Bouřlivý život Jeana z Berry, francouzského bratrance Karla IV.

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Jean z Berry, jméno ne zrovna české. Přesto byl tento syn a bratr králů Francie vnukem královny Elišky Přemyslovny. A také synovcem "našeho" císaře Karla IV. Jean či Jan z Berry zastával významné místo na francouzském dvoře, byl však také proslulým mecenášem a sběratelem umění i nejrůznějších kuriozit. Přebohaté hodinky vévody z Berry, překrásná kniha modliteb, nazývaná "králem iluminovaných rukopisů", vznikla právě na jeho objednávku. Zrovna tak Historie o Meluzíně.

Jana z Berry najdete vpravo

Jana z Berry najdete vpravo,zdroj: Profimedia.cz

Jan přišel na svět roku 1340 jako jeden z potomků Karlovy oblíbené sestry Jitky-Bony a následníka francouzského trůnu. O jeho dětství příliš nevíme, zato mládí měl dobrodružné.

Coby teprve šestnáctiletý mladík se zúčastnil bojů  tzv. stoleté války. V bitvě u Poitiers padl jeho královský otec do zajetí, Janovi se ale podařilo uniknout a spolu s bratrem se pokoušel sehnat horentní sumu na výkupné. Po předání vybrané hotovost byl však nucen zůstat v Anglii jako rukojmí po dalších sedm let, a to přesto, že byl čerstvě ženatý.

Když francouzský král v zajetí zemřel, doprovázel jeho ostatky do Doveru, pak se však musel vrátit ještě na další dva roky.

Na trůn posléze nastupuje jeho bratr Karel V. Moudrý, a vcelku úspěšně se snaží vyvést Francii z bídy a následků vleklých bojů. Koncem roku 1377 se na francouzském dvoře objevuje vzácná návštěva  -  své příbuzné přijíždí navštívit císař Karel IV. se synem Václavem.

O královského bratrance a tehdy už nemocného strýce se stará právě Jan z Berry. Z císařské návštěvy se nám dochovaly podrobné zprávy, v nichž si můžeme počíst třeba v bohatém jídelním lístku, či se dozvědět, co si hosté odvezli s sebou na památku.

Jen o rok později Karel IV. umírá, a jeho královský synovec jej následuje už za dvě léta. Francie nemůže zůstat bez panovníka, avšak budoucí král je nezletilý. Musí tedy dostat poručníky, a to hned tři - své strýce. Jedním z nich je Jan z Berry. Francii ovšem příliš neprospívají, každý z nich hájí především své zájmy. Po několika letech dosahuje princ plnoletosti a regenti neochotně odcházejí do ústraní. Ne však na dlouho.

Nový král Karel VI. si vysloužil hned dva přídomky - Šílený a Milovaný. Druhý dokazuje, že ho poddaní milovali navzdory přezdívce první. U mladého krále totiž propukla závažná duševní choroba.

První atak nemoci se objevil při bretaňském tažení, kdy Karel v domnění, že je obklopen nepřáteli, pobil několik mužů svého doprovodu a na životě ohrožoval i svého bratra. Po nedlouhém období příčetnosti se choroba vrátila v plné síle.

"Spouštěčem" se stal tzv. bál světlušek, neblaze proslulý maškarní ples, pro který si král spolu s několika šlechtici připravil speciální překvapení. V přestrojení za lesní muže vtrhli mladíci mezi tanečníky, obaleni koudelí a natřeni kolomazí. Když ovšem do sálu vstoupil králův bratr Ludvík s pochodní v ruce, neštěstí bylo hotovo. Oheň přeskočil na hořlavé masky, koudel i kolomaz okamžitě vzplanula a několik "lesních mužů" uhořelo. 

Dodnes není jasné, zda šlo o náhodu či úmysl. Zachránil se pouze jeden šlechtic, který neváhal a skočil do sudu s vodou na mytí nádobí. A král. Toho zachránila duchapřítomná Jana z Boulogne, druhá manželka Jana z Berry, která přes hořícího Karla přehodila svůj plášť a plameny uhasila.

Strašlivý zážitek spustil další záchvat choroby. Král odmítal mluvit, demoloval zařízení paláce, nepoznával své blízké. Chvíle normality se střídaly s pomateností, a tak byli znovu povoláni tři regenti. Francií zmítaly nepokoje. Šílený král, rozhádaní strýcové, pokračující válka s Anglií. Z potíží však nebyl obviňován panovník, ale králův bratr Ludvík spolu se svou manželkou nařčenou z čarodějnictví, a neoblíbená královna. A také Jan z Berry.

Závěrečné roky Janova života nejsou příliš radostné. Umírá jeho bratranec a přítel Jošt Moravský i sestra Marie. Ludvík z Anjou, neoblíbený královský bratr, je zabit najatými vrahy. Janovi odpůrci mu vypalují hrad a likvidují vzácné sbírky spolu s částí oblíbeného zvěřince.

Jan z Berry opouští svět roku 1416 jako zlomený muž, jen půl roku po katastrofální porážce v bitvě u Azincourtu, za níž mu byla kladena hlavní vina. O několik let tak předchází Karla Šíleného, který ještě stihne vydědit svého syna a následníkem trůnu určit Angličana. Teprve svatá Johanka z Arku musí později dopomoci právoplatnému dědici k francouzské koruně.

Ale zpět k Janovi a jeho slavným mecenášským počinům. Počítá se k nim kromě Přebohatých hodinek také tzv. Historie o Meluzíně. A proč zrovna o ní? Meluzína totiž byla bájnou zakladatelkou rodu. Nejen jednoho, ale hned tří – Lucemburků, Valois a křižáckých Lusignanů.

Historie o Meluzíně vznikla koncem 14. století kompilací lidových pověstí a starších mýtů na objednávku tří šlechtických zadavatelů - Jana z Berry, jeho sestry Marie a jejich bratrance Jošta Moravského. Stará legenda o napůl lidské a napůl hadí bytosti, která se zjevuje na hradě Lusignan, byla prvně zaznamenána okolo roku 1330.

Pověst praví v kostce toto: mocná víla Présiné potká v lese skotského krále a provdá se za něj, manžel však poruší slib, který jí dal, a víla musí odejít. Jeho dcery jej za trest začarují do kouzelné hory. Présiné na ně za tento skutek sešle prokletí - nejstarší Meluzína dostane hadí ocas, Mélinor musí hlídat kouzelného krahujce a zakletá Palestina čeká v tajemné hoře na rytíře, který si přijde pro poklad k osvobození Svaté země.

S Meluzínou se následně žení rytíř Raymondin, musí však slíbit, že jí nikdy nespatří v sobotu. Víla mu dopomůže k bohatství a slávě, a porodí deset synů s nadpřirozenými schopnostmi. Jeden z nich má dokonce zachránit České království i s tamější princeznou. Rytíř slib samozřejmě poruší, objeví hadí ocas své ženy, a Meluzína jej s nářkem opouští. Jen občas se v noci tajně vrací postarat se o nejmladší synky.

Zdrcený Raymondin se stává poustevníkem. Meluzína se stává ochránkyní a pomocnicí rodu, a svým potomkům se zjevuje vždy tři dny před jejich smrtí. (Malé vysvětlení – ve středověku nebylo prokletím znát dobu úmrtí, ale naopak požehnáním, neboť člověk se tak mohl lépe na smrt připravit.)

Do Čech se meluzínská pověst dostala v polovině 15. století přes německé země a získala velkou popularitu. Také zdejší šlechtické rody se usilovně snažily najít mezi svými předky některého z Meluzíniných synů. Báje postupně zlidověla, meluzínou se začalo nazývat kvílení větru, a z okna lidé vyhazovali hrsti soli či mouky – to na kaši pro její synky. Rozšířená pověst o bílé paní souvisí zřejmě právě s touto legendou. 

Jan z Berry, velký milovník rodových pověstí, byl jistě spokojen i s mýtickým předkem své druhé, o celých čtyřicet let mladší ženy, kterým byl - labutí rytíř. Však také obrazy labutí a medvědů, symboly jejich manželského páru, nechal vyzdobit nejednu komnatu. Ano, Janovým emblémem byl skutečně medvěd. Ve svém zvěřinci jich choval hned několik, a jednoho zvláště oblíbeného brával dokonce s sebou na cesty. Na vévodově náhrobku v katedrále v Bourges spočívá v kamenné podobě u jeho nohou dodnes. 

Tagy: Česko domácí svátky a výročí dějiny a fakta české dějiny

Zdroje: Vlastní