalu se zhoršujícího prostředí, a v hrnci se tak zaživa uvaří.

Význam této metafory je jasný: člověku, který je v nějakém ohledu vystavován postupným menším změnám k horšímu, se může stát, že si ani neuvědomí, jak se jeho situace postupně změnila, a "uvaří" se tak zaživa.

Často se syndrom vařené žáby používá třeba ve spojení s nástupem totalitních režimů, které například malými krůčky omezují občanské svobody a naopak posilují státní složky, až se jednoho dne lidé probudí "uvaření" v kované diktatuře.

"Není žádná klimatická změna!" | zdroj: Monte Wolverton

Označit někoho za žábu lebedící si v postupně se vařící vodě se pak často používá v podobně negativním duchu jako označit někoho za poslušnou ovci jdoucí na porážku.

Podobenství o žábě v minulosti použil třeba i bývalý americký viceprezident Al Gore, a to konkrétně v ekologickém smyslu ve svém dokumentu Nepříjemná pravda z roku 2006. Demokratický politik zde hrnec s vařící vodou (v roztomilém animovaném provedení) používá jako analogii ke globálnímu oteplování.

zdroj: YouTube.com

Případně se někdy věc o vaření žáby říká prostě jen jako generická zajímavost bez jakéhokoliv účelu či využití podobenství. Prostě taková ta klasická úsměvná historka ze světa zvířat, kterou někdo vypráví například v hospodě, když zrovna řeč stojí - podobně jako třeba další oblíbená vtipná zajímavost, že želvy mohou dýchat kloakou.

Je to vážně pravda?

Ve skutečnosti je ale realita úplně jiná. Syndrom vařené žáby je sice moc hezká metafora, ale se skutečným chováním skákajících obojživelníků nemá nic moc společného. Žabky opravdu nejsou tak hloupé, aby se nechaly tímhle způsobem zaživa uvařit, což ostatně dávno potvrdili moderní odborníci, ač dříve v 19. století se vědci nedokázali na otázce úplně shodnout.

zdroj: YouTube.com

Německý fyziolog Friedrich Goltz ve druhé polovině 19. století prováděl například pokusy s žábou s odstraněným mozkem a s normální žábou. Ta se ze zahřívané vody pochopitelně rozhodla uniknout, když tekutina dosáhla 25 stupňů Celsia. Jiní tomuto a dalším podobným pokusům oponovali tím, že voda musí být zahřívána výrazně pomaleji, aby žába rozdíl nepoznala.

Moderní vědci postupné vaření žáby ale odmítají jako mýtus. Například biolog Douglas Melton z Harvardovy univerzity se nechal v 90. letech (když se syndromu vařící žáby rozhodl podívat na zoubek americký magazín Fast Company) slyšet: "Pokud hodíte žábu přímo do vařící vody, tak nevyskočí ven. Umře. Když ji hodíte do studené vody, tak vyskočí dříve, než voda zteplá - nebude tam pro vás sedět věčně."

Podobně se vyjádřil i americký herpetolog a tehdejší kurátor National Museum of Natural History ve Washingtonu George Robert Zug: "Musím říct, že je to pěkná blbost. Pokud by se žába měla jak dostat ven, tak by rozhodně vylezla. A nedokážu si představit, že cokoliv, co spadne do vařící vody, neskončí opařené a následně na zranění nezemře."

Celé používané podobenství by tak ve skutečnosti mělo znít úplně naopak: Hoďte živou žábu do hrnce s vroucí vodou - a uvaříte ji. Hoďte živou žábu do hrnce s postupně ohřívanou vodou - a vyskočí vám.

Přesto lidé tuhle starou bajku asi jen tak používat nepřestanou, i když to vůči chudákům žábám není moc fér.