Zita se narodila v květnu roku 1892 poblíž Luccy v Toskánsku do rozvětvené rodiny posledního parmského vévody. Pocházela odtud i středověká světice Zita, podle níž obdržela holčička své jméno. Tedy mezi mnoha dalšími, neboť správně se nazývala Zita Maria delle Grazie Adelgunda Michaela Rafaela Gabriela Josefina Antonia Luisa Agnes.

Na nedostatek jmen, ale i sourozenců si opravdu nemohla stěžovat. Ze dvou manželství jejího otce vzešlo dohromady 24 potomků. Oba rodiče pocházeli z panovnických rodů v exilu, přesto doma vládla pohoda a veselá nálada. Děti byly milovány a výchova nebyla přísná, všem se také dostalo odpovídajícího vzdělání, zvláště jazykového.

Zita ovládala italštinu, španělštinu, portugalštinu, němčinu, angličtinu i francouzštinu. V deseti letech byla poslána za vzděláním do Bavorska a poté do Anglie. Děvčeti však nedělalo drsné klima dobře a po nějaké době musela odjet na léčebný pobyt – do Františkových Lázní.

Tady se roku 1909 potkává s arcivévodou Karlem, svým budoucím manželem. Setkali se sice už kdysi v dětství, teď to ale bylo něco jiného, zvláště o rok později, když se návštěva lázní opakovala. Lépe se poznali, podnikali výlety do okolí a trávili spolu čím dál víc času.

Sňatek s budoucím císařem

Když se začalo proslýchat, že Zitě se nabízí výhodné manželství, zneklidněný Karel počal jednat. Požádal půvabnou a energickou princeznu o ruku sám a byl vyslyšen. Požehnání obdržel mladý pár od Františka Josefa I., jehož museli žádat o souhlas, a také od papeže, který dokonce předpověděl, že se Karel stane nástupcem starého císaře. Papež byl ostatně spokojeným hostem na svatbě, která se konala už v listopadu roku 1911 na rakouském zámku Schwarzau.

Po návratu ze svatební cesty čekaly mladý pár české země - Karel se musel vrátit ke své posádce v Brandýse nad Labem. Budoucí císař ostatně v Čechách pobýval často, a to už jako chlapec, když rodina musela následovat otce, často se přemisťujícího za svým regimentem.

Otta, považovaný mimochodem za nejkrásnějšího mužského příslušníka habsburského domu, byl rytmistrem u dragounů. Tak se malý Karel dostal do Brna i na Hradčany. Od roku 1906 žil v Praze, kde studoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Kontakt s českými profesory a celý pražský pobyt přispěl k jeho náklonnosti k Čechám i k tomu, že si uvědomoval neudržitelné postavení slovanských národů v monarchii.

O dva roky později povolali arcivévodu do Brandýsa nad Labem. Jednadvacetiletý Karel, nyní nadporučík dragounského regimentu č. 7 vévody Lotrinského, byl ve městě i v okolí velmi oblíbený. Uměl dobře česky a rád se stýkal s místními lidmi.

Však mu také uspořádali velkolepé oslavy, když po svatební cestě zamířil spolu se Zitou právě na brandýský zámek. Novomanželé tam strávili několik šťastných a klidných měsíců, které bohužel skončily už na jaře 1912, kdy byl tamní pluk převelen do Haliče.

Protože si však oba Brandýs zamilovali, pravidelně se tam vraceli, a Karel později oblíbený zámek koupil do osobního vlastnictví. Zita prý na zdejší krásné časy vzpomínala do konce života.

Po atentátu v Sarajevu vypukla válka. Karel, který původně vůbec neměl být císařem, se po smrti "stařičkého mocnáře" roku 1916 stal novou hlavou monarchie a zároveň i českým a uherským králem. Věru nevděčná a nesnadná úloha. (Pro zajímavost – mezi jeho poradci byl také český orientalista a cestovatel P. Alois Musil, který byl zároveň Zitiným zpovědníkem.)

Válka byla v plném proudu a zastavit se ji nedařilo. Ačkoliv se o to Karel skutečně snažil, přesvědčit válčící strany o rychlém uzavření míru nedokázal. Německý spojenec neměl zájem, snahy o uzavření separátního míru se zeměmi Dohody byly prozrazeny a použity proti němu.

Vyhnanství na ostrově květin

Monarchie se s konečnou platností rozpadla. V březnu 1919 odešla rodina posledního císaře do švýcarského exilu, v dubnu téhož roku byl schválen tzv. Habsburský zákon. Členové habsbursko-lotrinské dynastie byli z rakouských zemí vyhoštěni a jejich majetek byl zkonfiskován.

Po nejrůznějších peripetiích byl bývalému panovnickému páru udělen azyl na portugalském ostrově Madeira. Karel se i tam snažil sledovat politické dění, a jak se později ukázalo, velmi přesně odhadoval budoucí problémy nových malých států spolu s hrozbou "Velkého Německa".

Přijetí ve Funchalu, hlavním městě ostrova, bylo přátelské a vlídné, ovšem finanční situace rodiny se stala velmi tíživou. Téměř bez prostředků přijali s povděkem nabídku na bezplatné obývání "letní vily" na hoře Monte vysoko nad městem.

Ačkoliv je Madeira známá jako "ostrov květin", v zimních měsících zde bývá pořádně chladno. Rodina se s dětmi i těhotnou Zitou přestěhovala do vily, která se v chladném únorovém počasí často topila v mlze, ačkoliv dole bylo klima příjemné. Jednoduše řečeno, ve městě bylo teplo a nahoře zima. Dům byl vlhký a pro studené zimní měsíce zcela nevhodný.

Nastal březen roku 1922. Protože se blížily narozeniny jednoho z dětí, šel otec čtyřletému Karlu Ludvíkovi do města pro dárek. Na zpáteční cestě pořádně prochladl a z nachlazení se vyvinul chřipkový zápal plic, kterým se později nakazili další dva synové.

Nemoc se stala vážnou, rychle se zhoršovala, až nakonec Karel I., poslední král český, uherský a císař rakouský umírá v necelých pětatřiceti letech 1. dubna 1922.

Nezdolná šlechtična

Opuštěné rodině nabídl azyl španělský král. Zita přijala a ve Španělsku přivedla na svět svou poslední dceru Alžbětu, jen několik týdnů po manželově smrti. Bývalá císařovna se projevila jako silná osobnost. Dokázala se vyrovnat s osobními i finančními problémy a postarat o všech svých osm dětí.

Koncem 20. let se rodina přestěhovala do Belgie, odkud musela počátkem druhé světové války uprchnout přes Portugalsko do USA.

Když bylo roku 1938 tlačeno Rakousko Hitlerem do kouta, chtěl prvorozený Zitin a Karlův syn Otto zorganizovat ozbrojený odpor. Kancléř Schuschnigg však nesebral odvahu, a tak Hitler, obávající se případného návratu Habsburků k moci, obsadil Rakousko vojenskou operací paradoxně s krycím jménem následníka – Otto.

Starší děti zůstaly ve Spojených státech, Zita s mladšími se přestěhovala do kanadského Quebecu, kde se snažila udržovat zájem americké veřejnosti o rakouské záležitosti, starala se o uprchlíky a udržovala styky s americkými politiky. Později organizovala nezdolná bývalá císařovna poválečnou pomoc Rakousku, zahrnutému poté do Marshallova ekonomického plánu.

Rakousko jí ovšem povolilo vstup do země teprve roku 1982. To už bylo Zitě celých 90 let. Zažila ještě uvolnění "železné opony", její definitivní zánik však už ne. Zemřela na zápal plic v březnu 1989, a 1. dubna, ve výroční den Karlovy smrti, byla pohřbena do vídeňské Císařské hrobky.

Tělo jejího manžela, který byl roki 2004 blahoslaven dnes již také svatořečeným papežem Janem Pavlem II., odpočívá v madeirském kostele Nuestra Senhora do Monte, srdce obou pak ve švýcarském klášteře Muri. Společně.

Anatole France, francouzský spisovatel, o Karlovi I. napsal: "Císař Karel byl jediný slušný člověk, jenž se sám postavil do čela armády, ač byl spíše jako světec a nikdo mu nenaslouchal. Upřímně toužil po míru, a proto byl opovrhován celým světem. Byla zde veliká šance, která však byla promarněna."

V Brandýse nad Labem letos už po několikáté proběhly oslavy nazvané Audience u císaře Karla I. Čestným občanem téhož města byl od roku 2008 také Otto, Zitin a Karlův prvorozený syn. Kdyby se dějiny vyvíjely jinak, byl by nejspíš právě on českým králem.