Kdysi gotická tvrz získala renesanční charakter za Berků z Dubé. Následovali Kolovratové, vévoda sasko-lauenburský a další, až konečně počátkem 19. století připadá zámek toskánské větvi Habsburků.

Tady vstupuje na scénu zmíněný Orlík, který však umírá již ve věku 21 let, takže své panství ani nestihne navštívit. Roku 1847 jsou Zákupy začleněny do osobního majetku císaře Ferdinanda Dobrotivého, který si je spolu s nedalekými Ploskovicemi zvolil za svou letní rezidenci, kam jezdíval každé léto.

Po jeho smrti roku 1875 už zámek nebyl pravidelně obýván, nicméně ještě o rok později se právě tam sešel císař František Josef I. s ruským carem Alexandrem.

Poslední slavné chvíle zažily zámecké prostory, když se ve zdejší kapli ženil následník trůnu rakouského František Ferdinand d'Este. Za první světové války se stal ze zámku lazaret, za války druhé jej zabrala německá armáda. A po ní? Jak jinak než armáda sovětská, které předcházely Velkovýkrmny Zákupy.

Po Sametové revoluci, když spřátelená vojska opustila tamní prostory, to v nich opravdu vypadalo jako po bitvě. Dnes už je naštěstí vše jinak. Nejenže jsou opraveny zámecké interiéry i exteriéry, ale můžete se projít i zámeckým parkem s překrásnými sochami a dokonce si prohlédnout tamního oblíbeného medvěda Medouška v hradním příkopu.

Nejdéle tedy na zámku pobýval poslední korunovaný český král Ferdinand I. Dobrotivý. Prosťáček, jak mu také nelichotivě přezdívali. Prosťáček, který přes svůj velký zdravotní handicap (trpěl silnou epilepsií) hovořil pěti jazyky, věnoval se numismatice, heraldice a velmi úspěšně botanice.

Byl jedním z mála laiků, kteří tehdy uměli zacházet s mikroskopem. Dokonce se vyučil zahradníkem. Praktická znalost některého z řemesel nebyla ostatně u habsburských panovníků ničím výjimečným, právě tak jako schopnost alespoň částečně se domluvit každým z jazyků monarchie.

Ferdinand byl i dobrým hudebníkem, hrál na trubku a na klavír. Zakládal nejrůznější sbírky a miloval nové vynálezy. Vyzkoušel jízdu vlakem i parníkem, tehdejšími zázraky moderní doby. Do Zákup zval Bedřicha Egermanna, známého skláře a vynálezce z Nového Boru, jehož proslulé ryté červené sklo se vyrábí dodnes.

Ale hlavně – byl slušným a laskavým člověkem.

Zákupy se pod jeho vládou rozhodně neměly špatně. Na původně zanedbaném panství založil moderní pěstitelský ústav, dovezl nové sazenice z Holandska a podařilo se mu rapidně zvýšit výnosy. Spolu s manželkou založil klášter boromejek a díky jeho daru mohli zákupští přestavět svůj starý kostel. Zchátralý zámek se dočkal kompletní renovace ve stylu tzv. druhého rokoka, přičemž výzdobu provedenou malířem Josefem Navrátilem můžete obdivovat dodnes.

A druhý Ferdinand? Jubilejního roku 1900 se zákupské brány otevřely urozeným svatebním hostům. 1. července 1900 se totiž v zámecké kapli konala svatba následníka trůnu Františka Ferdinanda s Žofií rozenou Chotkovou.

Proč zrovna v Zákupech? Snad proto, že tehdy náležely coby vdovské sídlo ženichově nevlastní matce. Arcivévodkyně Marie Terezie z Braganzy byla jedním z nemnoha lidí, které Ferdinand miloval a se kterými si rozuměl. Jako jedna z mála jej také podporovala při jeho sňatku.

Ze starobylého českého rodu, avšak nepříliš majetná Žofie Chotková zastávala místo dvorní dámy u arcivévodkyně Isabely, manželky Ferdinandova strýce Bedřicha Rakousko-Těšínského, známějšího spíše jako "markýz Gero" z Bezručových Slezských písní.

Následník trůnu přijížděl na návštěvu tak často, až arcivévodský pár nabyl dojmu, že se příští rakouský císař zajímá o jednu z jejich dcer. Neschválený vztah se dařilo tajit po dobu čtyř let. Pak však nepozorný Franz Ferdinand zapomněl v bratislavském paláci hodinky. Zvědavá arcivévodkyně, doufající v nich nalézt podobiznu své dcery, objevila obrázek své dvorní dámy.

Skandál byl na světě. Žofie musela ihned opustit palác a Isabela si stěžovala u císaře.

Žofie Marie Josefína Albína rozená Chotková z Chotkova a Vojnína byla totiž pouze hraběnkou. Sňatek s arcivévodou tedy nepřipadal v úvahu a císařský dvůr i sám panovník byli neoblomně proti. Zde ovšem narazili. Ferdinand vytrval a Žofie se přes silný nátlak nevzdal. A to i přesto, že tím pádem jeho potomci nemohli zdědit trůn.

Nepovolil ani po roční lhůtě na rozmyšlenou, kdy se na něj ze všech stran valily pomluvy a urážky. Jako jedna z mála za ním tehdy stála jeho nevlastní matka, která se páru veřejně zastala: "Můj syn tvrdí, že nemůže být šťastný, nevezme-li si ženu svého srdce. Jeho štěstí je pro mne nejdůležitější". Císař, ač velmi nerad, morganatický sňatek nakonec povolil.

Manželský slib si snoubenci dali v zámecké kapli v Zákupech. Oddávajícím byl zákupský děkan, koncelebrovali dva místní kapucíni a na varhany hrál novomanželům tamní učitel.

Ani svatební menu nebylo přehnaně velkolepé – jako předkrm se podávala polévka a vejce, hlavním chodem byl srnčí hřbet á la Makedonie. Poté následovala šunka, kompoty, saláty a speciální sýrové máslo.

Zákupský zámek | zdroj: Helena Kalendová

Císař i s celým dvorem nechtěný sňatek "bojkotovali" a svatby se tak za habsburský rod zúčastnila pouze ženichova nevlastní matka se svými dcerami. Dalšími svatebčany byli příbuzní nevěsty a dvořané. Hostiny v rodinném kruhu se pak účastnilo pouze devatenáct hostí včetně oddávajícího pana děkana.

Po hostině odjeli novomanželé na Konopiště, které mělo zůstat jejich celoživotním sídlem. Do Zákup se již nikdy nevrátili. Žofie sice získala po svatbě knížecí titul a poté i titul vévodkyně z Hohenbergu, nicméně mnoho dalšího jí bylo odepřeno. Při všech ceremoniích i státních návštěvách byla od manžela oddělována a nesměla jej ani oficiálně doprovázet na jeho cestách.

Až konečně dostala výjimku. Na cestu do Sarajeva...

František Ferdinand nebyl veřejností příliš oblíbený, ostatně on sám o to ani nestál. Netoužil po popularitě a neměl rád lidi, kteří se mu podbízeli. Můžeme jen spekulovat, jak by se byl zachoval po nástupu na trůn, zda by dokázal konsolidovat rakouské země a zda by skutečně Češi, které měl oproti Maďarům ve velké oblibě, došli většího uznání.

Atentát v červenci 1914, spáchaný mladým fanatickým Gavrilo Principem, který mimochodem dožil v otřesných podmínkách v terezínském vězení, všechny podobné možnosti vymazal.

Po arcivévodském páru zůstaly tři děti – synové Arnošt s Maxem a dcera Žofie. Ta si do konce života uchovala lásku k Čechám, které nepřestala považovat za svou vlast, a přenášela ji na český hokejový tým, kterému prý při každém mistrovství světa fandila.

Synové se stali velkými odpůrci nacismu, Max dokonce strhl v jisté rakouské kavárně obraz Adolfa Hitlera, nazývajícího jejich zemřelého otce "nepřítelem Němectva a čechizátorem střední Evropy".

Nebylo jim to zapomenuto a zanedlouho oba skončili v koncentračním táboře Dachau, na což vzpomíná bývalý rakouský ministr zahraničí Fiegel: "První, co jsem v Dachau viděl, byli oba Hohenbergové zapřáhnutí do káry s výkaly. Nicméně děs brzo nahradil obdiv. Snášeli totiž ponížení a stálou hrozbu smrti s neotřesitelnou veselou důstojností potomků starého rodu. Sdíleli s námi poslední sousto, byli těmi nejlepšími kamarády. Všichni by šli pro ně do ohně."

Zřejmě důsledkem pobytu v nacistických koncentrácích se oba bratři nedožili dlouhého věku. Max si do konce života zachoval slušnou znalost češtiny a často nostalgicky vzpomínal na šťastné dětství na Konopišti.

A ještě jedna vzpomínka, tentokrát od Karla Schwarzenberga: "Když jsem šel v padesátých letech s otcem o Vánocích do českého kostela ve Vídni, stál vzadu vysoký holohlavý pán s knírkem a zaníceně zpíval české koledy. Nikdo nevěděl, že ten anonymní muž je syn arciknížete Františka Ferdinanda".