V lednu 1918 přednesl americký prezident Woodrow Wilson před Kongresem svých slavných čtrnáct bodů. Prezentoval v nich svou vizi nového mezinárodního uspořádání, které by podle něj mělo zabránit vypuknutí další světové války. Vyzval k "nestrannému urovnání všech koloniálních požadavků" na základě práva domorodých národů na sebeurčení a k jasné úpravě hranic podle národností.

A ačkoliv poválečné uspořádání mělo nakonec k Wilsonovým představám hodně daleko, jeho myšlenka, že hranice národních států by měly být založeny na etnickém sebeurčení, měla mnohem širší dopad, než zamýšlel, píše americký deník New York Times.

USA byly vždy (až na výjimky) proti změnám na mapě světa

V těchto dnech se Kurdové a Katalánci rozhodují, zda mají usilovat o sebeurčení v souladu s Wilsonovými principy. V obou případech jsou státy, od nichž by se tyto dva národy chtěly případně odtrhnout, ostře proti tomu, aby se vůbec lidem v referendu taková otázka položila. A v obou případech platí, že i když si národy nezávislost odhlasují (v případě Kurdů dokonce už odhlasovaly, byť jsou výsledky nezávazné), bude mezinárodní společenství rozhodně proti tomu – včetně Spojených států.

Jako země, která také vznikla jako odtrženecká kolonie, USA vždy neochotně přihlížely veškerým změnám na mapě světa. Tato tendence se projevila americkou neutralitou během války za nezávislost v Biafře (1967-1970) nebo v Bangladéši o rok později. Navzdory protestům veřejnosti kvůli utrpení civilního obyvatelstva a volání po podpoře rebelů odmítl Washington opustit Nigérii a Pákistán, které byly jeho spojenci ve studené válce.

V roce 1991 prezident George Bush starší vystoupil proti rozpadu Sovětského svazu a varoval Ukrajince, že "svoboda není totéž co nezávislost" a že Američané nebudou podporovat ty, kdo usilují o samostatnost, aby vzdálenou tyranii vyměnili za lokální despotismus. V témže roce se v Chorvatsku konalo referendum o nezávislosti a USA daly jasně najevo, že jsou pro územní integritu Jugoslávie v jejích stávajících hranicích. Krvavému rozpadu země to přitom, jak známo, nezabránilo.

Jelcin jako Abraham Lincoln?

Během první války v Čečensku v roce 1996 srovnal tehdejší americký prezident Bill Clinton ruského prezidenta Borise Jelcina s Abrahamem Lincolnem, který obětoval svůj život myšlence, že "žádný stát nemá právo opustit naši unii". Před skotským referendem o nezávislosti v roce 2014 zase vyzval Barack Obama tamní voliče, aby zachovali silnou, pevnou a jednotnou Británii. A výjimkou v tomto ohledu není ani administrativa Donalda Trumpa, která si sice pohrávala s myšlenkou, že přehodnotí dlouholetou americkou politiku jednotné Číny a uzná suverenitu Tchaj-wanu, nicméně nyní se zdá, že je přece jen spíše pro zachování současného stavu.

V americkém snaze udržet status quo se samozřejmě objevily i výjimky: připomeňme například americkou podporu samostatnosti Kosova nebo Jižního Súdánu, ale to by mělo spíše posloužit jako odstrašující příklad. Rusko totiž využilo Kosova jako precedentu při uznání odštěpeneckých oblastí Gruzie (Jižní Osetie a Abcházie) a obvinilo Spojené státy z pokrytectví, když neučinily totéž. A Jižní Súdán, který se propadl do občanské války a etnických čistek, rozhodně není vzorným příkladem, který by podpořil argumenty pro vyhlášení samostatnosti v jiných částech světa.

Nových států přibývá sice pomaleji, ale vznikají stále

Americká averze k překreslování státních hranic koresponduje s politikou velkých mezinárodních organizací. Vždyť i OSN v 60. letech sice podpořila nezávislost bývalých evropských kolonií, nicméně poté se stavěla proti jakémukoliv narušení národní jednoty a územní integrity nově vzniklých zemí. Tento princip zastávala navzdory tomu, že hranice nových států nakreslili kolonizátoři. Stejný postoj k zachování územní integrity zaujímá i Africká unie, která přitom vznikla hlavně na základě odmítnutí kolonialismu.

OSN měla při svém založení 51 členských zemí, dnes jich má 193. Vznik nových států se nicméně zpomalil a v 21. století se k OSN připojily zatím jen tři: Východní Timor, Černá Hora a Jižní Súdán. V roce 2002 se sice členem této mezinárodní organizace stalo nakonec i Švýcarsko, ale to asi sotva lze nazvat novým státem. Další země jsou sice samostatné, ale nebyly všeobecně uznány - Kosovo, Jižní Osetie, Abcházie nebo Somaliland.

Důvodem pro toto zpomalení je nejen to, že po desetiletích dekolonizace a etnického dělení ubylo postupně separatistických hnutí, která by usilovala o vznik vlastní země. Zásadní je i to, že světové mocnosti nemají zájem na tom, aby se současná mapa světa jakkoli měnila. Nikdo samozřejmě netvrdí, že je tato mapa dokonalá, hranice jsou ale jednou vyznačeny a některé národy prostě mají tu smůlu, že žijí na jejich nesprávné straně. Výsledkem takového stavu může být jak mírové soužití, tak genocida. Mírumilovné rozdělení státu přitom bývá velmi řídkým jevem - spíše je provází krveprolití, jako tomu bylo v Jugoslávii.

Změnám na mapě světa se asi těžko zabrání

Vývoj v nedávné době ovšem naznačuje, že nebude snadné tyto hranice udržet natrvalo. V roce 2014 Rusko anektovalo Krym a Vladimir Putin to obhajoval téměř po Wilsonovsku řečmi o právu tamních Rusů na sebeurčení. Odsouzení ze strany Evropy a USA a následné sankce na tom nic nezměnily a nezmění.

Téhož roku Islámský stát vyhlásil, že skoncuje s hranicemi, které byly narýsovány po první světové válce na základě Sykes-Picotovy dohody. Čína zase své územní požadavky v Jihočínském moři prosazuje vytvářením umělých ostrovů. A to nemluvíme o případných důsledcích klimatických změn, kdy do konce století může stoupající hladina oceánu učinit některé malé ostrovní státy neobyvatelnými. Pak vyvstane otázka, jestli nějaký stát může existovat jako politická entita, když zmizí území, s nímž je spojen.

Zájmy národů by měly mít přednost před nakreslenými hranicemi

Spojené státy a světové společenství by se neměly proto v budoucnu zaměřovat na to, aby za každou cenu zůstala zachována stávající mapa světa, ale na to, aby se případné změny uskutečnily pokojnou cestou. Jednou z možností by bylo, aby mezinárodní instituce prokázaly pružnost při vzniku nových územních útvarů, tedy aby umožnily nějakou formu mezinárodní reprezentace místům, která jsou sice z velké části samostatná, ale nejsou to státy v pravém slova smyslu.

Pokud hranice nových zemí nakreslili lidé, kteří tu nežili, zpravidla to nedopadlo dobře. Namístě je sice skepse ohledně požadavků na nezávislost Kurdistánu, Katalánska nebo Skotska. To ovšem neznamená, že by hlavním principem mělo být zachování nynějšího uspořádání států v jejich stávajících hranicích. Každopádně by tento princip neměl být nadřazen blahobytu lidí, kteří v dané oblasti žijí.