Novorozená holčička obdržela jméno Kateřina po oblíbené světici, která Karla právě před deseti lety ochránila na den svého svátku v bitvě u San Felice. Možná novopečeného otce trochu mrzelo, že mu manželka opět nedala dědice, zvláště když se dítě narodilo po dlouhých sedmi letech čekání.

Pokud ano, jistě to nedával tak okatě najevo jako jeho otec Jan Lucemburský, který po narození svého druhorozeného potomka ženského pohlaví rovnou ujel, aniž dítě a matku spatřil.

Malá Kateřina měla ještě starší sestru Markétu, narozenou o pár let dříve na hradě Křivoklátu. Právě po jejím příchodu na svět nechal podle známé pověsti teprve devatenáctiletý Karel IV. nachytat slavíky a vypustit je pod křivoklátskými okny, aby svým zpěvem obveselovali novopečenou maminku i s dcerkou.

Mimochodem hrad Křivoklát, v němž byl budoucí císař coby malý chlapec vězněn a na který kupodivu nezanevřel, byl zařazen mezi hrady, mající podle Majestas Carolina zůstat navždy královským majetkem. Český král si také velmi cenil zdejších lesů, v nichž bylo dokonce zakázáno pokácet zdravý strom pod trestem utětí ruky.

Blanka si své druhé dcerky neužila dlouho. Zemřela, když bylo Kateřině teprve šest let. Třicetiletý Karel se tak stal vdovcem s nutností najít si novou ženu, nejen matku pro své dvě děti, ale také potenciální rodičku stále neexistujícího syna.

Zlé události se v jeho v rodině střídaly s dobrými. O rok později je sice již podruhé ženatý, avšak zanedlouho umírá jak Karlova sestra, tak prvorozená dcera Markéta. V pouhých čtrnácti letech. Obě pravděpodobně podlehly morové nákaze, která se v té době prohnala celou Evropou.

Na mužského dědice si český panovník musel ještě nějakou dobu počkat, ale nakonec ani dcery nebyly "k zahození". A tak byla jedenáctiletá Kateřina provdána za čtrnáctiletého Rudolfa IV. Habsburského. Z důvodů sice politických, nicméně nestěžovala si. Mladého a pohledného manžela si totiž zamilovala.

Zato její otec rozhodně ne. Jak se později ukázalo, zbožňovaný manžel jeho dcery mu měl připravit nejednu horkou chvilku.

Nezbedný zeť 

Nahlédněme blíže do rodiny Karlova zetě, jde totiž o pohled vskutku zajímavý. Rudolf byl privilegovaným a nejspíš i dosti rozmazleným dítětem. Jak by také ne, když se narodil rakouskému vévodskému páru coby první potomek a vytoužený dědic po patnáctiletém neplodném svazku.

Nutno říci, že jeho rodina byla opravdu bohatá na neuvěřitelné, až kriminální historky. Rudolfovým dědečkem byl neblaze proslulý intrikán, římský král Albrecht Habsburský, považovaný za jednoho z možných strůjců vraždy posledního přemyslovského krále Václava III.

Nazývali jej také Jednookým, a to z poněkud kuriózního důvodu. Nepřišel o zrak třeba při lovu, ale díky jedu. Po podezření z otravy byl totiž zkušenými doktory podroben speciální léčbě – zavěsili jej nohama vzhůru, aby jedovaté látky vyšly, a oko zákrok nevydrželo. Nicméně přežil, aby po několika letech skončil násilnou smrtí rukou vlastního synovce.

Rudolfův strýc zase krátce zasáhl do dějin Království českého, to když se stal pod nelichotivým přízviskem Král Kaše na pouhý jeden rok českým králem. A samotný Rudolfův otec Albrecht Chromý, který své přízvisko obdržel kvůli ochrnutí následkem -  jak jinak než otravy - byl po určitou dobu podezříván z likvidace svých dvou synovců. Život v této rodině prostě nebyl úplně bezpečný.

Rozmazlený a ctižádostivý

Budoucí Kateřinin ženich vyrůstal jako v bavlnce, což mu na skromnosti zrovna nepřidalo. Vlády v habsburských zemích se ujal coby dvacetiletý mladík, a urputně se snažil vyrovnat se slavnému tchánovi. Ne však zrovna čistými metodami. Po vydání Karlovy Zlaté buly v roce 1356 si nechal zhotovit soubor padělaných privilegií, vydaných údajně samotným Caesarem a Neronem, která měla jeho rodu zajistit vysokou prestiž, a s jejichž pomocí chtěl rozšířit své pravomoci na úkor římského císaře.

S padělky v rukou se pak ctižádostivý zeť počal prohlašovat za lombardského krále, vévodu alsaského a švábského, a také za "arcivévodu říšského paláce", kteroužto hodnost dosud nikdo neznal.

Když ovšem o pravosti listin nepřesvědčil říšská knížata ani Karla IV., který dal falza k posouzení samotnému Petrarkovi, považovanému v tehdejší Evropě za odborníka na historii i právní záležitosti, uzavřel proti svému tchánovi alespoň alianci s uherským a polským králem. Tu se naštěstí Karlovi podařilo zmařit, a válečný konflikt, ke kterému se již schylovalo, potlačit v zárodku. A čím jiným než dalším, již čtvrtým sňatkem s mladičkou Eliškou Pomořanskou. Rudolf byl posléze na čas uklidněn ziskem Tyrolska, které od té doby patřilo k rakouským zemím.

Abychom však Karlova zetě neviděli úplně černě – mladý panovník se dlouhodobě snažil o rozvoj měst i obchodu, zahájil monumentální přestavbu vídeňského dómu sv. Štěpána a založil také univerzitu ve Vídni.

Mladá vdova a nešťastné manželství

Nicméně kdo ví, jak by se celá situace vyvíjela dále, kdyby Rudolf v mladém věku šestadvaceti let náhle nezemřel. Ačkoliv jeho vdova Kateřina velmi truchlila, nebylo jí to příliš platné. Do roka se musela provdat znovu, tentokrát za o čtyři roky mladšího Otu Bavorského. Roku 1366 se tak v Praze konala výhodná dynastická dvojsvatba – Kateřina spolu s nevlastní sestrou Alžbětou se vdávaly ve stejný den.

Podivuhodné bylo, že si sestry své ženichy vlastně prohodily, Kateřině byl původně určen bratr jejího zesnulého muže, a Alžbětě Ota Bavorský.

Karlova dcera v druhém manželství spokojená nebyla, důvody snad napovídá samotné přízvisko jejího muže, kterému dějiny udělily přezdívku Ota Líný. Novomanželka zůstávala v Praze na královském dvoře svého otce, s nímž si ostatně velmi rozuměla, a nepříliš činorodý Ota, vyhledávající prý ještě ke všemu lehké ženy, pobýval ve své zemi.

Po třinácti letech nepovedeného svazku ovdověla Kateřina podruhé. Ačkoliv jí bylo pouhých sedmatřicet let, znovu se neprovdala a žila na rakouském hradě Perchtoldsdorf, útočišti rakouských kněžen-vdov na okraji Vídně, kde také jako bezdětná zemřela roku 1395.

Přes veškerou lásku a náklonnost nechtěla být druhorozená císařova dcera pohřbena vedle svého otce, a už vůbec ne spolu s druhým mužem. Podle svého přání spočívá ve vídeňském svatoštěpánském dómu po boku Rudolfa Habsburského, zbožňovaného manžela a nemilovaného Karlova zetě.