Krásná Filipína pocházela z patricijské rodiny augsburgských Welserů, jimž bohatství nabyté především obchodem se vzácným pepřem dovolovalo hostit a finančně podporovat samotného císaře. Právě s jeho synem a tehdejším českým místodržícím Ferdinandem, později zvaným Tyrolský, se půvabná dcera Welserů seznámila při konání augsburgského sněmu.

Císařská rodina byla totiž ubytována právě u nich. Už tehdy vzbudila mladíkovu pozornost. Nebyla sice šlechtického původu, zato měla zlaté vlasy, štíhlou postavu, krásné oči a růžovou pleť. A nejen to, byla prý moudrá, vzdělaná a laskavá. Znovu se oba setkali až v české Březnici.

Panství náleželo pánům z Lokšan a paní Kateřina Lokšanská byla dívčinou tetou. Na zámku se scházela urozená společnost a občas sem zajížděl i mladý český místodržící, jehož návštěvy se nyní stávaly stále častějšími.

Březnice stála na tzv. Zlaté stezce, důležité spojnici Čech s bavorským Pasovem. Zakladatelský rod Buziců vystřídali páni ze Svojšína, z nichž Petr Zmrzlík náležel k osobním přátelům Mistra Jana Husa. Počátkem 16. století přišli Malovcové, zapojili se však do proticísařského odboje a jejich majetek byl zkonfiskován. Březnici tehdy zakoupil místokancléř a dvorský rada Jiří z Lokšan, a spolu s manželkou Kateřinou uvedli na březnické panství nový životní styl - renesanci.

Nový rod původem ze Slezska se do historie zdejšího kraje zapsal opravdu výrazně. Jejich Lokšanská knihovna je nejstarším zámeckým knihovním sálem u nás a jméno Lokšany dodnes nese bývalá židovská čtvrť, založená jedním z Kateřininých synů.

Právě paní Kateřina měla nemalý podíl na svatbě, konající se v lednové noci roku 1557 ve zdejší zámecké kapli. Pouze za přítomnosti nejbližších příbuzných se v ní tajně oženil Ferdinand II. s její neteří.

Arcivévoda byl synem císaře Ferdinanda I. a Anny Jagellonské, po níž v necelých osmnácti letech převzal místodržitelský úřad. Zastával jej v letech 1547 až 1567, a to více než dobře. Mladík se zajímal o umění i vědy, kromě němčiny ovládal plynně češtinu, polštinu, italštinu i latinu, a pokud bylo třeba, účastnil se i bojů, například proti Turkům.

Byl ovšem také vyhlášeným sukničkářem, však se prý jednalo o velmi přitažlivého muže. Nicméně svou politickou kariéru obětoval manželství s milovanou ženou.

Císařský otec po čase zjistil, že získal tajnou snachu, ačkoliv pro svého syna počítal s nevěstou poněkud jinou. Spekulovalo se prý dokonce o anglické Alžbětě či Marii Stuartovně. Tajný sňatek podobné možnosti zmařil a "nejschopnější syn" se stal politicky nepoužitelným.

Morganatické manželství císař nakonec toleroval, ale muselo zůstat utajeným. Potomci byli samozřejmě vyloučeni z následnictví. Roku 1572 se Ferdinand II. mohl stát polským králem. Koruna však byla podmíněna rozvodem s neurozenou manželkou, což odmítl. "Mně stačí, jsem-li králem tvého srdce," řekl prý tehdy své ženě. Co víc by si mohla přát...

Novomanželka Filipína strávila na Březnici další tři roky. Tajný pár se mohl scházet v nově vystavěném zámeckém křídle, vybudovaném Kateřinou vedle vstupní brány. Časté Ferdinandovy příjezdy sice nezůstaly utajeny, byly však připisovány zájmu mladého místodržícího o nevěstinu tetu.

Z manželství se narodil nejprve syn Ondřej. Budoucí kardinál a biskup brixenský byl coby šestitýdenní nemluvně odložen na březnické zámecké schody, a jeho matka s tetou se tak mohly "opuštěného nalezence" bez obav ujmout. Podobně byl utajen druhorozený Karel. Dvojčata, narozená jako poslední, se bohužel dožila pouze jednoho roku. Po tomto těžkém porodu začala Filipína postonávat a zdravotních problémů se už nezbavila.

Po nějaké době opustila rodina Březnici a přestěhovala se na královský hrad Křivoklát. Tam to měl Ferdinand z Prahy přece jen blíž, a mohl tak jezdit častěji a bez obav ze skandálu. V křivoklátském vězení setrvával už několikátým rokem biskup Jednoty bratrské Jan Augusta. Jemu a dalšímu spoluvězni Jakubu Bílkovi ulehčovala soucitná Filipína vězeňský pobyt.

Po nástupu Ferdinandova bratra Maxmiliána na císařský trůn se situace manželského páru zlepšila. Přestěhovali se na výstavný Ambras do Tyrolska, které spolu s tzv. Předním Rakouskem připadlo Ferdinandovi. Hrad u Innsbrucku byl velkoryse přestavěn na renesanční sídlo a postupně zaplňován vzácnými sbírkami. Dodnes tam lze shlédnout rozsáhlou portrétní galerii Habsburků, kolekci zbraní i uměleckých předmětů či nejrůznější kuriozity, tehdy tak oblíbené.

Vztahy s českým prostředím ovšem nezanikly. Čeští pánové do Tyrol pravidelně přijížděli - ať už na politické porady či na hony a pijácké zábavy, kterými byl Ferdinand Tyrolský proslulý právě tak jako jeho současník Petr Vok, pořádající podobné kratochvíle na své Bechyni.

Přijetí do Bakchova společenství se zapisovalo do tzv. Trinkbücher neboli Knih pijáckých. Z této doby (70. a 80. léta 16. stol.) v nich najdeme na sto padesát podpisů šlechticů z českých zemí. Někteří dokonce popíjeli na obou místech a do obou knih se zvěčňovali i stejnými zápisy.

Zámecká paní se starala nejen o vznešené hosty a přípravu pokrmů (mimochodem tamní hostiny mívaly někdy až čtyřiadvacet chodů), ale zabývala se také bylinkářstvím a ranhojičstvím. Spolu s dvorním lékařem sepsala knihu léčitelských receptů, dodnes zachovaných ve vídeňské knihovně. Nejen v Čechách, ale i tam si získávala přízeň a lásku lidí svou vlídností a laskavostí.

Jiným pomáhala, sobě však pomoci nedokázala. Dlouhodobě ji trápily vleklé zdravotní problémy. Dokonce si kvůli nim nechala vystavět revoluční technické zařízení – koupelnu se střídavým přívodem teplé i studené vody. Ani to však nepomohlo a Filipína Welserová roku 1580 umírá.

Ferdinand po své ženě jistě upřímně truchlil, nicméně za dva roky se oženil znovu. Tentokrát stavovsky přiměřeně – se svou o mnoho let mladší neteří Annou Kateřinou, s níž zplodil ještě tři dcery, nikoliv však legitimního následníka, po kterém tolik toužil. Po jeho smrti vstoupila vdova do kláštera servitek v Innsbrucku, který založila a kde je také pochována.

Čechy vděčí Ferdinandu Tyrolskému za mnohé. Viditelnou památkou na něj zůstává slavný letohrádek Hvězda, který arcivévoda dokonce sám navrhnul.

Pěkný popis z roku 1589 nám zanechal anglický cestovatel Fynes Moryson: "Císaři náležejí dvě zdí obehnané obory, jež se nazývají zahradami. Jedna z nich sluje Stella, Hvězda, protože stromy tu zasázeli do hvězdicových outvarů, a také malý zámeček uvnitř je podobně postaven, s šesti cípy do tvaru hvězdy. Zde chová císař dvanáct velbloudů, indického osla, žlutého, celého kosmatého s chlupy na hubě jako lev. Dále indické tele a dva gepardy, kteří prý jsou krotcí, pokud taková šelma může být krotká. Jsou žlutí a černě tečkovaní, hlavu mají zčásti jako lev a zčásti jako kočka, ocas je kočičí, tělo mají jako chrti. Když lovci vyrážejí na hon, na zavolání za ně vyskočí a sedí na zadku koni jako psi. Běh mají náramně rychlý, takže snadno uštvou i jelena."

Ferdinandovo působení v českých zemích tak vlastně připravilo půdu pro nástup další a slavnější epochy – doby rudolfínské...