Puigdemont utekl do Belgie poté, co byl kvůli snaze o nezávislost Katalánska spolu s dalšími členy své vlády obviněn Madridem ze vzpoury. Španělská vláda koncem října převzala nad Katalánskem přímou správu, sesadila tamní vládu a rozpustila katalánský parlament. V prosincových volbách v něm ale znovu získali většinu separatisté, kteří ovládli i jeho vedení a na úřad katalánského premiéra navrhují znovu Puigdemonta.

Španělská vláda ale chce jeho kandidaturu napadnout u ústavního soudu. Podle ní totiž Puigdemont nemůže kandidovat, protože je na něj vydán ve Španělsku zatykač. Evropský i mezinárodní zatykač španělský nejvyšší soud počátkem prosince zrušil.

Kandidatura přes Skype?

Puigdemontovi ve vlasti hrozí zatčení, a proto zvažuje, že se o úřad bude ucházet z Belgie prostřednictvím videokonference nebo přes svého zástupce, na něhož by pro jednání parlamentu o své kandidatuře delegoval hlas. Objevily se i spekulace, že by se Puigdemont mohl do Barcelony vrátit tajně, protože na půdě katalánského parlamentu ho policie nemůže zatknout bez souhlasu jeho předsedy.

Obě první možnosti jsou ale sporné a je pravděpodobné, že je opozice i Madrid napadnou u ústavního soudu. Podle právníků katalánského parlamentu není možná jiná kandidatura na premiéra než za osobní přítomnosti – na dálku prý nepřichází v úvahu. Jejich názor ale není závazný a bude záležet na výkladu vedení parlamentu.

Jisté přitom není ani to, zda 55letý Puigdemont dostane dost hlasů pro premiérskou funkci. V prosincových volbách sice získali separatisté opět absolutní většinu 70 ze 135 křesel, prakticky ji ale zatím nemají – právě kvůli pěti poslancům, kteří jsou na útěku v Belgii. Další tři jsou ve vazbě, těm ale španělský soud delegování hlasů povolil.

Parlamentní jednání o novém katalánském premiérovi musí začít nejpozději 31. ledna. Pro schválení kandidáta je v prvním kole potřebná absolutní většina, tedy 68 hlasů, ve druhém kole stačí většina prostá. Pokud ji kandidát nezíská, konají se do dvou měsíců nové volby.

Demokracie narazila na své hranice

Ponechme ovšem stranou starosti Katalánců a Španělů a podívejme se spíše na způsob, jakým se chce Puigdemont o premiérské křeslo ucházet. I když mu vláda v Madridu nechce účast na hlasování prostřednictvím Skypu povolit, podle politologů neexistuje z právního hlediska způsob, jak by tomu mohla zabránit. Puigdemont by tím v podstatě uskutečnil historický krok, i když ve výsledku zřejmě neplatný. Přinejmenším by tím - zřejmě nechtěně - inicioval zajímavou debatu.

Co by vlastně znamenalo ujmout se vlády přes Skype? Je to udání nového směru v politice, anebo jen další projev šílenství digitalizované společnosti? Matrix, nebo facka voličům a vrchol neserióznosti?

Digitální technologie koneckonců z velké části ovlivňují náš každodenní život, tak proč by tomu v tom politickém mělo být jinak? Neměl by se reálný svět propojit s tím digitálním dřív, než nás předběhnou události, jak se to stalo v Katalánsku?

Společnost se vyvíjí a mění odnepaměti, nové je nyní ale tempo těchto změn. Vždyť ještě půl století poté, co se v Berlíně objevily první pouliční lucerny, byla čtvrtina obyvatelstva bez proudu. V kontextu globalizace ale žene digitální pokrok sám sebe kupředu. Všechno, co se děje, se děje na celém světě současně. Klasickému telefonu trvalo 75 let, než dosáhl 100 milionů uživatelů. Facebook to zvládl za čtyři roky, WhatsApp a Instagram dokonce za dva. A tempo se mění i v politice: Počet demokracií na naší planetě se za posledních 60 let ztrojnásobil.

Nejen katalánští separatisté, ale třeba i tweetující americký prezident dokazují, že klasická demokracie možná už narazila na své hranice. Nové technologie vyžadují reformu našeho politického systému a zřejmě i našich ústav. Příklad Estonska dokazuje, že to možné je. Při budování demokracie tam od začátku vsadili na integraci reálného i digitálního světa, a to už před dvěma desítkami let.

Čtvrtá průmyslová revoluce a demokracie 4.0

Demokracie jsou zkrátka v mnoha ohledech již zastaralé a nedokážou čelit novým výzvám. Demokracii ve Španělsku například blokuje korupce, falešná morálka, přílišná moc katolické církve nebo strach z robotizace. Země se stále častěji potýká se slabou většinou ve volbách a předčasné volby jsou tu už pomalu běžnou záležitostí.

Digitalizace přitom může celkově učinit všechno transparentnější a může vést k "přímější" demokracii, větší informovanosti a většímu podílu občanů na rozhodovacím procesu, domnívá se španělský publicista a spisovatel Ignacio Sánchez-Léon. To, že vlády fungují digitálně, je v podstatě normální vývoj – pouze se nějak zapomnělo tomu přizpůsobit normy a zákony. "Blockchainové systémy nás v budoucnu ještě více vzájemně propojí. K tomu se ale musí od základů změnit vzdělávací a školský systém. Potřebujeme jiné politiky a jiné voliče," říká Sánchez-Léon.

Stojíme na prahu čtvrté průmyslové revoluce, která rozhodujícím způsobem ovlivní demokracii. Estonsko už tuto "novou demokracii 4.0" praktikuje formou e-governmentu, elektronického hlasování a podobně. Tato země má nesporně výhodu v tom, že má méně obyvatel než Madrid. Ve velkých zemích je pochopitelně obtížnější takový systém zavést, ale je nutné pro to už nyní připravit nezbytné podmínky.

Dnes je státní správa v Estonsku prakticky stoprocentně transparentní a třetina obyvatelstva volí své politiky digitálně. Země spočítala, že díky digitalizaci ušetřili úředníci dohromady už 800 let času, protože se nemusejí utápět v nesmyslném papírování, ale mohou se plně věnovat skutečným problémům společnosti.

I když je americký prezident Donald Trump často terčem kritiky kvůli svým bizarním tweetům, díky nim ukázal, že klasická komunikace (například prostřednictvím tiskových konferencí) už nemá potřebný dopad. A Carles Puigdemont možná udělá v tomto ohledu další významný krok. Třeba se jednou ukáže, že celý cirkus kolem katalánské samostatnosti už jenom za tohle opravdu stál.