Pletichaření a mocenské hry: Král nekrál, s nímž vymřeli moravští Lucemburkové

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Loni dostalo město Brno novou sochu. 28. října 2015 byl na Moravském náměstí odhalen pomník nedoceněného Moravana, který již od začátku vzbuzuje rozporuplné reakce. Osmimetrového bronzového jezdce, přezdívaného místními "brněnská žirafa", vytvořil sochař Jaroslav Róna k šestistému výročí zvolení Jošta Lucemburského římským králem. 

Archeoložka Moravského muzea v Brně, Marta Dočkalová, s ostatky moravského markraběte Jošta Lucemburského před opětovným uložením do hrobky v brněnském kostele sv. Tomáše

Archeoložka Moravského muzea v Brně, Marta Dočkalová, s ostatky moravského markraběte Jošta Lucemburského před opětovným uložením do hrobky v brněnském kostele sv. Tomáše , zdroj: ČTK

Markrabě moravský, kurfiřt braniborský, pán Lužice, Kladska, Lucemburska, a dokonce král Svaté říše římské, i když jen na chvíli. To vše byl Jošt Lucemburský či Moravský.

Schopný vladař a obratný politik se narodil kolem roku 1354 v Brně jako nejstarší syn moravského markraběte Jana Jindřicha, mladšího bratra Karla IV. Joštova matka Markéta Opavská byla jeho druhou manželkou. Tou první byla proslulá Markéta Tyrolská, zvaná Pyskatá, kterou ztvárnil Lion Feuchtwanger ve svém románu Ošklivá vévodkyně. Ve své době sehrála spolu se svým mužem hlavní roli v pořádné mezinárodní aféře.

O co šlo? Jan Jindřich a Markéta, jediná dcera bývalého českého krále Jindřicha Korutanského, byli sezdáni již v dětském věku. Manželství se však nevydařilo, a po jedenácti letech neúspěšného soužití zapudila Markéta za pomoci tyrolské šlechty a k úžasu celé tehdejší Evropy svého manžela nejen od stolu a lože, ale i ze svých alpských zemí.

Záminka, údajná impotence, se později ukázala jako zcela neopodstatněná, neboť z dalšího Janova svazku vzešlo hned šest dětí, mezi nimi právě Jošt Moravský.

Lucemburkové tak nejen figurovali v celoevropském skandálu, ale především přišli o strategické Tyrolsko a Korutany. Markéta uzavřela neprodleně nový sňatek s císařovým synem z rodu Wittelsbachů, a to bez rozluky svazku předešlého. Papež novomanžele exkomunikoval a k nápravě došlo teprve o 18 let později.

Tyto události vedly k vzájemnému nepřátelství mezi Lucemburky a Wittelsbachy, které ovlivnilo středoevropskou politiku na dlouhá léta.

Ač se Karel IV. snažil bratrovi získat zpět země i manželku, nezdařilo se. Jan Jindřich se tedy stává "pouhým" moravským markrabětem. Možná byl ale spokojenější s novou zemí i novou ženou.

Markéta Opavská mu kromě Jošta darovala další dva syny a tři dcery. Po její smrti se pak oženil ještě dvakrát. Zvláštní ironií se jeho třetí manželkou stala další Markéta, mladičká vdova po synovi jeho první ženy Markéty Pyskaté...

Avšak zpět k Joštovi. Ten byl po dlouhou dobu považován za potenciálního dědice svého císařského strýce, vzhledem k absenci mužských potomků v Karlově rodině. Situace se ovšem změnila roku 1361 narozením dědice Václava, jistě k nemalé Joštově lítosti, který vyrůstal s vědomím, že jednou možná usedne na český trůn.

Po otcově smrti se stává alespoň moravským markrabětem, musí se však o správu Moravy dělit s mladšími bratry Prokopem a Janem Soběslavem. Mezi sourozenci dochází k vleklým sporům, později dokonce i k válečným střetům, a Morava zažívá tzv. markraběcí války. Neutěšený stav trvá v podstatě až do Prokopovy smrti v roce 1405.

Druhý z bratrů Jan Soběslav si později volí duchovní dráhu. Stává se biskupem v Litomyšli, Olomouci, a nakonec dokonce aquilejským patriarchou. Jošt si může oddechnout.

Ctižádost moravskému Lucemburkovi rozhodně nechyběla. Za svůj život získal několik významných funkcí, a vzhledem ke své úspěšné majetkové politice také značný majetek, díky němuž mohl půjčovat potřebné finanční obnosy bratrancům Zikmundovi i Václavovi.

Oplátkou získal Kladsko, západní Slovensko, Lužici i rodové Lucembursko. A navíc Branibory spolu s důležitým kurfiřtským hlasem pro volbu římského císaře. Václav IV. ho jmenoval generálním vikářem pro Itálii, čímž se Jošt stal de facto královým zástupcem v italských državách.

Konec 14. století byl v Českém království ve znamení stálých sporů. Šlechta bojovala proti králi a naopak, královští bratři i bratranci mezi sebou. K získání převahy užívali záškodnických skupin složených z nižší šlechty, pořádající nájezdy na zboží svých protivníků.

Známou postavou byl například Jan Sokol z Lamberka, jehož družiníkem a "žákem" se později stal Jan Žižka. Spolu s ním škodil v rožmberských državách, zároveň však pomáhal dostat ze zajetí uvězněného Václava IV.

Jošt, jako ostatně tehdy mnozí, několikrát mění strany. Roku 1394 se přidává k tzv. Panské jednotě, stojící proti králi, na jehož straně zase stojí Joštův bratr Prokop. A také nejmladší syn Karla IV. Jan Zhořelecký, který o dva roky později náhle umírá, a podezření z jeho nevyjasněné smrti padá právě na Jošta. Podezřelí byli ovšem i další, a možná šlo skutečně o smrt z příčin přirozených.

Při druhém zajetí Václava IV. v letech 1402-3 je Zikmundem zajat také Prokop Lucemburský, zřejmě za Joštova přispění. Ten nejprve přijímá Zikmundovu nabídku v protikrálovském odboji, následně se však od něj odvrací a naléhá na bratrovo propuštění. Tomu pobyt ve vězení značně podlomil zdraví a zanedlouho poté předčasně umírá.

Jošt je nyní jediným vládcem Moravy. Nutno ovšem podotknout, že ani Prokop nebyl žádné neviňátko – již zmiňovaný "Divoký sokol" z Lamberka, Žižkův vzor a učitel, působil právě v jeho službách.

Moravský markrabě se staví se do čela protizikmundovské opozice a pomáhá s vysvobozením svého královského bratrance, po jehož boku pak kupodivu věrně setrvává až do konce života.

Václav je již roku 1400 sesazen z říšského trůnu jakožto "král nepotřebný, nečinný a nedbalý". Své sesazení ovšem neuznává a titul užívá i nadále. Když však další zvolený panovník Říše římské po deseti letech umírá, nesnaží se již český král získat zpátky svou pozici, a kandidáty na uvolněný trůn se tak stávají jeho bratr Zikmund a bratranec Jošt.

V prvním zářijovém kole roku 1410 vítězí Zikmund Lucemburský, nemá však většinu hlasů, a volba je opakována v říjnu téhož roku. Nyní nastává hvězdná chvíle Jošta Moravského - v druhém kole vítězí s pěti kurfiřtskými hlasy právě on.

Z nově nabyté pozice se však neraduje dlouho – již 18. ledna roku 1411 umírá ve svém sídle na brněnském Špilberku. Na postu nejvyšším se udržel pouhých několik měsíců. Ihned se objevují spekulace o jeho možné otravě, avšak nepotvrzené, a to ani novodobým průzkumem jeho ostatků, dodnes spočívajících v brněnském kostele sv. Tomáše.

Joštovou smrtí vymírá moravská větev Lucemburků. Ze všech sourozenců měl potomka pouze Prokop Lucemburský. Jeho syn byl ovšem nemanželského původu, vstoupil do benediktinského řádu a zemřel v polovině 15. století.

Není divu, že Brňané vzpomínají vděčně na svého význačného rodáka. Brno se díky moravským Lucemburkům stalo na celé půlstoletí významným centrem kulturním i politickým. Markrabě Jošt obnovil brněnskou mincovnu a razil dokonce vlastní peníze. Byl nejen politikem a finančníkem, ale také velmi vzdělaným mužem.

Ve své rozsáhlé knihovně měl nejen antické autory, ale dokonce i některé Husovy spisy. Sběratelskou vášní se podobal svému slavnému francouzskému bratranci Janu z Berry, známému mecenáši umění, který dal vzniknout např. nádhernému rukopisu "Přebohatých hodinek vévody z Berry".

V iluminovaných rukopisech českých zase můžeme najít několik zpodobnění Joštových. Jeho ostatky byly v devadesátých letech prozkoumány a provedena rekonstrukce podoby. Moravský markrabě měřil přes 180 cm, měl tedy na svou dobu dost vysokou postavu. Jako rytíř se určitě pěkně vyjímal na koni, a pěkně by se byl vyjímal jistě i na římském trůnu.

Tagy: Česko domácí dějiny a fakta české dějiny

Zdroje: Vlastní