Jaká je budoucnost uhlí v České republice? Na to by měla odpovědět Uhelná komise, která byla zřízena jako poradní orgán vlády na konci loňského července. Komise má celkem 19 členů a hned dva předsedy - ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka a ministra životního prostředí Richarda Brabce.

Již teď víme, že komise pracuje se třemi scénáři konce spalování uhlí u nás. Podle ministra Brabce jde o rychlou cestu (2030-2035), kompromisní (2035-2045) a pomalejší (2045-2050). Klíčové je zhodnotit a posoudit hospodářské, sociální a ekologické dopady jednotlivých scénářů a také kapacitu ostatních energetických zdrojů. Dílčí výstupy komise by měly být dopracovány do finální verze nejpozději do 30. září, kdy by mělo padnout i rozhodnutí, který z výše uvedených scénářů Uhelná komise doporučí. Následně by se tím měla zabývat vláda.

Už v tuhle chvíli je jasné, že v komisi panuje významný nesoulad a že velký spor se odehraje o podobu druhé zlaté střední cesty. Tam, kde ministr Brabec a Havlíček zmiňují roky 2035-2045, členové komise z řad Greenpeace a Hnutí DUHA ve své tiskové zprávě uvádějí roky 2038 až 2040 s tím že, tento scénář má odpovídat německému přístupu.

Přitom již z povahy věci a rovněž z vyjádření ministra Havlíčka se zdá být pravděpodobné, že právě kompromisní scénář bude nakonec komise prosazovat a následně ho schválí i vláda. A to už vzhledem k samotnému složení komise, které je samo o sobě dostatečně výmluvné a vypovídající.

Kromě Brabce a Havlíčka jsou v ní zástupci dalších tří ministerstev, dále zástupce Českého báňského úřadu, Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR, Svazu průmyslu a dopravy ČR, Hospodářské komory a Českomoravské konfederace odborových svazů. Zasedají zde také dva zástupci nevládních neziskových organizací s hospodářským, environmentálním a sociálním zaměřením, zástupce Ústeckého kraje, Karlovarského kraje a Moravskoslezského kraje, dva zástupci akademické sféry, předseda sněmovního podvýboru pro energetiku a zástupce sněmovního výboru pro životní prostředí.

Závislost na uhlí a drobný kompromis

Pokud jsou dvě krajní varianty ohraničené roky 2030 a 2050, výsledek se bude nacházet někde mezi. Už jen proto, že velmi ambiciózní scénář 2030-2035 u takto sestavené komise nemá šanci na úspěch. Zároveň je potřeba ukázat jistou vstřícnost a ochotu od uhlí ustupovat, což by v případě druhé mezní alternativy rovněž neplatilo.

Koneckonců i v samotném statutu Uhelné komise se píše, že jejím hlavním cílem je poskytnout vládě "objektivní a v maximální možné míře konsensuální výstupy", tudíž aspoň nějaký drobný kompromis se v doporučení komise zřejmě objeví.

Navíc prostřední scénář (2035-2045) na rozdíl od prvního (2030-2035) a třetího (2045-2050) v sobě obsahuje dost rozsáhlý manévrovací prostor ne pěti, nýbrž deseti let. Části společnosti se tak může prodat a prezentovat jako velmi odvážný a blízký roku 2030, a jiné zase jako velmi konzervativní a umírněný, protože rok 2045 už je skoro polovina století. Stojí za zmínku, že v podobě, v jaké o něm hovoří zástupci Greenpeace a Hnutí DUHA, jde o pouhé dva roky (2038-2040), takže tuhle funkci ztrácí.

Ve společné tiskové zprávě Hnutí DUHA a Greenpeace se uvádí: "Rychlý konec uhlí (kolem roku 2030) je nutné navrhnout nejen kvůli splnění českého podílu na ochraně globálního klimatu, ale také kvůli tomu, že růst ceny emisní povolenky může uhelnou energetiku zlikvidovat dříve, než je plánovaná životnost uhelných elektráren. I proto musí Uhelná komise odpovědět na otázku, jak se bez uhlí obejít už za 10 let."

Podíváme-li se na to, jak moc jsme na uhlí závislí (byť ve srovnání s Poláky jsme na tom ještě dobře), je očividné, že jeho opuštění nebude vůbec jednoduché. I když si problém zúžíme pouze na výrobu elektřiny a stranou ponecháme teplárny, v roce 2018 se u nás z uhlí vyrobilo 47,6 procenta veškeré elektrické energie (41,2 TWh). Stále tedy jde o náš nejvýznamnější zdroj, bez kterého se jen tak neobejdeme (z jádra to bylo 34,6 procenta – 29,9 TWh).

Co nejrychlejší útlum uhlí a rozhýbané obnovitelné zdroje

Naproti tomu z bioplynu, fotovoltaiky, biomasy a vodních a větrných elektráren se dohromady vyrobilo 10,6 procenta elektřiny (9,2 TWh). Co se týče vývozu elektrické energie, v předloňském roce jí Česká republika exportovala o 13,7 TWh více, než kolik jí dovezla (celkem jsme jí za předloňský rok importovali 11,4 TWh a vyvezli 25,1 TWh).

Podle vedoucího energetického programu Hnutí DUHA a člena Uhelné komise Jiřího Koželouha vědci hovoří jasně: s uhlím musíme skončit do roku 2030. To je velmi náročný cíl, ovšem Koželouh tvrdí, že v případě uhelných elektráren je to technicky možné.

"Nejplýtvavější zdroje Počerady či Chvaletice a několik dalších by šlo vypnout hned, vyrábí jen na vývoz, a pokud rozhýbeme náhradu v obnovitelných zdrojích, můžeme se rozloučit se zbytkem. To, co to blokuje, jsou zájmy firem, které mají z uhlí zisky. Uhelná komise však musí sledovat veřejný zájem a navrhnout co nejrychlejší útlum a co nejdřívější konec uhlí," zdůrazňuje jeden z členů Uhelné komise Koželouh.

To, co navrhuje vedoucí energetického programu Hnutí DUHA, je sice na jednu stranu pravda: Mohli bychom okamžitě vypnout několik uhelných elektráren a nestalo by se nic jiného, než že bychom přestali být čistým vývozcem elektrické energie. Ale jednak bychom se připravili o podstatnou rezervu při výrobě elektřiny a flexibilitu, která je s tím spojená, a zároveň o dodatečné příjmy.

Kromě toho se tím neřeší problém do budoucna, kdy nám stejně bude elektrická energie chybět, a tímto krokem bychom tuhle dobu jenom přiblížili. Vývoz by rovněž pokryl jen třetinu vyrobené elektrické energie z uhlí a jestli by se zbytek měl nahradit "rozhýbanými" obnovitelnými zdroji, musely by se oproti stavu z roku 2018 rozhýbat na celý čtyřnásobek. Pokud by se to mělo zvládnout do roku 2030, byl by to asi opravdu pořádný fičák.

Drahé emisní povolenky a dostatek elektrické energie

To vše by měly blíže nastínit a rozpracovat podrobné návrhy zmíněných scénářů, aby bylo zjevné, co ta která varianta obnáší, jaké má důsledky, co by k jejímu naplnění bylo třeba a jaký je skutečně rozdíl mezi tím, když budeme primárně cílit na rok 2030, 2040 nebo dokonce 2050.

Otázka je, nakolik je možné všechny zásadní proměnné detailně vykreslit a vyčíslit. Například když Greenpeace a Hnutí DUHA operují s tím, že růst ceny emisní povolenky může uhelnou energetiku zlikvidovat dříve, než je plánovaná životnost uhelných elektráren, odvíjí se to od dalších faktorů, které se špatně předvídají.

Povolenky mohou být sice velmi drahé, ovšem pro uhelné elektrárny to bude likvidační pouze tehdy, pokud bude dostatečné množství elektrické energie, respektive bude dostatek levnější elektřiny z obnovitelných zdrojů, případně z jaderných elektráren apod. V opačném případě nebude jiná možnost, než akceptovat dražší povolenky a spolu s nimi i dražší elektrickou energii, a uhelné elektrárny takovou situaci přežijí.

Jestli jde jen o to, že konci uhlí brání zájmy firem, které z něj mají zisky, nemělo by být tak těžké elektřinu vyrábět z něčeho jiného. Potom ale musí Uhelná komise nebo někteří její členové přijít s tím, jak konkrétně by to vypadalo a jak toho docílit.

Určitě je možné se uhlí zbavit co nejrychleji, záleží však na tom, za jakou cenu by to bylo, což by měla alespoň v přibližných rysech popsat komise vedená Brabcem a Havlíčkem. Už jen existence takto vypracovaných alternativ by celou debatu mohla výrazně posunout.