Bruselský summit EU chtěl koncem minulého týdne přijmout dokument, podle něhož se musí do roku 2050 snížit čisté emise oxidu uhličitého na nulu. Kvůli tomu, že čtyři členské státy – včetně České republiky – dohodu zablokovaly, shodl se summit na nicneříkající kompromisní formulaci, že emisní neutrality musí být k roku 2050 dosaženo "podle velké většiny členských zemí".

"Proč máme řešit teď, 31 let dopředu, rok 2050, jenom proto, že je tu teď taková klima atmosféra?" zdůvodnil svůj postoj premiér Andrej Babiš. Jak už se stalo v kraji dobrým zvykem, sklidil za to pořádnou kritiku od opozice i od médií. Podle šéfredaktora iHNed.cz Filipa Černého (TADY) dokonce Češi závazek evropských států "zničili", což je prý důkaz, že česká vláda "pohrdá budoucností svých občanů", nechává je "napospas klimatické krizi", "vyvádí Českou republiku do izolace" a "hází přes palubu nejen dnešní děti, ale zcela zjevně i nás a nejbližší budoucnost české ekonomiky". Jen pro upřesnění: Akci "netorpédovalo" pouze Česko, Polsko a Maďarsko, jak tvrdí Černý, ale také Estonsko.

Troufne si někdo odhadnout, co bude za 30 let?

Samozřejmě, globální oteplování je velký problém, varování expertů alarmující a současný stav neudržitelný - to nikdo nepopírá. Ale rozhodně to nelze vyřešit tím, že pár premiérů podepíše kus papíru, kde se sice zaváží k jakémusi nanejvýš ambicióznímu dlouhodobému cíli, ale nikdo z nich už neprozradí, jak k němu dospět, kde na to vzít a zda to ve společenství 28 (potažmo 27) států vůbec bude možné uskutečnit. A troufám si tvrdit, že to vlastně ani pořádně nevědí. Původně navrhovaná formulace, že je třeba urychleně pracovat na podmínkách, pobídkách a rámci, které by nulové čisté emise zajistily, neříká zhola nic. Stejně jako odhady Evropské komise, že přechod na bezuhlíkovou ekonomiku bude stát ročně až 300 miliard eur.

Ať se na mě nikdo nezlobí, ale z tohoto pohledu je celý slavný unijní závazek pouhé plácnutí do vody. Andreji Babišovi můžeme vyčítat sto a jednu věc, ale v tomto případě lze jeho postoj - i postoj jeho kolegů - pochopit.

Odkývat bohulibý cíl a nemít přitom ani páru, jak jej dosáhnout, je velmi jednoduché a nic to nestojí. Zvlášť když po těch, kdo tak škrtem pera učinili, za 31 let ani pes neštěkne. Dávno už nebudou ve svých funkcích a mnozí dokonce - s prominutím - ani naživu. Trochu to celé připomíná prázdnou frázi "Wir schaffen das" (zvládneme to), kterou v době migrační krize vypustila německá kancléřka Angela Merkelová, aniž se namáhala upřesnit, jak si to představuje.

Kdo může dnes vědět, co se stane za 31 let? Troufne si někdo odhadnout, jak bude náš život vypadat za 10 let? A jaká bude Evropa za 20 let? Není efektivnější stanovovat si krátkodobější, ale reálné a konkrétní cíle?

Cesta do pekla je - jak známo - dlážděna dobrými úmysly. V pátek například shodou okolností uplyne 100 od podepsání Versailleské smlouvy, která měla být zpečetěním míru. Hlavní princip plánu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, jímž byla velkorysost vůči poraženým, se přitom zcela rozplynul, a z původně ambiciózního cíle tak byla dvacet let poté nejstrašnější válka, jakou lidstvo poznalo. A 31 let po podepsání smlouvy byl svět už pár let v nové válce - tentokrát studené.

Anebo jinak: Mnozí jistě pamatují, jak vypadal svět (nebo přinejmenším Československo) před 31 lety. Napadlo někoho v roce 1988 alespoň přibližně, jak bude vypadat dnes? Nejen politicky, ale i v praktickém životě? Že budeme členy NATO a EU? A že do nich budeme vstupovat jako dva různé státy? Předpovídal někdo masové rozšíření internetu? Věděl o tom, že budeme mít každý v kapse mobilní telefon? Že bude existovat něco jako elektronické knihy? Dokázali jsme si představit, když jsme se už v 11 dopoledne v ušmudlané sámošce marně sháněli po mléku a pečivu, že jednou v neděli v noci seženeme v mamutích nákupních centrech prakticky cokoliv? A že létat letadlem bude pomalu stejně běžné jako jezdit autem? A že i u těch aut si budeme moci vybrat z poněkud širší nabídky, než bylo embéčko, trabant a žigulík?

Cíl je jasný, řešení nikoliv

Celounijní přechod na ekonomiku s nulovými emisemi - pokud to je vůbec reálné - znamená obrovský úkol pro každou jednotlivou zemi. Zvlášť pro ty, které jsou z velké části závislé na uhlí, ropě a zemním plynu. Víme, jak tuto energii nahradit? Obávám se, že nikoliv. A není to příliš velké sousto pro EU, když není schopná ani důstojně a bez trapností zvládnout vystoupení jednoho členského státu, účinně ochránit své vnější hranice nebo se nimrá ve volovinách, jako je zákaz vatových tyčinek a 'vylepšování' cigaretových krabiček?

Nulové emise budou znamenat obrovský zásah do života lidí, který podle mého laického názoru nelze do třiceti let zvládnout. Budou muset například zmizet auta se spalovacími motory, střechy domů se jistě neobejdou bez fotovoltaiky, všechny domácnosti budou nuceny přezbrojit na zelenou energii, krajinu budou hyzdit větrné farmy, jejichž vrtule budou mít v každém případě negativní dopad na ekosystém. Neekologické provozy bude třeba stále více a více danit, což položí na lopatky nejeden podnik. A co ta obrovská spousta pracovních míst, která zmizí? Třeba už jenom v automobilovém průmyslu?

A i kdyby se toto všechno podařilo nakrásně zvládnout: Bude to stačit, když se k tomuto trendu nepřidá zbytek světa? Nebude to mít podobně nicotný efekt, jako zákaz plastových brček? Obyvatelstvo Evropské unie tvoří pouhou čtrnáctinu světové populace a svou rozlohou je celá EU dohromady velká jako půlka Brazílie. Podaří se tedy ke stejnému kroku přesvědčit třeba Rusko, Indii, USA a Čínu, do jejichž celkové rozlohy by se EU vešla téměř desetkrát, počtem obyvatelstva sedmkrát?

Toto všechno se nevyřeší prázdným závazkem na třicet let dopředu. O konkrétních krocích nemluví z politiků nikdo. V lepším případě proto, že nemají ani šajn. V horším proto, že si to netroufají říct nahlas, aby nenaštvali své voliče. Realistický pohled a upřímnost se naproti tomu trestá zdrcující kritikou a bláboly o házení dětí přes palubu. Potěš nás pánbůh.