(Text vyšel původně v říjnu 2015. Vydáváme ho znovu k příležitostí 130. výročí narození Sidonie Nádherné.) 

Sidonie Amalie svobodná paní Nádherná z Borutína se narodila roku 1885 právě zde. Spolu se svými dvěma sourozenci, dvojčetem Karlem a starším bratrem Janem, v Janovicích strávila celé dětství.

Nádherní nepatřili ke starým šlechtickým rodům, titul získali počátkem 19. století. Karel Nádherný, otec "zámecké paní", zakoupil panství už jako rytíř z Borutína v roce 1879. Půvabná maminka, Amálie Kleinová von Wiesenberg, pocházela z rodiny Kleinů, taktéž povýšené do šlechtického stavu "za zásluh".

Bez známé společnosti "Gebrüder Klein" by nebylo rakousko-uherské železnice, o kterou se těchto šest bratří zasloužilo měrou vrchovatou. Nejen v českých a rakouských zemích, ale i ve Slovinsku a rumunském Sedmihradsku.

Šťastná janovická léta končí náhlou smrtí otce. Rodina se rozděluje, milovaní bratři odcházejí na studie. Mladá Sidonie se vydává na cesty, nejprve s matkou, později sama.

Na jedné z prvních pařížských cest se při návštěvě ateliéru Augusta Rodina seznamuje s proslulým rakouským básníkem Rilkem. Rainer Maria Rilke pracuje totiž tehdy na sochařově monografii a také jako Rodinův tajemník.

O hodně staršího spisovatele vzdělaná Sidonie zaujala a začali si dopisovat. Dlouholetou korespondenci a celoživotní přátelství ukončila až Rilkeho smrt roku 1926. Básník přitom navštívil Janovice pouze třikrát. Spolu se sourozenci podnikal výlety do okolí, po večerech předčítal verše a Sidonie k tomu hrála na klavír oblíbeného Bacha a Chopina.

Tehdy také bratři Nádherní přesvědčili Maxe Švabinského, aby jejich sestru portrétoval. Malíř se nejprve zdráhal, dokonce ho prý původně zaujal hlavně zlacený secesní rám pro budoucí obraz.

Po seznámení s mladou baronkou však změnil názor a později spolu navázali více než přátelský vztah. Natolik hluboký, že Sidonie poprvé a naposledy uvažovala o dítěti. Nestálý Švabinský však byl už tehdy zaujat novou múzou, a tak došlo k postupnému odcizení. 

Červený obraz Sidonie Nádherné se zachoval do dnešních dnů a návštěvník si ho může prohlédnout při zámecké prohlídce. Zachycuje zamyšlenou mladou ženu sedící na zelené pohovce se sytě červeným pozadím. S barevností pro Švabinského nezvyklou, tzv. drahokamovitostí, jak ji sám malíř později nazval. Neobvyklou stejně jako žena, kterou portrétoval.

Slavný portrét Sidonie Nádherné | zdroj: Helena Kalendová

Obraz má zajímavou historii. Po svém vzniku byl vystaven v Mánesu a poté zmizel. Jako by se po něm slehla zem. Až v 90. letech nizozemské velvyslanectví v Praze informovalo o objevu na půdě Nostického paláce. Mezi věcmi ukrytými emigranty po roce 1948 byly i knihy Sidonie Nádherné, které si tam kdysi uschovala. A její ztracený portrét.

Mladou ženu ovšem zasahují další životní rány. Nejen rozchod se Švabinským, ale i smrt matky a později také staršího bratra.

Tehdy se jí stává nejbližším a celoživotním přítelem obávaný rakouský kritik a spisovatel českého původu Karl Kraus, který často navštěvuje Vrchotovy Janovice. A samozřejmě hlavně Sidonii. Pod vysokými stromy zámeckého parku píše u svého kamenného stolku nebo prostě jen tak odpočívá.

Ostatně park se stal láskou všech sourozenců Nádherných a především zámecká paní tam v nelehkých dobách trávila většinu svého času. Pamětníci vzpomínali, kterak paní baronka procházela parkem a sama plela, okopávala a vysazovala nové květiny, obklopena svými psy a dalšími zvířaty, to vše s nezbytnou cigaretou v ústech.

Milovaný park Sidonie | zdroj: Helena Kalendová

Další její vášní bylo cestování a objevování nových míst. Postupně projela celou Evropu, navštívila Blízký Východ a severní Afriku. S Karlem Krausem a s irskou chůvou May-May jezdívali do švýcarského Svatého Mořice, kde si pronajímali horskou chatku. Kraus jí také zakoupil automobil, čímž nejen zvýšil Sidoniiny cestovatelské možnosti, ale dopřál jí i zápis do české historie coby jedné z prvních žen-řidiček u nás.

Jejich vztah nebyl jednoduchý. Přes všechny rozchody a návraty včetně Sidoniina krátkého manželství s duševně chorým Maxem Thunem jej však ukončila až Krausova smrt roku 1936. Poté už ho nemohl nikdo nahradit.

S blížící se válkou je brzy po okupaci předložen na Úřad říšského protektora návrh na zřízení tzv. Výcvikového prostoru Waffen-SS v Čechách. Spadají do něj i Vrchotovy Janovice a plánuje se jejich vyklizení.

Rodina zdejšího nájemce Peška je odvlečena do Osvětimi. Marně se baronka Nádherná snaží bránit. Nakonec se stěhuje do nedalekých Voračic, kde si pronajímá místnost na statku.

Janovický zámek zabírá velitelství SS a kasárna a v obci je zřízen koncentrační tábor pro obyvatele s židovskými předky spolu s pobočkou tábora Flossenbürg. Mnozí z vězňů, kteří nepřežili, jsou pohřbeni u zdi zámeckého parku.

Po válce se navracejí všichni vystěhovaní, Sidonie Nádherná však nemůže. Zámek drancují pro změnu sovětští vojáci a bohužel i místní obyvatelé.

Paní baronka, která jim pomáhala v nesnázích a poskytovala obživu, je pro ně najednou jen německy mluvící cizinkou. A co hůře, přichází rok osmačtyřicátý. Zámek je vyvlastněn a jeho majitelka má zákaz vstupu i do svého milovaného parku. 

To už je poslední kapka. Sidonie se rozhoduje pro emigraci. Za pomoci převaděče, neboť výjezdní vízum jí odmítnou vydat. Útočiště nachází v Londýně a prodává sbírku Rilkových dopisů, aby získala peníze na nový začátek. Avšak už roku 1950 umírá. V pouhých 64 letech.

Domů se vrací až v roce 1999. Na malém hřbitůvku v janovickém zámeckém parku dnes leží vedle všech, které milovala. Odpočívají tam rodiče, bratři i chůva May-May, která s Nádhernými zůstala až do konce. A pod malými kamennými náhrobky i věrní psí přátelé. Jen Karl Kraus zůstává ve Vídni...